11 C 106/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o zaplacení 257 020,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 50 602,45 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 602,45 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 206 418,53 Kč spolu s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 253 102,98 Kč od 2. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 257 020,98 Kč od 2. 1. 2025 do 17. 3. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 206 418,53 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 6. 2025 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 257 020,98 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 3.7.2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 314 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník banky. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet ve 108 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 020 Kč vždy nejpozději do 20. dne v měsíci, počínaje dnem 20.8.2022 spolu s úrokem z úvěru ve výši 12,99 %, resp. od 1.1.2025 ve výši 12 % ročně a poplatky ve výši podle smlouvy a ceníku. V případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky byl žalovaný povinen uhradit úrok, úrok z prodlení a další poplatky. Dodatkem ke smlouvě byla odložena splatnost splátky za měsíc duben 2021. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela jednak z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a z údajů bankovního i nebankovního registru dlužníků (CBCB/CCB, SOLUS), evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, přičemž zjistila, že žalovaný měl závazky, a to kontokorentní úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a s orientační splátkou 300 Kč, revolvingový úvěr v ČS s limitem 50 000 Kč a s orientační splátkou 2 500 Kč, úvěr pro fyzické osoby v ČS se splátkou 3 011 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti konsolidován), kreditní karta splátková mimo ČS s limitem 22 000 Kč a s orientační splátkou 660 Kč. Splátka nového úvěru činila 5 020 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 8 480 Kč. Příjmy i výdaje ověřila z výpisů z běžného účtu žalovaného u ní vedeného. Schopnost žalovaného splácet posoudila výpočtem disponibilní částky, kdy vycházela z částky životního minima a z normativních nákladů na bydlení s tím, že disponibilní částku stanovila ve výši 13 520 Kč. Po zohlednění příjmů a výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že kapacita žalovaného splácet nový úvěr byla dostatečná. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel řádně a včas a nereagoval na výzvy právní předchůdkyně žalobkyně k zaplacení již splatných splátek úvěru, využila tato svého práva a prohlásila ke dni 1.1.2025 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2025, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 1. 3. 2025 k postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně tak žalobou požadovala jistinu ve výši 253 102,98 Kč, poplatky ve výši 3 918 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z dlužné jistiny a zákonný úrok z prodlení z jistiny a poplatků ve výši 12 % ročně od 2.1.2025 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud provedl dokazování listinami založenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu „Detail zadané operace“ soud zjistil, že žalovaný se dne 3. 7. 2020 přihlásil do internetového bankovnictví a postupně provedl všechny kroky vedoucí k uzavření úvěru – podal žádost, udělil souhlasy, doplnil údaje, potvrdil je a ověřil se bezpečnostní metodou.

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 3.7.2020, Dodatku ke smlouvě, Všeobecných obchodních podmínek a Ceníku soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 314 000 Kč vedený na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Úvěr měl být použit na konsolidaci závazku žalovaného, vyplývající z úvěru vedeném žalobkyní na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Žalovaný se měl zavázat tento úvěr splácet formou inkasa ve 108 měsíčních splátkách po 5 020 Kč, nejpozději do 20. 7. 2029 spolu s úrokem ve výši 12,99 % ročně. Při řádném splácení měl tento úrok činit 12,38 % ročně. Podle dodatku ke smlouvě měl žalovaný požádat o odklad splátek pro období od 20.4.2021 do 20.6.2021 s tím, že konečná splatnost úvěru měla být dne 23.4.2030. Ve smlouvě mělo být sjednáno rovněž pojištění úvěru žalovaného pro případ jeho neschopnosti úvěr splácet v případě smrti, invalidity, pracovní neschopnosti. Žalovaný se měl zavázat zaplatit žalobkyni celkem 540 290 Kč.

7. Z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Z dokumentu vyplývá, že žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 22 000 Kč. Banka zjistila, že dle výpisů z účtu tento odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádost. Dále ověřila, že žalovaný nebyl před uzavřením smlouvy v insolvenci, dále ověřila jeho splátkovou morálku a v interní evidenci pak skutečnost, že u žalovaného neměla zaznamenány žádné negativní informace, např. záznam o podvodném jednání. Žalovaný měl uvést, že nemá žádné výdaje, nájemné měl mít ve výši 9 000 Kč a banka tak stanovila životní výdaje dle aktuálních životních nákladů na částku 13 520 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá žádné splátky, nicméně banka zjistila další poskytnuté úvěry, a to kontokorentní úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a splátkou 300 Kč, revolvingový úvěr v ČS s limitem 50 000 Kč a splátkou 2 500 Kč, osobní úvěr v ČS s limitem 150 000 Kč a splátkou 3 011 Kč (konsolidován v rámci úvěrové žádosti) a kreditní kartu splátkovou mimo ČS s limitem 22 000 Kč a splátkou 660 Kč. Společně s úvěrem by tak nové splátkové zatížení činilo 8 480 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela, že příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

8. Ze žalobkyní předloženého výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu od února 2020 do června 2020, resp. července 2020 soud dále zjistil, že měsíční příjem žalovaného tvořil příjem od společnosti , právnická osoba, . a , právnická osoba, . v průměrné výši cca 39 000 Kč. Další nepravidelné příjmy tvořily vklady žalovaného a příjem ze sázek (Tipsport.net.a.s.), a to v měsíci únor ve výši 10 000 Kč vklad žalovaného, 10 000 Kč sázky, v březnu vklad žalovaného ve výši 12 000 Kč, v dubnu vklad žalovaného ve výši 10 000 Kč, sázky 44 000 Kč, v květnu vklad žalovaného 30 000 Kč, sázky 8 000 Kč, v červnu sázky 40 000 Kč. Žalovaný měl sjednaný kontokorent ve výši 10 000 Kč. V únoru činil počáteční zůstatek na účtu žalovaného - 435,33 Kč, v březnu 1 793,19 Kč, v dubnu 3 828,57 Kč, v květnu 2 806,10 Kč a v červnu 11 564 Kč (kdy na účet celkem přišlo 76 862 Kč a odešlo 86 652 Kč). Z výpisu dále vyplývá, že žalovaný prováděl časté výběry z bankomatu, platil kartou u obchodníků, hradil si životní pojištění ve výši 617 Kč, dobíjel mobil. Další časté platby prováděl přes platební bránu, v únoru ve výši cca 18 000 Kč, v březnu cca 9 000 Kč, v dubnu cca 22 500 Kč, v květnu cca 16 500 Kč a v červnu cca 21 000 Kč. Žalovaný rovněž splácel úvěr ve výši 5 800 Kč a v měsíci duben navíc splácel úvěr Peníze na klik ve výši 20 000 Kč a 7 000 Kč. Pokud jde o výdaje např. nájem, elektřina, doprava do zaměstnání apod., tyto platby z výpisů nejsou zřejmé. Žalovaný pravidelně utratil téměř veškeré příjmy, které v daném měsíci na účtu zaznamenal.

9. Z výpisu z úvěrového účtu č. , č. účtu, – , jméno FO, a obratové historie soud zjistil, že žalovaný dne 3.7.2020 načerpal částku 314 000 Kč, z toho částka ve výši 138 341,60 Kč byla v rámci konsolidace poukázána na dříve poskytnutí úvěr a částka ve výši 175 658,40 Kč byla poukázána na běžný účet žalovaného. Za dobu od 20. 8. 2020 do 20. 9. 2024 žalovaný uhradil částku v celkové výši 263 397,55 Kč. Ke dni 1.3.2025 žalovaný dlužil na jistině 253 102,98 Kč, na úrocích 4 989,80 Kč, na úrocích z prodlení 4 893,30 Kč a na poplatcích 3 918 Kč.

10. Poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 30. 11. 2024 byl žalovaný písemně informován o prodlení s úhradou dlužných splátek, a byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani poté ničeho neuhradil, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr za okamžitě splatný rozhodnutím o okamžité splatnosti ze dne 1. 1. 2025 s tím, že dluh žalovaného k tomuto dni činil 257 021 Kč.

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2025, přílohy ke smlouvě – seznam postoupených pohledávek, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 1. 3. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 10. 3. 2025, když jeho odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 13. 3. 2025.

12. Z výzvy k plnění ze dne 7. 5. 2025 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

13. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu, jež má za prokázaný:

14. Na základě žádosti žalovaného prostřednictvím internetového bankovnictví měla být dne 3. 7. 2000 uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným Smlouva o úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdkyně žalobkyně dne 3. 7. 2000 vyplatila žalovanému částku 314 000 Kč, žalovaný následně na tento dluh uhradil celkem částku 263 397,55 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2025, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10. 3. 2025. Žalovaný však na dluh ničeho dalšího neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtů žalovaného.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“).

16. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle ustanovení § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

18. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

19. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

25. Podle ustanovení § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Z provedeného dokazování soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů uvedených v žádosti o úvěr, údajů z bankovních a nebankovních registrů CBCB/CCB a SOLUS, z evidence exekucí a insolvenčního rejstříku a z výpisů z účtu vedeného u ní. Z těchto podkladů vyplynulo, že žalovaný měl v době žádosti více úvěrových závazků, mimo jiné kontokorentní úvěr, revolvingový úvěr, osobní úvěr a kreditní kartu. Souhrnné splátkové zatížení včetně nové splátky činilo 8 480 Kč měsíčně. Soud konstatuje, že poskytnutý úvěr měl charakter konsolidačního úvěru, přičemž jeden z dosavadních závazků žalovaného měl být konsolidován v rámci nově poskytovaného úvěru. Tato skutečnost však kladla zvýšené nároky na odpovědné posouzení finanční situace žalovaného, neboť vedla k zásadní změně struktury jeho dosavadních dluhů a splátkových povinností. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila, zda konsolidace povede ke skutečnému snížení splátkové zátěže, či zda její efekt nebude naopak krátkodobý nebo nedostatečný s ohledem na celkový objem závazků a strukturu příjmů žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila disponibilní částku žalovaného ve výši 13 520 Kč s použitím částky životního minima a normativních nákladů na bydlení a uzavřela, že příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalovaný v žádosti uvedl příjem 22 000 Kč, který měl odpovídat příjmu z výpisů z účtu. Současně měl uvést, že nemá žádné výdaje, ačkoliv z bankovních výpisů bylo patrné, že žalovaný hradil řadu plateb, včetně pravidelných splátek dalších úvěrů, životního pojištění a četných plateb přes platební bránu. Ze žalobkyní předložených výpisů z účtu vyplynulo, že měsíční příjem žalovaného tvořily příjmy od dvou zaměstnavatelů v průměru cca 39 000 Kč, avšak také značné a nepravidelné vklady a příjmy ze sázek. Výdaje na základní životní potřeby (např. nájem, energie, doprava) z výpisů zřejmé nebyly, přestože z údajů v žádosti vyplývalo, že žalovaný měl hradit nájemné. Typické bylo, že žalovaný každý měsíc vyčerpal téměř celý disponibilní zůstatek. Žalobkyně ve svém vyjádření zdůraznila, že žalovaný splácel úvěr po dobu téměř čtyř let, což podle jejího názoru svědčí o dostatečné úvěruschopnosti. Soud se s touto argumentací neztotožňuje. Dlouhodobost splácení sama o sobě neprokazuje, že žalovaný byl úvěruschopný již při uzavření smlouvy, ani že jeho finanční situace umožňovala splácet závazek až do roku 2030. Naopak z provedených důkazů vyplývá značná nestabilita příjmů i výdajů žalovaného, vysoký podíl nepravidelných příjmů, četné výběry hotovosti a vysoká variabilita platebních transakcí, což značně ztěžuje předvídání jeho dlouhodobé schopnosti dostát závazku. Samotná skutečnost, že žalovaný splácel po určitou dobu, nevyvrací povinnost věřitele provést řádné posouzení úvěruschopnosti v okamžiku poskytnutí úvěru. Soud proto uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně sice shromáždila řadu údajů, avšak neprovedla jejich odpovědné vyhodnocení. Nezohlednila konsolidační povahu úvěru, nestabilitu a strukturu příjmů žalovaného, ani reálné výdaje a celkovou zadluženost. Posouzení úvěruschopnosti tak bylo toliko formální a neodpovídalo požadavku odborné péče podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

27. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

28. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

29. Soud má proto za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

30. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 314 000 Kč a že žalovaný na tento dluh uhradil částku 263 397,55 Kč, jedná se na straně žalovaného ve zbývajícím rozsahu 50 602,45 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinen vydat. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 50 602,45 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

31. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 50 602,45 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 12 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 18.3.2025, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 10.3.2025, které bylo žalovanému odesláno dne 13.3.2025 a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 17.3.2025, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu nárok na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok II. rozsudku).

32. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly (výrok III. rozsudku).