11 C 117/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , adresa o zaplacení 81 729,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 42 859,47 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 22. 5. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se co do částky 38 870,07 Kč spolu s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 76 434,54 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 920,66 Kč, dále kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 688,79 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 38 870,07 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 1 015,20 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 81 729,54 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že uzavřela s žalovanou dne 21. 1. 2022 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout neúčelový úvěr a závazek žalované splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky. Nedílnou součástí smlouvy byl sazebník, oznámení o úrokových sazbách, všeobecné obchodní podmínky a úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že žalobkyně poskytne žalované úvěr ve výši 150 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně vycházela z příjmů žalované na bankovním účtu za období 6 měsíců v průměrné výši 51 387 Kč měsíčně, z informací získaných z bankovních registrů klientských informací, stejně jako z nebankovních registrů klientských informací a ze systému SOLUS. Žalovaná byla prověřena v rámci insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Při posouzení tak byla komplexně vyhodnocena celková finanční situace žalované. Žalobkyně neměla žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet. Žalovaná se zavázala splatit dlužnou částku formou 60 měsíčních splátek ve výši 3 120 Kč, spolu s úrokem ve výši 8,5 % ročně nejpozději do 20. 1. 2027. První splátka byla splatná dne 20.3.2022. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou měsíčních splátek, svou povinnost splácet své závazky nesplnila řádně a včas. V souladu podmínkami úvěru došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky. Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 21. 5. 2025 k úhradě celé dlužné částky, žalovaná však ničeho neuhradila. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení jistiny ve výši 76 434,54 Kč, poplatků ve výši 5 295 Kč za zaslané upomínky a pojištění úvěru. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 3 920,66 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 688,79 Kč, jakož i úrok a úrok z prodlení z dlužné jistiny od 27.5.2025 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani na základě zaslané předžalobní upomínky.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobě, pročež soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Z návrhu na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení, prohlášení o zdravotním stavu, smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21.1.2022, standardních informací o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek, úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele oznámení komerční banky o úrokových sazbách, sazebníku komerční banky bylo soudem zjištěno, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí spotřebitelské úvěru ve výši 150 000 Kč bez účelu. Doba trvání úvěru byla sjednána na 60 měsíců se splatností do 20. 1. 2027 se zápůjční úrokovou sazbou 8,50 % ročně. Výše anuitní splátky činila 3 120 Kč. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je svobodná, má středoškolským vzděláním s maturitou, bydlí u rodičů. Její měsíční příjem činí 34 000 Kč. Nemá žádnou vyživovací povinnost, měsíční výdaje uvedla ve výši 4 500 Kč za bydlení, za pojištění 1 090 Kč, ostatní výdaje pak 0 Kč. Žalovaná neuvedla žádný další závazek. Žalovaná byla lustrována v databázi SOLUS, RRS, BRKI, NRKI, insolvenčním a exekučním rejstříku a databázi neplatných dokladů.

6. Z printscreenu běžného účtu žalované za období od 12.7.2021 do 14.1.2022 předloženého žalobkyní vyplývají příjmy žalované, a to mzda od spol. , právnická osoba, . v průměrné výši 16 133 Kč, dále částky pocházející z výkupu , adresa, (barevné kovy, kabely, akumulátory, autobaterie…) a částky od různých fyzických osob. V měsíci 7/2021 činil příjem žalované celkem cca 33 900 Kč, v měsíci 8/2021 celkem cca 75 200 Kč, v měsíci 9/2021 celkem cca 59 300 Kč, v měsíci 10/2021 celkem cca 26 800 Kč, v měsíci 11/2021 celkem cca 13 000 Kč, v měsíci 12/2021 celkem cca 72 900 Kč a v měsíci 1/2022 do 14. dne celkem cca 27 100 Kč. Výpis neobsahuje žádný výdaj žalované.

7. Z historického výpisu k úvěru bylo soudem zjištěno, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 150 000 Kč, na tuto částku bylo ze strany žalované podle tvrzení žalobkyně uhrazeno celkem 107 140,53 Kč. Uhrazená částka byla žalobkyní započtena na jistinu ve výši 73 565,46 Kč, na úroky ve výši 27 325,07 Kč a na poplatky a pojištění ve výši 6 250 Kč.

8. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 2. 4. 2025 včetně doručenky soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 21. 5. 2025.

9. Z výzvy k plnění ze dne 23. 5. 2025 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána ke splnění své povinnosti.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 21. 1. 2022 smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 150 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované, a to tak, že žalovaná vyplnila žádost o poskytnutí úvěru, ve které uvedla svůj měsíční příjem ve výši 34 000 Kč. Dále že žije u rodičů, náklady spojené s bydlením má 4 500 Kč měsíčně a hradí pojištění ve výši 1 090 Kč měsíčně. Žádné další měsíční náklady neuvedla. Na dluh žalovaná uhradila žalobkyni celkem 107 140,53 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 2. 4. 2025 se lhůtou plnění k 21. 5. 2025. Žalované byla následně zaslána dne 23.5.2025 předžalobní výzva.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 42 859,47 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tvrdí, že posoudila úvěruschopnost žalované řádně, zejména na základě průměrného příjmu žalované za období šesti měsíců, údajů získaných z bankovních a nebankovních registrů a z kontroly v systému SOLUS. Žalovaná měla uvést, že žije u rodičů, je svobodná, má středoškolské vzdělání s maturitou, dosahuje měsíčního příjmu 34 000 Kč, její výdaje činí 4 500 Kč na bydlení, 1 090 Kč na pojištění a ostatní výdaje 0 Kč. Neměla uvádět žádné další závazky. Soud však konstatuje, že žalobkyně k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti předložila pouze výpis z účtu žalované obsahující výhradně příchozí platby, nikoli kompletní bankovní historii. Výpis zachycuje příjmy žalované, a to včetně příjmů mimořádných, nepravidelných či neidentifikovaných; naproti tomu výdajová strana zcela absentuje. Z výpisu nevyplývá jediný výdajový pohyb, a žalobkyně tak nepředložila žádný podklad, který by umožnil ověřit skutečné měsíční náklady žalované, strukturu jejích plateb, pravidelné životní výdaje nebo schopnost financovat běžný provoz domácnosti. Samotné informace o příjmech nemohou postačovat k závěru o úvěruschopnosti spotřebitele; zákon v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vyžaduje posouzení příjmů i výdajů. To předpokládá přezkum výdajových položek, typicky právě prostřednictvím výpisu z bankovního účtu, který žalobkyně v této věci nepředložila. Žalobkyně tak neověřila žádný údaj o výdajích žalované, přestože žalovaná uváděla nulové ostatní výdaje, což je zjevně údaj, který bez ověření nelze považovat za věrohodný či reálný. Samotné příjmy žalované byly velmi nestabilní, když podle výpisu tvořila pravidelná mzda od společnosti , právnická osoba, . průměrně cca 16 133 Kč, zatímco zbytek příjmů byl tvořen četnými platbami z výkupu kovů, baterií a jiných materiálů a částkami od různých fyzických osob. Tyto platby vykazují značnou nepravidelnost a neprokazují stabilní a předvídatelný příjem, jaký by měl být zohledněn při dlouhodobém splácení úvěru. Ani v tomto ohledu však žalobkyně neprovedla jakékoli ověření původu, pravidelnosti či dlouhodobé udržitelnosti těchto příjmů. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně tak svou argumentaci o řádném posouzení úvěruschopnosti založila výhradně na výpisu o příjmech, bez přezkumu výdajů, a na neověřených tvrzeních žalované o jejích nákladech. Takové podklady nemohou splňovat požadavek odborné péče, neboť neposkytují žádný obraz o reálné schopnosti žalované hradit měsíční splátky úvěru po celou dobu jeho trvání. Soud proto uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť předložila pouze výpis s příchozími platbami, zcela postrádající výdaje, a neověřila reálné životní náklady žalované, ačkoliv právě v poměrech žalované byly tvrzené výdaje extrémně nízké a neodpovídající skutečným podmínkám. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

19. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o úvěru za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat. V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v nímž rovněž byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí i sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soud o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

20. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 150 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, které je povinna vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Na druhou stranu žalobkyně uvedla, že žalovaná žalobkyni vrátila částku ve výši 107 140,53 Kč, žaloba je tak důvodná co do částky 42 859,47 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou a uhrazenou částkou). Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to za období od 22. 5. 2025 do zaplacení podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 2. 4. 2025 se splatností do 21. 5. 2025, žalovaná však ničeho neuhradila a dostala se do prodlení. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

21. Protože nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl co do nároku plynoucích ze smlouvy, tj. úroku, poplatku za upomínky a další poplatky (výrok II. tohoto rozsudku).

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 4,88 % (když žalobkyně byla úspěšná v 52,44 % a neúspěch měla v 47,56 % svého nároku), tj. 1 015,20 Kč. Tyto náklady v souladu s § 137 o. s. ř. sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 270 Kč a z odměny advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a), d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 4 380 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud taktéž přiznal žalobkyni daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, jehož je zástupce žalobkyně plátce, a to ve výši 3 042,90 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách, k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).