11 C 130/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o zaplacení 52 449,91 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 52 449,91 Kč spolu s úrokem ve výši 5 089,60 Kč, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 49 999,91 od 2.4.2024 do zaplacení, dále s úrokem z prodlení ve výši 1 628,88 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 52 449,91 Kč od 2.4.2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 24. 7. 2025 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 52 449,91 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 20.7.2016 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky až do limitu 10 000 Kč. Dodatkem ke smlouvě ze dne 10.2.2020 byl úvěrový limit navýšen na 50 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet úvěr nejprve splátkami ve výši 500 Kč vždy k 20. dni kalendářního měsíce, po navýšení limitu pak splátkami ve výši 2 500 Kč měsíčně a hradit úrok ve výši 16,90 % ročně, resp. ve výši 12 % ročně a současně hradit cenu za využití účtu ve výši 50 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr právní předchůdkyně žalobkyně posoudila na základě informací získaných od žalovaného při zpracovávání jeho žádosti, v rámci něhož byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, přičemž vyhodnotila, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalovaný úvěr čerpal až do limitu 50 000 Kč, neplatil však splátky řádně a včas, proto ho právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala k úhradě nejpozději do 1. 1. 2025. Jelikož k úhradě ze strany žalovaného nedošlo, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 1. 1. 2025 zesplatnila, o čemž žalovaného informovala. Žalovaný za dobu od 20.7.2016 do 14.9.2024 načerpal celkem částku 319 923,21 Kč a za dobu od 21. 7. 2016 do 15. 9. 2024 uhradil celkem částku 330 181,85 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2025, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 1. 4. 2025 k postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně po žalovaném požaduje úhradu dlužné jistiny ve výši 49 999,91 Kč, dlužné poplatky ve výši 2 450 Kč, úroky z prodlení kapitalizované částkou 1 628,88 Kč a nadále jdoucí od 2. 4. 2025 do zaplacení z celkové dlužné částky ve výši 12 % ročně, a úrok z úvěru kapitalizovaný částkou 5 089,60 Kč a nadále jdoucí ve výši 12 % ročně z dlužné jistiny od 2. 4. 2025 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani na základě předžalobní upomínky ze dne 26. 6. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru „Peníze na klik“ ze dne 20. 7. 2016, z Dodatku ke smlouvě o revolvingovém ze dne 10. 2. 2020 a Standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr do celkové výše úvěrového limitu 10 000 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu. Čerpání i splácení úvěru bylo spravováno na úvěrovém účtu č. , č. účtu, s tím, že splátky banka strhávala ze splátkového účtu č. , č. účtu, formou inkasa. Žalovaný se zavázal úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 500 Kč s úrokovou sazbou ve výši 16,90 % ročně a dále hradit měsíčně poplatek ve výši 50 Kč za převod prostředků z úvěrového účtu na splátkový účet. Podle dodatku ze dne 10.2.2020 žalobkyně navýšila žalovanému úvěrový limit na částku 50 000 Kč s tím, že výše splátek činila 2 500 Kč. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, . Ceník pro soukromou klientelu.

6. Z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Z dokumentu vyplývá, že žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 21 500 Kč. Banka zjistila, že dle výpisů z účtu tento odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádost. Dále ověřila, že žalovaný nebyl před uzavřením smlouvy v insolvenci, dále ověřila jeho splátkovou morálku a v interní evidenci pak skutečnost, že u žalovaného neměla zaznamenány žádné negativní informace, např. záznam o podvodném jednání. Žalovaný měl uvést, že nemá žádné výdaje, nájemné měl mít ve výši 8 000 Kč a banka tak stanovila životní výdaje dle aktuálních životních nákladů na částku 12 490 Kč. Rovněž žalovaný uvedl splátky ve výši 700 Kč, nicméně banka zjistila další poskytnuté úvěry, a to kontokorentní úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a orientační splátkou 300 Kč, revolvingový úvěr v ČS s limitem 20 000 Kč a orientační splátkou 1 000 Kč, spotřební úvěr se splátkou 3 011 Kč a kreditní kartu splátkovou mimo ČS s limitem 22 000 Kč a orientační splátkou 660 Kč. Společně s revolvingovým úvěrem by tak nové splátkové zatížení činilo 6 471 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela, že příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

7. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 20.7.2016 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán u spol. , právnická osoba, od 1.10.2014 na dobu neurčitou a že jeho průměrný příjem ze zaměstnání činí 6 905 Kč, další nespecifikovaný příjem uvedl ve výši 14 153 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí v nájmu. Měsíční výdaje uvedl ve výši 9 000 Kč.

8. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance a vyplacených náhrad ze dne 30.5.2019 vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán jako operátor ve výrobě u spol. , právnická osoba, . na dobu určitou od 1.1.2019 do 31.12.2019 s tím, že jeho průměrný příjem za 4 měsíce činil 20 960 Kč, průměrná výše cestovních náhrad za 3 měsíce činila 20 565 Kč a základní měsíční mzda byla ve výši 21 600 Kč.

9. Ze žalobkyní předloženého výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu od srpna 2019 do ledna 2020 soud dále zjistil, že měsíční příjem žalovaného tvořil příjem od společnosti , právnická osoba, . a , právnická osoba, . v průměrné výši cca 43 000 Kč. Další nepravidelné příjmy tvořily vklady žalovaného ve výši 5 000 Kč, 8 000 Kč, 30 000 Kč, v měsíci říjen vklad ve výši 121 825 Kč a dále příjem od TIPSPORT ve výši 3 000 Kč, 6 000 Kč a 15 000 Kč. Žalovaný měl sjednaný kontokorent ve výši 10 000 Kč. K 1. 8. 2019 činil počáteční zůstatek na účtu žalovaného -9 456,45 Kč (celkem odešlo cca 68 000 Kč), k 1. 9. 2019 částku – 5 619,83 Kč (celkem odešlo cca 57 000 Kč), k 1.10.2019 částku – 7 238,09 Kč (celkem odešlo cca 67 000 Kč), k 1.11.2019 částku +94 840 Kč (celkem odešlo cca 104 000 Kč), k 1.12.2019 částku + 37 704,99 Kč (celkem odešlo cca 93 000 Kč) a k 1.1.2020 částku – 8 277,30 Kč (celkem odešlo cca 71 000 Kč). Z výpisu dále vyplývá, že žalovaný prováděl časté výběry z bankomatu, platil kartou u obchodníků, hradil pojištění, dobíjel mobil. Další platby prováděl přes platební bránu. Pokud jde o výdaje např. nájem, elektřina, doprava do zaměstnání apod., tyto platby z výpisů nejsou zřejmé.

10. Z výpisu z úvěrového účtu č. , č. účtu, – , jméno FO, a obratové historie zpracované ke dni 1.4.2025 soud zjistil, že žalovaný od 20.7.2016 do 14.9.2024 načerpal postupně celkem částku 319 923,21 Kč a za dobu od 21. 7. 2016 do 15. 9. 2024 uhradil částku v celkové výši 330 181,85 Kč. Ke dni 31.12.2024 činil dluh žalovaného 56 176,15 Kč. Ke dni zesplatnění žalovaný dlužil na jistině 49 999,91 Kč, na úrocích 3 606,50 Kč, na úrocích z prodlení 145,57 Kč a na poplatcích 2 450 Kč.

11. Žalovaný byl výzvou před zesplatněním ze dne 30.11.2024 písemně informován o prodlení s úhradou dlužných splátek, a byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani poté ničeho neuhradil, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr za okamžitě splatný rozhodnutím o okamžité splatnosti ze dne 1. 1. 2025 s tím, že dluh žalovaného k tomuto dni činil 56 202 Kč.

12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2025, přílohy ke smlouvě – seznam postoupených pohledávek, Dohody u úplatě ze dne 31. 3. 2025 a potvrzení o zaplacení kupní ceny má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 1. 4. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 11. 4. 2025, když jeho odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 14. 4. 2025.

13. Z výzvy k plnění ze dne 26. 6. 2025 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný požádal právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí revolvingového úvěru do výše úvěrového limitu 10 000 Kč, následně do výše 50 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně mu tento úvěr poskytla a žalovaný dle tvrzení žalobkyně načerpal celkem částku ve výši 319 923,21 Kč a uhradil částku ve výši 330 181,85 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 3. 2025, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 11. 4. 2025. Žalovaný však na dluh ničeho dalšího neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtů žalovaného, podle nichž zůstatek na účtu byl většinou v záporné výši.

15. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

23. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba nebyla uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. V daném případě však právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalovaného úvěr splácet. Z provedeného dokazování má soud za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně sice před uzavřením úvěrové smlouvy provedla určité kroky směřující k posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, nicméně rozsah provedeného posouzení neodpovídal požadavkům kladeným právní úpravou na úplné a spolehlivé ověření úvěruschopnosti spotřebitele. Posouzení vycházelo převážně z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, v níž žalovaný uvedl údaje o svém zaměstnání, příjmech, rodinných poměrech, bydlení a výdajích. Žalovaný mimo jiné uvedl příjem ve výši 6 905 Kč ze zaměstnání a další nespecifikovaný příjem 14 153 Kč, dále že je svobodný, bez vyživovací povinnosti a bydlí v nájmu. Měsíční výdaje uvedl ve výši 9 000 Kč. Z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně převzala tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích převážně bez bližšího ověření. Příjem žalovaného byl stanoven částkou 21 500 Kč, přičemž právní předchůdkyně z výpisů z účtu ověřila pouze to, že tato částka odpovídá průměrům v předchozích měsících. Nebyla však provedena analýza struktury příjmů žalovaného ani jejich dlouhodobé udržitelnosti, a to zejména s ohledem na to, že část příjmů podle výpisů tvořily nepravidelné či mimořádné platby. Pokud jde o výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného o absenci dalších výdajů s výjimkou nájemného ve výši 8 000 Kč. Ověření výdajů neproběhlo, z výpisů z účtu nelze dovodit úhrady pravidelných plateb nájemného, energií či jiných nezbytných životních nákladů. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila životní náklady žalovaného paušální částkou 12 490 Kč, aniž by je porovnala s reálnými výdaji zjištěnými z účtu. Soud dále zjistil, že žalovaný měl v době uzavírání smlouvy další úvěrové závazky, o nichž se právní předchůdkyně žalobkyně sice následně dozvěděla, avšak tyto závazky nebyly promítnuty do posouzení úvěruschopnosti v rozsahu odpovídajícím jejich skutečné výši a zatížení. Jednalo se o kontokorentní úvěr, revolvingový úvěr, spotřebitelský úvěr a kreditní kartu, jejichž orientační měsíční splátky dohromady činily 4 971 Kč. Po započtení nového úvěrového produktu by celková splátková zátěž činila 6 471 Kč. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela, že příjem žalovaného je dostatečný k pokrytí splátek i životních nákladů, aniž by zohlednila zjevnou variabilitu příjmů i výdajů žalovaného a neprokázala ověření jejich reálné výše. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 30. 5. 2019 vyplynulo, že žalovaný byl zaměstnán na dobu určitou a jeho příjem tvořily mimo jiné i výrazné částky cestovních náhrad, které nelze považovat za stabilní či dlouhodobě zaručený zdroj příjmů. Tato skutečnost však nebyla v posouzení úvěruschopnosti reflektována. Výpis z účtu žalovaného za období srpen 2019 až leden 2020 prokázal značnou nestálost příjmů i výdajů a velmi proměnlivé zůstatky na účtu, přičemž nebyly identifikovány platby nájemného či jiných pravidelných životních nákladů. Právní předchůdkyně žalobkyně se nezabývala skutečností, že disponibilní zůstatky žalovaného se převážně pohybovaly v záporných hodnotách. Nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyní žalobkyně svědčí tedy i to, že podle výpisů z účtů žalovaný se svými ne zcela definovatelnými příjmy (tedy z jakých zdrojů pochází) nevycházel a nebyly pro něho dostačující. Na základě uvedeného má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze formálně, přičemž se spolehla převážně na neověřená tvrzení žalovaného a neprovedla dostatečné a úplné ověření jeho skutečných příjmů, výdajů ani celkové finanční situace. Zjištění z provedených důkazů neprokazují, že by právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí.

26. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena. Tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že povinnost uložená poskytovateli spotřebitelského úvěru v § 86 odst. 1 zákona splněna nebyla a smlouva o úvěru je proto pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 o.z. neplatná.

27. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

28. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

29. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 71 400 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 96 880,13 Kč, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť na straně žalované nevzniklo ani bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.