11 C 134/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zaplacení 58 127 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 58 127,02 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 588 Kč ve výši 15 % ročně od 17. 9. 2022 do 29. 12. 2022 ve výši 2 171,07 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 45 588 Kč ve výši 15 % ročně od 30. 12. 2022 do 10. 3. 2022 ve výši 1 348,65 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 45 588 Kč ve výši 15 % ročně od 11. 3. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 62,47 % ročně z částky 40 448,66 Kč od 17. 9. 2022 do 10. 10. 2022 ve výši 1 621,20 Kč, úroku ve výši 15% ročně z částky 40 448,66 Kč od 11. 10. 2022 do 10. 3. 2023 ve výši 2 338,99 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 40 392,04 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 17. 9. 2022 dosáhne částky 196 776 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1. 8. 2023 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 58 127 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela s žalovaným dne 19. 8. 2019 úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr dne 20. 8. 2019, a to na její účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem ve výši 83,86% ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 3 007 Kč, počínaje měsícem září 2019. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení její úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a dále na základě provedeného vnitřního scoringu – hodnocení klienta. Žalovaný dvakrát požádal o bezúplatný odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti, čemuž žalobkyně vyhověla. Po dobu odkladu těchto splátek (č. 8 a č. 18,19), konkrétně od 12. 4. 2020 do 11. 5. 2020 a následně od 12. 2. 2021 do 11. 4. 2021 neběžel sjednaný úrok za poskytnutý úvěr. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocita se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, v důsledku čehož došlo ke dni 15. 9. 2022 k automatickému zesplatnění úvěru. Do tohoto data žalovaný uhradil celkem 28 splátek po 3 007 Kč, 1 splátku ve výši 6 014 Kč, 1 splátku ve výši 2 733 Kč a 1 splátku ve výši 274 Kč. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný 1 splátku po 5 000 Kč a 1 splátku po 1 000 Kč. Žalobkyně po žalovaném proto požadovala dlužnou jistinu ve výši 40 3920,4 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 996 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 200 Kč, smluvní pokutu ve výši 13 539,02 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 3 960,19 Kč do 10.3.2023, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 62,47 % ročně od 11.3.2023 z jistiny a úhradu pojištění. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni však nereagoval.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Předvolání k jednání ve věci bylo žalovanému dne 17. 10. 2023. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byla podle § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Proto soud jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

6. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kopie občanského průkazu včetně souhlasu žalovaného s jeho kopírováním a uchováváním soud zjistil, že žalovaný podepsal tento návrh dne 19. 8. 2019 a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, s tím, že se zavázala žalobkyni vrátit částku 163 980 Kč ve 60 měsíčních splátkách po 3 007 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to z části B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném doklady a informace nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a žalovaný jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnil. Návrh smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 19. 8. 2019. Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 21. 8. 2019 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení o schválení úvěru, dodejka splátkový kalendář). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byly žalovanému poskytnuty i informace o spotřebitelském úvěru (viz informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru a předsmluvní formulář).

7. Podle výpisu záznamů z registru SOLUS a z ověření v registru NRKI žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když v registru NRKI bylo žalovanému přiděleno CBS skóre 278, tj. kategorie I., tedy nízké skóre její platební morálky, v registru SOLUS nebyly u žalovaného evidovány žádné údaje.

8. Z listiny hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný byl svobodný, měl mít příjem 42 000 Kč ze zaměstnání, výdaje byli uvedeny jako životní minimum 3 410 Kč měsíčně, již žalovaný splácel 4 579 Kč měsíčně žalobkyni a jeho výdaje na bydlení měly činit 1 000 Kč měsíčně. Forma bydlení nebyla uvedena. Výdaje měly celkově činit 9 289 Kč. Volné zdroje měly činit částku 1 000 Kč.

9. Podle výplatního listu za měsíc červenec 2019 představovala čistá mzda částku 16 357 Kč a cestovní náhrady 9 191 Kč, za měsíc červen 2019 představovala čistá mzda částku 19 934 Kč a cestovní náhrady 39 962 Kč.

10. Z pracovní smlouvy ze dne 9. 10. 2018 vyplynulo, že žalovaný v době podpisu návrhu na uzavření smlouvy o úvěru dne 19. 8. 2019 měl uzavřenou pracovní smlouvu na dobu určitou do 30. 9. 2019.

11. Z částečného výpisu z účtu žalovaného [číslo] vedeného u Fio banky vyplynulo, že žalovaný měl disponibilní zůstatek 1 842,64 Kč, k jakému datu uvedeno není.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 20. 8. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala na účet žalovanému částku ve výši 50 000 Kč.

13. Z karty klienta vyplývá, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalovaného na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaný uhradil celkem částku 99 217 Kč.

14. Ze žádostí o úpravu splátkového kalendáře žalovaného 10. 2. 2021 a ze dne 22. 3. 2020 ze dne spolu s dopisy žalobkyně a upravenými splátkovými kalendáři má soud za prokázané, že došlo k odkladu splátek.

15. Z výzev k zaplacení vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

16. Oznámením ze dne 15. 9. 2022 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě celého dluhu do 10 dnů od data odeslání.

17. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 7. 2023 spolu s plnou mocí a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu a oznámila mu, že ke dni 15. 9. 2022 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení jeho závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.

18. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalovaný podal u žalobkyně návrh smlouvy o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 50 000 Kč, který žalobkyně odsouhlasila. Žalobkyně následně vyplatila žalovanému na dohodnutý účet částku 50 000 Kč. Žalovaný svůj dluh postupně splácel, a žalobkyni uhradil celkem částku 99 217 Kč. Žalobkyně poté s odkazem na prodlení žalovaného se splátkami zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k jeho zaplacení.

19. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

20. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Z § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ Zosú“), podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

25. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet.

26. Žalovaný k posouzení své úvěruschopnosti předložil žalobkyni dva výplatní listy, z nich je zřejmé jeho čistá mzda činila za červenec 2019 částku 16 357 Kč a červen 2019 částku 19 934 Kč nikoli tvrzených 42 000 Kč, jelikož do příjmů nelze započítávat cestovní náhrady, když tyto nebyly uvedeny ani ve výdajové části hodnocení klienta. Žádný další příjem žalovaného nebyl žalobkyní tvrzen ani doložen. Jestliže splátka úvěru činila 3 007 Kč a celkové výdaje žalovaného měly podle hodnocení klienta činit 9 289 Kč, pak je zřejmé, že žalovaný neměl dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Pracovní smlouvu měl žalovaný uzavřenou na dobu určitou, když pracovní smlouva mu měla končit měsíc po podepsání návrhu smlouvy o úvěru. Žalobkyně, přestože jí tyto skutečnosti musely být zřejmé, se jimi řádně nezabývala. Žalobkyně vycházela v případě výdajů ze životního minima ve výši 3 410 Kč. Žalobkyně si rovněž neověřila, kde žalovaný bydlí tedy nelze předpokládat, že nájemné a inkaso bylo 1300 Kč. Soud má pochybnosti o tom, že by v této částce byly zahrnuty rovněž náklady na spotřebu elektrické energie, případně plynu a spotřebu vody, přičemž žalobkyně tyto údaje od žalovaného zjevně nepožadovala, přestože podle článku B) smlouvy tak měla možnost učinit, resp. si ji sama vyhradila. Nelze tedy předpokládat, že by výše nájemného včetně plateb za energie a služby činila pouze 1 300 Kč měsíčně. Žalobkyně si v tomto směru měla vyžádat nájemní smlouvu, či jiný relevantní doklad, prokazující tak nepřiměřeně nízké náklady na bydlení žalovaného. V registru NRKI bylo žalovanému přiděleno nízké skóre její platební morálky. Současně tak údaje poskytnuté žalovaným soud neposuzuje jako důvěryhodné, předně s ohledem na neurčitost druhu bydlení žalovaného a s tím související nedostatečně specifikované náklady nejen na bydlení ale i osobní potřeby žalovaného, které nebyly vůbec uvedeny. Všechny tyto skutečnosti, stejně jako vědomí žalobkyně, že hodnocení smlouvy dle výpisu z nebankovního registru vycházelo jako špatné, měla zavdat žalobkyni pochybnost o dobré platební morálce žalovaného. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným k posouzení jeho úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovaným zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovaným žádným způsobem neověřovala a dále nezkoumala. S tak nízkým příjmem a nedostatečnými informacemi o výdajích žalovaného bylo lze předpokládat, že žalovaný nedostojí svému závazku.

27. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalovaného v zásadě vyhradila právo jí úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.

28. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

29. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

30. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a zároveň, že žalovaný již před podáním žaloby žalobkyni zaplatil 99 217 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 50 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, jelikož nevzniklo na straně žalovaného ani bezdůvodné obohacení (výrok I. rozsudku).

31. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný měla ve věci plný úspěch a příslušela by mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, respektive jejich náhradu nepožadoval. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení.