11 C 150/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 49 999 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 12. 8. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 1 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 12. 8. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 12 810 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 27.8.2025 ve znění jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 12. 2. 2025 uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, tzv. „klientského účtu“ smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Úvěr včetně úroku měl žalovaný hradit v měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč, vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalobkyně dále uvedla, že úvěr byl žalovanému poskytnut na účet žalovaného č. , č. účtu, . Úvěruschopnost žalovaného byla podle žalobkyně dostatečně prověřována na základě údajů sdělených žalovaným a ve veřejných databázích. Žalobkyně vycházela z průměrného příjmu žalovaného ve výši 48 000 Kč, výdajů v celkové výši 20 000 Kč (deklarovaných žalovaným) a ve výši nalezených na bankovním účtu, a to příjmu ve výši 48 667 Kč a výdajů ve výši 9 859 Kč s tím, že finanční zůstatek žalovaného byl vyhodnocen na částku 25 514 Kč. Výsledek lustrací byl bez negativní informace. Žalovaný se dostal do prodlení se splátku splatnou 15.4.2025. Žalovaný na jistinu nezaplatil ničeho. Žalobkyně proto zaslala žalovanému dne 20.4.2025 první upomínku a dne 5.5.2025 druhou upomínku, za jejichž odeslání požadovala náklady na upomínání ve výši 1 000 Kč. Protože žalovaný nijak nereagoval, žalobkyně dopisem zesplatnila celý úvěr ke dni 28.7.2025. Žalobkyně požadovala po žalovaném neuhrazenou jistinu ve výši 50 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny ode dne následujícího po uplynutí dodatečné lhůty k plnění poskytnuté žalobkyní žalovanému, tj. od 12.8.2025 do zaplacení a částku ve výši 1 000 Kč představující náklady za zaslanou první a druhou upomínku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 12. 2. 2025 ve spojení s předsmluvními informacemi bylo zjištěno, že se žalobkyně touto smlouvou měla zavázat poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, a to poukázáním na účet žalovaného č. , č. účtu, . Úvěr měl být poskytnut na dobu určitou v délce 12 měsíců se splatností ke dni 15. 2. 2026 a se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 15 % měsíčně, celkem se měl žalovaný zavázat uhradit 140 000 Kč ve sjednaných měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou jeho závazků pak mělo být ujednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (tzn. náklady na celkem dvě upomínky, vždy ve výši 500 Kč), a na úroky z prodlení v zákonné výši. Pokud by žalovaný ani po upomínkách svůj dluh neuhradil, měly být žalobkyně oprávněna přistoupit k zesplatnění úvěrové jistiny, jejíž součástí se měly stát i sjednané úroky. Úvěrová smlouva měla být uzavřena elektronicky, za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím klientského účtu, zpřístupněném žalovanému pomocí odkazu a unikátního SMS kódu a po zaplacení tzv. verifikační platby ve výši 1 Kč žalobkyni z osobního bankovního účtu žalovaného za účelem ověření identity žalovaného. Smlouva o úvěru obsahovala podpis žalobkyně, nicméně podpis žalovaného není na smlouvě připojen. V záhlaví smlouvy je uveden pouze text“ Autorizační doložka, a IP adresa , hodnota, , SMS kód , hodnota, a telefonní číslo , tel. číslo, , nicméně ze smlouvy není zřejmé, kdo tuto autorizační doložku připojil, a kdo měl na smlouvu připojit SMS kód.

6. Podle Přílohy č. 1 úvěrové smlouvy - posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, měl být žalovaný svobodný, bez vyživovací povinnosti. V příloze je dále uvedeno číslo občanského průkazu, číslo bankovního účtu, telefonní číslo, e-mailová adresa. V tabulce finanční situace spotřebitele je uveden deklarovaný příjem žalovaným ve výši 48 000 Kč, výdaje ve výši celkem 20 000 Kč (bydlení 6 000 Kč, náklady domácnosti 2 000 Kč, finanční závazky 12 000 Kč) a dále částky nalezené žalobkyní na bankovním účtu žalovaného, a to příjem ve výši 48 667 Kč, výdaje v celkové výši 9 859 Kč (366 Kč bydlení, 8 644 Kč náklady na domácnost, 849 Kč finanční závazky). Finanční zůstatek měl činit v průměru 25 514 Kč. V tabulce není uvedeno, kde je žalovaný zaměstnán, resp. z jakého zdroje jeho příjem pochází. Uvedené výdaje rovněž nejsou blíže specifikovány, např. druh bydlení. Lustrace žalovaného v dostupných registrech nevykázaly žádné negativní záznamy, a bonita žalovaného tedy byla hodnocena jako průměrná. Příloha není ani jednou ze stran podepsána.

7. Soud dále zjistil, že žalobkyně má k dispozici kopii občanského a řidičského průkazu žalovaného (viz průkazy).

8. Z detailu pohybu z internetového bankovnictví - bezhotovostí příjem ze dne 14. 3. 2025 má soud za prokázané, že dne 12. 2. 2025 byla na bankovní účet žalobkyně č. , č. účtu, připsána z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, verifikační platba ve výši 1 Kč, VS , var. symbol, .

9. Z detailu pohybu z internetového bankovnictví - bezhotovostí platba ze dne 14.3.2025 má soud za prokázané, že dne 12. 2. 2025 byla na účet žalovaného č. , č. účtu, poukázána částka 50 000 Kč, VS , var. symbol, .

10. Upomínkami ze dne 20. 4. 2025 a 5. 5. 2025 žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky, splatné dne 15. 2. 2024, přičemž za tyto upomínky mu naúčtovala sjednané poplatky vždy ve výši 500 Kč.

11. Z předžalobní výzvy a oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 28. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyrozuměla žalovaného o zesplatnění úvěrové jistiny v důsledku porušení smlouvy a vyzvala jej k zaplacení jistiny, úroku, nákladů na upomínání a nákladů právního zastoupení v celkové výši 83 704,19 Kč nejpozději do 11.8.2025 s upozorněním na možnost vymáhání této pohledávky soudní cestou. Odeslání této písemnosti žalobkyně prokázala poštovním podacím lístkem z téhož dne.

12. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s úrokem a částkou za doplňkovou službu splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu. Žalovaný na dluh žalobkyni uhradil pouze 1 Kč (vertifikační platba), ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtů žalovaného, které však nebyly přiloženy k důkazu.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

15. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1892 odst. 1 o.z. kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.

18. Podle § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

19. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

20. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

26. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

27. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

28. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

29. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

30. Podle § 78 ZSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

31. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

32. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“33. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

34. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 49 999 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

35. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť na místě podpisu žalovaného není uveden. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód měl být žalovaným připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen, kdo tak učinil, a že tak učinil právě žalovaný, a že poté, kdy k ní byl tento kód připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě s žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

36. Nad to je rovněž z provedených důkazů zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. Přestože žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele, neučinila tak. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

37. V daném případě žalobkyně argumentovala příjmem žalovaného ve výši 48 000 Kč a jeho celkovými měsíčními náklady ve výši 21 986 Kč, které tvořily náklady na bydlení ve výši 4 000 Kč, náklady domácnosti ve výši 5 986 Kč a finanční závazky ve výši 12 000 Kč. Žalobkyně k prokázání bonity žalovaného i přes výzvu soudu ze dne 3. 12. 2025 předložila pouze doklady prokazujících totožnost žalovaného a datový výstup z Credit Info CEE s datem dotazu ke dni 12. 2. 2025. Žalobkyně neuvedla, z jakého zdroje pochází příjem žalovaného. Přestože argumentovala tím, že zdroje informací obsahující příjem čerpá z bankovního účtu žalovaného a prohlášení žalovaného při vyplňování žádosti o úvěr, tyto soudu k posouzení nepředložila. Celkové výdaje žalovaného rovněž nepůsobí věrohodně, a to především co se týká uvedené částky na bydlení, kdy není zcela zřejmé, na jakou formu bydlení je částka určená. Podle žalobkyně měl žalovaný další nespecifikované finanční závazky ve výši 12 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila jediný důkaz prokazující příjmy a výdaje žalovaného, nemohl soud posoudit, zda žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Navíc žalovaný měl dle výpisu věcí vedených u zdejšího soudu několik exekucí, v roce 2017 podal žalovaný návrh na oddlužení. Je tedy nepochybné, že žalovaný již v minulosti neměl dobrou platební morálku. Jestliže tedy žalobkyně souhlasila s poskytnutím úvěru žalovanému, pak se měla s větší obezřetností zabývat jeho platební morálkou. Soud tak má za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného.

38. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

39. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

40. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

41. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 50 000 Kč a že žalovaný zaplatil 1 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení v částce 49 999 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat (výrok I. rozsudek). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

42. Protože je žalovaný v prodlení s úhradou částky 49 999 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., od 12. 8. 2025 (tedy od data splatnosti dluhu stanoveného v předžalobní výzvě s vyrozuměním o zesplatnění úvěru) do zaplacení.

43. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů44. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která nebyla úspěšná v pouze nepatrné části jejího nároku, přiznal právo na náhradu v plné výši, tedy v částce 12 810 Kč. Tyto náklady představují jednak zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2 040 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 51 000 Kč sestávající z částky 3 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč za tři úkony právní služby dle § 13 odst. 4 a. t. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.