11 C 160/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 770 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 15 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 24.6.2025 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 4 770 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 23.2.2025 do 23.6.2025, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 1 359,80 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 29.8.2025 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky 19 770 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 5.2.2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, na internetových stránkách , www stránky, , vymezující podmínky žádosti žalované o úvěr a podmínky poskytnutí úvěru poté, co žalovaná vyplnila registrační formulář zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla, čísla účtu a emailové adresy. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet (na základě výpisů z účtu, nebo analýzou účtu prostřednictvím služby Kontomatik), jí byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. K podpisu smlouvy mělo dojít vložením unikátního kódu na webovém rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně, který byl žalované zaslán na mobilní telefon. Na jejím základě pak byly žalované poskytnuty v souladu s úvěrovou smlouvou bezhotovostním převodem na účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které byla povinna vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a sjednanými úroky, a to v jediné splátce do 22.2.2025. Jelikož však žalovaná tomuto svému závazku nedostála, neboť ve sjednaném termínu splatnosti dlužnou částku ani zčásti neuhradila, dostala se do prodlení s její úhradou a byla tak povinna uhradit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a zákonný úrok z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , která následně postoupila pohledávku na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2025. Žalobkyně požadovala zaplacení jistiny v částce 15 000 Kč, dále poplatku ve výši 1 800 Kč, smluvní pokuty v částce 2 820 Kč (0,1 % denně z částky 15 000 Kč ode dne 23. 2. 2025 do 29. 8. 2025), úrok ve výši 150 Kč a úrok z prodlení z dlužné jistiny od 23.2.2025 do zaplacení. Žalovaná dluh neuhradila ani na základě zaslané předžalobní upomínky.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná se k výzvě nevyjádřila, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně vyjádřeným již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze žalobkyní předložené Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 12.2.2025, Všeobecných obchodních podmínek a Standartních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., měla uzavřít s žalovanou smlouvu o úvěru a poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se měla zavázat finanční prostředky vrátit do 22.2.2025 spolu s poplatkem ve výši 1 800 Kč a úrokem ve výši 150 Kč. Pro případ prodlení s vrácením uvedené částky měla žalovaná uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky a dále náklady spojené s vymáháním dluhu. Smlouva neobsahuje vlastnoruční podpis žalované, ani elektronický podpis, pouze, že podpis byl proveden SMS kódem , hodnota, .

6. Podle interního formuláře – Editace profilu klienta právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované, kde bylo uvedeno mj. číslo občanského průkazu, e-mail, telefonní čísla. Dále, že žalovaná bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, má střední vzdělání a pracuje jako hlavní operátor u zaměstnavatele , právnická osoba, . Měsíční čistý příjem žalované měl činit 37 607 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti pak 80 000 Kč. Počet členů domácnosti i počet členů s příjmem byl uveden dva. Náklady žalované na bydlení měly činit 8 500 Kč, náklady na služby a energie uvedeny nebyly, ostatní náklady měly činit 2 214 Kč. Žalovaná neměla mít žádné splátky úvěrů.

7. Právní předchůdkyně žalobkyně k ověření totožnosti disponovala kopií občanského a řidičského průkazu žalované. Podle občanského průkazu byla žalovaná svobodná.

8. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 21.5.2025 soud za prokázané, že dne 12.2.2025 byly právní předchůdkyní žalobkyně poukázány peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, se zprávou pro příjemce „Půjčka“ s uvedením variabilního symbolu rodného čísla žalované.

9. Z výpisu z účtu žalované za období od června 2022 do června 2024 pořízeného prostřednictvím služby Kontomatik soud zjistil, že na účet žalované byla poukazována mzda od společnosti , právnická osoba, ve výši cca 43 000 Kč, a dále platby od žalované a dalších osob. Z transakcí na běžném účtu dále soud zjistil, že v měsíci květen 2024 a červen 2024 žalovaná disponovala příjmy, které byly z převážné části tvořeny půjčkami od společností poskytující finanční prostředky on-line, např. Movinero, Leaderfin, Emmas Credit a dále, že podstatnou část výdajů tvoří platby spojené s on-line sázkami v částkách tří až čtyř desítek tisíc korun a splátky půjček. Mezi výdaji soud dále zaznamenal nájem ve výši 11 500 Kč. Měsíce předcházející tyto dva poslední vykazovaly na účtu žalované do května 2023 obdobné transakce.

10. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2025 a 26. 5. 2025 a přehledu postoupených pohledávek má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2025 na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , která následně postoupila pohledávku na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2025.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 9.6.2025 včetně podacího lístku ze dne 11.6.2025 bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dluhu.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na podkladě úvěrové smlouvy sjednané s využitím prostředků komunikace na dálku, dne 12. 2. 2025 převodem na její účet částku 15 000 Kč se splatností do 22. 2. 2025. Žalovaná však svému závazku nedostála, neboť úvěr ani zčásti neuhradila, původní věřitel pak účtoval žalované pro tento případ sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z úvěrové jistiny. Následně byla předmětná pohledávka smluvně postoupena žalobkyni s tím, že byla vyčíslena na celkovou částku 19 770 Kč, sestávající z dlužné jistiny v částce 15 000 Kč, z poplatku ve výši 1 800 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 820 Kč. Žalobkyně dále nárokovala úrok ve výši 150 Kč a úrok z prodlení od 23.2.2025 z dlužné jistiny do zaplacení. Žalovaná pak nereagovala ani na předžalobní výzvu k plnění, je tedy se splněním své peněžité povinnosti v prodlení.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý15. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

20. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

21. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

22. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

24. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

25. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

26. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

27. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

30. Soud se zabýval tvrzením žalobkyně, že se žalovanou uzavřela písemnou smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo o spotřebitelský úvěr, jak je zřejmé z charakteru smlouvy. Z provedených důkazů však vyplývá, že smlouva měla být uzavřena nikoliv v listinné podobě, ale podobě elektronické. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaná předmětnou smlouvu uzavřela, neboť smlouvu nijak nepodepsala. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byl připojen podpis žalované (tj. data v elektronické podobě), žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že ta uzavřela smlouvu právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

31. Ostatně, i kdyby k uzavření úvěrové smlouvy došlo, tak tato by ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byla neplatná, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Z interního formuláře „Editace profilu klienta“ soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované na základě údajů, podle nichž měla žalovaná bydlet v nájmu, mít vlastní čistý příjem 37 607 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti 80 000 Kč, dvě osoby v domácnosti a náklady na bydlení 8 500 Kč. Původ a reálnost tvrzeného příjmu domácnosti však nebyl nijak specifikován ani doložen, jde tedy o neprokázaný a neověřený údaj, který právní předchůdkyně žalobkyně převzala pouze formálně. Z výpisů z účtu pořízených prostřednictvím služby Kontomatik byla sice žalované pravidelně poukazována mzda od , právnická osoba, ve výši cca 43 000 Kč, avšak účet vykazoval četné vklady žalované i třetích osob a v měsících květen a červen 2024 byl její příjem tvořen převážně krátkodobými půjčkami od online poskytovatelů (Movinero, Leaderfin, Emmas Credit). Současně podstatnou část výdajů tvořily platby spojené s online sázkami v částkách desítek tisíc korun a splátky půjček. Mezi výdaje patřilo i pravidelné nájemné ve výši 11 500 Kč. Obdobné transakce vykazovaly i předchozí měsíce do května 2023. Soud proto uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované pouze formálně, aniž by prověřila nejasný a neprokázaný příjem domácnosti, ani výraznou nestabilitu jejích příjmů a výdajů, což neodpovídá požadavku odborné péče dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a i z tohoto důvodu je smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

33. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

34. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalované částku 15 000 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat, soud proto dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 15 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

35. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 15 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 12 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 24.6.2025, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 9.6.2025, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 7 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 11.6.2025, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 16.6.2025. Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 23.6.2025 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení (výrok II. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

36. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výše nákladů řízení se určí podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Soud vycházel z toho, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 19 770 Kč. Žalobkyně pak byla úspěšná co do částky 15 000 Kč (tj. 76 % z předmětu řízení) a neúspěšná co do částky 4 770 Kč (tj. 24 % z předmětu řízení). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu žalobkyně odečíst její neúspěch, tj. míru úspěchu druhé strany. Žalovaná je pak povinna uhradit náklady řízení ve výši 2 615 Kč, představované jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč, odměnou za zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „vyhláška“) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky za 3 úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis žaloby), a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky; a náhrada 21 % DPH ve výši 315 Kč dle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu ve výši 52 % tak byly žalobkyni přiznány náklady ve výši 1 359,80 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. rozsudku).