11 C 167/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 35 092 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 499 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplatit žalobkyni 2 501 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 4. 2023 do zaplacení, úrok ve výši 28,17 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 4. 2023 do zaplacení a částku 5 092 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 031,71 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 35 092 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. a II. rozsudku. Uvedla, že dne 6. 1. 2023 se žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že část poskytnutého úvěru ve výši 27 500 Kč poukázala dne 6. 1. 2023 na účet žalovaného a částku 2 500 Kč z poskytnutého úvěru zaslala na účet zprostředkovatele úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr včetně úroků z poskytnutého úvěru, tj. částku ve výši 40 000 Kč ve 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje 20. 2. 2023. Žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho schopnost úvěr splácet lustrací v centrální evidencí exekucí, insolvenčním rejstříku a databázi katastru nemovitostí. Informace sdělené žalovaným si žalobkyně telefonicky ověřovala. Uvedla, že jeho průměrný měsíční příjem činil cca 40 000 Kč, měl negativní výpis z centrální evidence exekucí a z insolvenčního rejstříku. Žalobkyně dále vycházela z normativních nákladů na bydlení a životního minima, přičemž dospěla k závěru, že bonita žalovaného je dostačující. Žalovaný však neplnil řádně a včas svůj závazek, když žalobkyni uhradil pouze 1 Kč, a tak žalobkyně celý nesplacený úvěr zesplatnila ke dni 25. 4. 2023. K tomuto dni byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení s úhradou neuhrazených dlužných splátek ve výši 4 798 Kč a dále s neuhrazenou jistinou ve výši 27 248 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení nákladů vynaložených za zaslání tří upomínek vždy po 100 Kč a dále smluvní pokutu naběhlou před zesplatněním úvěru v celkové částce 1 497 Kč, a to za prodlení žalovaného se splacením tří řádných měsíčních splátek před splatností úvěru, když pokuta za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky činila 499 Kč. Dále žalobkyně uplatnila vůči žalovanému rovněž nárok na smluvní pokutu naběhlou po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z neuhrazeného úvěru, tj. z částky 32 046 Kč, kterou kapitalizovala za období od 26. 4. 2023 do 3. 6. 2023 částkou 1 249 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku ze dne 25. 4. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již v podané žalobě a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud provedl dokazování listinami založenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutkový stav:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně je subjektem oprávněným poskytovat spotřebitelské úvěry ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 6. 1. 2023, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Za žalobkyni byla smlouva podepsána její zástupkyní [jméno] [příjmení], která byla označena jako„ samostatný zprostředkovatel“. Podle smlouvy představoval účel úvěru provizi zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč. Celková výše spotřebitelského úvěru činila 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč, počínaje dnem 20. 2. 2023. Celkově měl žalovaný uhradit částku 40 000 Kč, a to s ohledem na to, že mezi stranami byla sjednána zápůjční úroková sazba 28,17 %. Úvěr měl být žalovanému poskytnut na jeho účet. Podle článku II. písm. b) Smlouvy byla částka 2 500 Kč poskytnuta žalovanému na účet zprostředkovatele, a to jako provize sjednaná mezi žalovaným a zprostředkovatelem. Žalovaný se dále ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou úvěru či jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 499 Kč a výši 0,1% denně z dlužné částky, zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, má soud za prokázané, že žalovaný obdržel zákonem vymezené předsmluvní informace. Součástí smlouvy byly rovněž údaje o žalovaném, tedy, že nemá vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 40 000 Kč. Další příjem domácnosti byl uveden ve výši 40 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč a splátky dalších úvěrů ve výši 1 503 Kč.

7. Podle formuláře Výdaje a příjmy spotřebitele, Závazky spotřebitele – čestné prohlášení žalovaného ze dne 6. 1. 2003 o jeho závazcích, výdajích, příjmech, ve spojení s výplatními lístky žalovaného za měsíc říjen 2022 a měsíc listopad 2022 je zřejmé, že žalovaný uvedl, že je svobodný, že pobírá mzdu ve výši 40 000 Kč měsíčně, přičemž z této mzdy vynakládá částku 5 000 Kč na bydlení (voda, energie, paliva a nájemné či jiná obdobná platba) a částku 1 503 Kč na splátky úvěrů. Jiné další výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný nevyplnil kolonku ohledně počtu jeho dětí, ohledně počtu osob ve společné domácnosti uvedl 0. Z výplatních lístků žalovaného vyplývá, že žalovaný v měsíci říjen 2022 pobíral mzdu ve výši 39 657 Kč a v měsíci listopad 2022 pobíral mzdu ve výši 44 045 Kč. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a výsledek zaznamenala do formuláře Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 6. 1. 2023, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 11 246 Kč a životního minima žalovaného 4 860 Kč a nezabavitelného minima ve výši 10 738 Kč měsíčně (viz životní a existenční minimum, výše normativních nákladů na bydlení). Podle výstupu z insolvenčního rejstříku a výpisu z Centrální evidence exekucí má soud za prokázané, že žalovaný neměl žádný záznam.

8. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet částku ve výši 27 500 Kč dne 6. 1. 2023. Z potvrzení o provedení transakce rovněž ze dne 6. 1. 2023 vyplývá, že žalobkyně vyplatila na účet zprostředkovatele, paní [jméno] [příjmení], částku 2 500 Kč.

9. Z listiny nazvané Bonita smlouvy soud zjistil, že žalovaný byl v prodlení s úhradou splátek, a že na úvěr uhradil 1 Kč.

10. Z upomínky ze dne 25. 2. 2023 a ze dne 25. 3. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.

11. Oznámením o zesplatnění - předžalobní výzvy ze dne 25. 4. 2023 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru, o důsledcích zesplatnění, výši dlužné částky a zároveň mu byla poskytnuta lhůta v délce 10 dní od odeslání výzvy k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Odeslání výzvy žalovanému žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu co do částky 27 499 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud má za to, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě žalobkyně vycházela z čestného prohlášení týkající se závazků a výdajů žalovaného, negativních výpisů z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, jakož i ze dvou předložených výplatních pásek a prohlášení rodičů žalovaného. Z tiskopisu posouzení úvěruschopnosti ze dne 6. 1. 2023 vyplývá, že příjmy žalovaného měly činit 40 000 Kč. V čestném prohlášení týkající se závazků a výdajů pak žalovaný uvedl částku 5 000 Kč na bydlení a částku 1 503 Kč na splátky úvěrů. Žádné další výdaje v tiskopise uvedeny nebyly, a to ani náklady na mobilní telefon, přičemž z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že žalovaný zřejmě mobilní telefon vlastní. Žalovaný by tak měl k dispozici částku kolem 33 497 Kč, což by v případě splátky žalobkyně ve výši 1 600 Kč postačovalo, ovšem za předpokladu, že by takto uvedené výdaje byly reálné. Žalobkyně, přestože si ověřovala pravdivost údajů poskytnutých žalovaným nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále však již nezjišťovala, zda příjmy žalovaného postačují k uspokojení všech jeho nákladů. Žalobkyně za účelem zjištění jeho skutečných nákladů, které mimochodem nebyly vůbec uvedeny, vyjma blíže nespecifikovaných nákladů na bydlení, měla vyzvat žalovaného k předložení výpisu z jeho účtu za období předcházející poskytnutí úvěru, z něhož by bylo možné posoudit obvyklé hospodaření žalovaného s financemi. V posouzení úvěruschopnosti žalovaného je uveden další příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč, který rovněž není blíže specifikován. Údaje poskytnuté žalovaným proto považuje soud za nevěrohodné. Z předložených důkazů tedy nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tj. jaké skutečně hradí náklady na bydlení s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaný vynaloží na stravu, domácnost, dopravu, mobilní telefon apod. Z předložených důkazů proto vyplývá, že žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 6. 1. 2023 na jeho bankovní účet částku ve výši 27 500 Kč, a že žalovaný uhradil pouze částku ve výši 1 Kč a ve zbytku již ničeho neuhradil, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 27 499 Kč, které je povinen vydat. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 27 499 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 27 499 Kč ode dne 26. 4. 2023, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

22. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i všech doprovodných ujednání včetně ujednání o výši poplatků za poskytnutí úvěru, o výši nákladů spojených s upomínáním a o smluvní pokutě (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

23. Výrokem III. soud rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady celkem představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 404 Kč, odměnu advokáta podle dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), když z činnosti soudu je známo, že žalobkyně v obdobných věcech podává návrhy opakovaně za pomoci ustáleného vzoru, z tarifní hodnoty ve výši 35 092 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., to vše zvýšené o DPH 21% ve výši 378 Kč, která patří k nákladům podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., když dle předloženého osvědčení je zástupce žalobkyně registrován jako plátce daně. Celkem náklady žalobkyně tak činí 3 582 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci úspěch částečný, v rozsahu 56,72 %, (tj. úspěch ve výši 78,36 % bez neúspěchu ve výši 21,64 %), rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Žalovanému, který ve sporu převážně neuspěl, uložil soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně (z částky 3 582 Kč 56,72 %), tedy částku 2 031,71 Kč, jak je ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř.