11 C 167/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 17 700 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 3 160 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 840 Kč od 6. 8. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 2. 8. 2024 do 5. 8. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 160 Kč od 6. 8. 2024 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 14.10.2025 ve znění jejího doplnění domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 700 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovanou uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 27. 2. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . K uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že se žalovaná nejprve zaregistrovala na webové stránce žalobkyně, a to zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla a emailové adresy. Po dokončení registrace žalovaná požádala o poskytnutí úvěru, žalobkyně následně zaslala návrh konkrétní smlouvy, který žalovaná úkonem po zadáním uživatelského jména a kódu zaslaného SMS zprávou akceptovala. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr v celkové výši 10 000 Kč, přičemž žalobkyně převedla dne 27. 2. 2024 částku ve výši 3 000 Kč a dne 7.3.2024 částku ve výši 7 000 Kč na bankovní účet žalované č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, . Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 28. dni spolu s úrokem ve výši 40 % ročně z jistiny úvěru. Schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet žalobkyně posoudila na základě doložených výpisů z účtu žalované, žalovaná byla rovněž lustrována v databázích SOLUS, ISIR, CEE, NRKI a BRKI. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru, v důsledku čehož žalobkyně úvěr ke dni 1. 8. 2024 zesplatnila. Žalobkyně požaduje uhrazení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, smluvní úrok ve výši 40 % ročně z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 2. 8. 2024, tedy ode dne následujícího po splatnosti úvěru až do zaplacení. Žalobkyně rovněž požaduje v souladu se smluvním ujednáním uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny za každý kalendářní den v období od data prodlení, tj. 2. 8. 2024, do odeslání předžalobní výzvy, tj. do 7. 8. 2025. Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána právním zástupcem žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 7. 8. 2025. Pro případ, že by soud neměl za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby byl její nárok posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.

3. Podáním doručeným soudu dne 15.4.2026 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky ve výši 3 160 Kč, představující smluvní pokutu, neboť zjistila, že žalovaná tuto částku před podáním žaloby uhradila.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala před prvním jednáním soudu žalobu zpět co do částky 3 160 Kč, soud v tomto rozsahu řízení zastavil, přičemž předmětem řízení nadále zůstala jistina ve výši 10 000 Kč, smluvní úrok ve výši 4 000 Kč, smluvní pokuta ve výši 540 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení.

5. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v podané žalobě, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě rovněž vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

6. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění:

7. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, datované dne 27. 2. 2024 soud zjistil, že tato smlouva měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně se ve smlouvě měla zavázat v případě uzavření smlouvy poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 30 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru a žalovaná se měla zavázat poskytnutý úvěr splácet tak, že smluvní úrok přirostlý za uplynulé období bude splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 28. dni v měsíci. Jistinu úvěru mohla žalovaná splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Smluvní strany si měly sjednat úrokovou sazbu ve výši 40 % p.m. Žalobkyně smlouvu podepsala, ale podpis za žalovanou není na smlouvě ani jiné listině připojen, a to ani v elektronické formě.

8. K ověření totožnosti žalované měla žalobkyně k dispozici její občanský průkaz a průkaz pojištěnce.

9. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je vdaná, je důchodce s příjmem 16 413 Kč, bydlí v pronajatém domě, adresu uvedla , adresa, , což je adresa ohlašovny Městského úřadu. Měsíční výdaje uvedla ve výši 15 000 Kč.

10. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že dne 27. 2. 2024 žalobkyně zaslala na bankovní účet č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, částku ve výši 3 000 Kč a dne 7. 3. 2024 částku ve výši 7 000 Kč.

11. Z výpisů z bankovního účtu žalované za měsíce listopad 2023 až leden 2024 vyplývá, že žalovaná v těchto měsících měla pravidelný příjem, starobní důchod ve výši 2x 16 053 Kč a 16 413 Kč. Z výpisu z tohoto účtu za uvedené období dále vyplývá, že žalovaná měla příjmy ve výši cca 100 000 Kč a 200 000 Kč a téměř shodné výdaje a že žalovaná v hojné míře sázela online přes platební bránu a u společnosti sazka.cz.

12. Ze sdělení ČSOB a.s. bylo soudem zjištěno, že bankovní účet číslo , č. účtu, patří , Jméno žalované, , narozené , Datum narození žalované, , tedy žalované. Z výpisu z účtu za únor a březen 2024 vyplývá, že žalované byla žalobkyní dne 27.2.2024 poukázána částka 3 000 Kč a dne 7.3.2024 částka 7 000 Kč.

13. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 29. 7. 2024 má soud za prokázané, že žalovaná byla informována o zesplatnění úvěru a současně vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení předmětné výzvy.

14. Z předžalobní upomínky ze dne 7.8.2025 ve spojení s potvrzením o podání doporučené zásilky ze dne 12.8.2025 soud zjistil, že žalovaná byla k úhradě celé dlužné částky vyzvána ještě před podáním žaloby.

15. Z jiných, než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

16. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

17. Žalobkyně měla prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít se žalovanou dne 27. 2. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Uvedená smlouva nebyla žalovanou podepsána, ani jiným elektronickým znakem nebyla žalovanou potvrzena vůle smlouvu uzavřít. Následně žalobkyně zaslala dne 27.2.2024 částku ve výši 3 000 Kč a dne 7.3.2024 částku ve výši 7 000 Kč na bankovní účet žalované.

18. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

19. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

20. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

24. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

25. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

26. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o. z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. , právnická osoba, , jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. 145/2010 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

27. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníku, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 6 840 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

30. V daném případě dospěl soud k závěru, že mezi účastníky nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně dostatečně neosvědčila, jakým způsobem byla uzavřena úvěrová smlouva. Podpis žalované na smlouvě nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. Ani z žádného z dalších jednání tvrzených žalobkyní ani předložených listin nelze dovodit, jakou konkrétní smlouvu žalovaná uzavřela a v jakém textovém znění tak případně učinila, tedy že vyslovila souhlas s textem smlouvy, který byl soudu předložen k důkazu. Z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 588 o. z.

31. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně posoudila schopnost žalované splácet úvěr pouze formálně na základě výpisů z účtu a tvrzeného prověření v registrech SOLUS, ISIR, CEE, NRKI a BRKI, aniž by provedení těchto lustrací doložila či jejich výsledky konkrétně zohlednila. Žalovaná v žádosti uvedla příjem ze starobního důchodu 16 413 Kč a výdaje ve výši 15 000 Kč, přičemž žalobkyně jejich skutečnou výši ani strukturu nijak neověřovala. Adresa ohlašovny přitom měla vyvolat pochybnosti o jejích skutečných poměrech. Z bankovních výpisů přitom vyplývá nejen minimální pravidelný příjem, ale i mimořádné finanční toky s následně téměř totožnými výdaji a časté online sázení, které představovalo významnou a opakující se zátěž. Tyto skutečnosti žalobkyně nijak nevyhodnotila. Žalobkyně tak nezjistila skutečné výdaje žalované, neověřila její reálnou finanční situaci a neprokázala ani provedení deklarovaných lustrací, čímž nepostupovala s odbornou péčí při posouzení její úvěruschopnosti.

32. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

33. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

34. Soud má proto za to, že žalobkyně neprokázala, že prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

35. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalované celkem částku 10 000 Kč a že žalovaná zaplatila 3 160 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 6 840 Kč, které je povinna vydat. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 6 840 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl a ve zbylé výši včetně příslušenství nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

36. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o.z., a to za dobu prodlení od 6. 8. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení finančních prostředků upomínkou ze dne 29. 7. 2024, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dny. S ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalované doručena třetí pracovní den, tj. 1. 8. 2024. Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 5. 8. 2024 a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. Výši úroku z prodlení soud přiznal žalobkyni ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

37. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla ve sporu úspěšná, a náležel by jí nárok na úhradu vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly (výrok IV. tohoto rozsudku).