11 C 195/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 792 242,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 672 823,98 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 658 959,57 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 864,41 Kč od 20. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 119 418,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 104 048,98 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,99 % ročně z částky 763 008,55 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 135,49 Kč od 20. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 19 999,90 Kč od 20. 11. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 557,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 792 242,90 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod body I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že se žalovaným dne 2. 8. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 780 712 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku žalobkyni spolu s úrokem ve výši 8,99 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve vši 9 992 Kč počínaje měsícem září roku 2021. Dále se žalovaný žalobkyni zavázal uhradit vyúčtované poplatky (ceny poskytnutých služeb a provedených úkonů) ve výši stanovené sazebníkem a pojištění pro případ nemožnosti splácení částku ve výši 879 Kč. Žalovaný se však se splácením úvěrových splátek dostával do prodlení, resp. poskytoval částečné plnění, a proto žalobkyně úvěr ke dni 30. 11. 2022 zesplatnila. Žalovaný uhradil částku ve výši 121 752,43 Kč, přičemž dále žalovaný již neuhradil ničeho. Žalobkyně dále uvedla, že celková částka sestává z vyčerpané jistiny ve výši 780 712 Kč, ze smluvních úroků ve výši 92 183,50 Kč, tj. 8,99 % p.a. úrok ode dne poskytnutí úvěru do 30. 11. 2022, ze zákonných úroků z prodlení ve výši 146,48 Kč, tj. ode dne prodlení do 30. 11. 2022, z upomínacích nákladů ve výši 3 300 Kč a z poplatku za pojištění ve výši 14 035 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že se žalovaným dne 17. 6. 2021 prostřednictvím elektronického bankovnictví uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaným byla vyčerpána celková částka 48 790,37 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku žalobkyni spolu s úrokem ve výši 16,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve vši 600 Kč počínaje měsícem červenec roku 2021. Dále se žalovaný žalobkyni zavázal uhradit vyúčtované poplatky (ceny poskytnutých služeb a provedených úkonů) ve výši stanovené sazebníkem a pojištění pro případ nemožnosti splácení částku ve výši 199 Kč. Žalovaný se však se splácením úvěrových splátek dostával do prodlení, resp. poskytoval částečné plnění, a proto žalobkyně úvěr ke dni 19. 11. 2022 zesplatnila. Žalovaný uhradil částku ve výši 34 925,96 Kč, přičemž dále žalovaný již neuhradil ničeho. Žalobkyně dále uvedla, že celková částka sestává z vyčerpané jistiny ve výši 48 790,37 Kč, ze smluvních úroků ve výši 4 589,70 Kč, tj. 16,90 % p.a. úrok ode dne poskytnutí úvěru do 19. 11. 2022, ze zákonných úroků z prodlení ve výši 11,24 Kč, tj. ode dne prodlení do 19. 11. 2022, z upomínacích nákladů ve výši 1 800 Kč a z poplatku za pojištění ve výši 3 353 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut. Žalobkyně dále uvedla, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v době uzavření předmětných smluv, když vyhledala žalovaného v insolvenčním rejstříku, zpracovala informace, které získala přímo od žalovaného a prověřila pohyb na jeho bankovním účtu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě nevyjádřili a dali tak najevo, že nemají k tomuto postupu námitek a s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 8. 2021 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 780 712 Kč, přičemž jeho čerpání i splácení bylo vedeno na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 8,99 % ročně. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal spolu s úrokem splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 9 992 Kč, vždy v 16. den každého kalendářního měsíce, přičemž celý úvěr měl být uhrazen do 18. 8. 2031. Sjednané úroky byly dle smlouvy každý měsíc připisovány k jistině a staly se její součástí. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 17. 6. 2021 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu. Čerpání i splácení úvěru bylo vedeno na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 16,90 % ročně. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal spolu s úrokem splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 600 Kč, vždy v 16. den každého kalendářního měsíce.

6. Z podkladů pre sudné konanie ze dne 24. 8. 2023 soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 780 712 Kč, na který uhradil celkem částku 121 752,43 Kč. Z podkladů pre sudné konanie ze dne 19. 7. 2023 soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 48 790,37 Kč, na který uhradil celkem částku 34 925,96 Kč.

7. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 30. 11. 2022 bylo zjištěno, že z důvodu neuhrazení pohledávky žalovaným žalobkyně poskytnutý úvěr ke dni 30. 11. 2022 zesplatnila. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 19. 11. 2022 bylo zjištěno, že z důvodu neuhrazení pohledávky žalovaným žalobkyně poskytnutý úvěr ke dni 19. 11. 2022 zesplatnila.

8. Z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 25. 4. 2022, z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 30. 4. 2022, z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 28. 5. 2022, z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 21. 6. 2022, z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 23. 7. 2022, z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 30. 7. 2022, z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 21. 8. 2022, z Výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 27. 8. 2022, z Poslední výzvy k úhradě dlužné částky a výpovědi smlouvy ze dne 18. 10. 2022, z Poslední výzvy k úhradě dlužné částky a výpovědi smlouvy ze dne 29. 10. 2022 a z Oznámení o pozastavení čerpání úvěru ze dne 19. 11. 2022 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky.

9. Z výzvy k zaplacení před podáním žaloby ze dne 19. 6. 2023 a ze dne 20. 7. 2023 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Z výpisů z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 8. 2020 do 31. 7. 2021 soud zjistil pohyby na účtu žalovaného v jednotlivých měsících.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 780 712 Kč. Žalovaný se současně zavázal zaplatit úrok ve výši 8,99 % ročně. Celý dluh se žalovaný zavázal splácet pravidelných měsíčních splátkách po 9 992 Kč. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem 121 752,43 Kč. Žalovaný však dluh nesplácel řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Žalovaný dále uzavřel se žalobkyní smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, přičemž žalovaný vyčerpal celkově částku 48 790,37 Kč. Žalovaný se současně zavázal zaplatit úrok ve výši 16,90 % ročně. Celý dluh se žalovaný zavázal splácet pravidelných měsíčních splátkách po 600 Kč. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem 34 925,96 Kč. Žalovaný však dluh nesplácel řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba byla uplatněna po právu pouze co do částky 672 823,98 Kč, neboť mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou usnesením ze dne 6. 12. 2023 č. j. 11 C 195/2023 – 11, kde soud žalobkyni vyzval k doplnění důkazů, nebylo zjištěno, že by žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z insolvenčního rejstříku, z informací sdělených přímo žalovaným, z výpisu z účtu žalovaného a z registru dlužníků. K důkazu však pouze předložila Výpis z databázového logu a výpisy z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 8. 2020 do 31. 7. 2021, ze kterých soud zjistil pohyby na účtu žalovaného v jednotlivých měsících, z nichž soud zjistil, že žalovanému na účtu měsíčně zůstávala velmi malá částka, přičemž není nic známo o skutečných výdajích žalovaného, zda žije sám nebo nikoli, zda má nějakou vyživovací povinnost, zda bydlí ve vlastním či nájemním bydlení, atd. Z žádného z provedených a žalobkyní předložených důkazů výše uvedené skutečnosti nelze zjistit.

19. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně nezkoumala bonitu žalovaného ve smyslu § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uvedená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o. z. Nota bene žalobkyni bylo známo, že žalovanému často na konci měsíce na účtu zbývala jen malá částka. O to pečlivěji měla žalobkyně zkoumat možnost a schopnost žalovaného úvěr řádně splácet.

20. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/ EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému celkově částku ve výši 829 502,37 Kč, a žalovaný jí zaplatil jen 156 678,39 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 672 823,98 Kč, které je povinen žalobkyni vydat. Z tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 672 823,98 Kč, a proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

23. Žalovaný je v prodlení s úhradou svého výše uvedeného dluhu, a tak soud žalobkyni přiznal rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z částky 658 959,57 Kč a z částky 13 864,41 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně z těchto částek (k datu zesplatnění úvěru). Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni od 1. 12. 2022 a od 20. 11. 2022, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku pak soud žalobu ze shora uvedených důvodů jako nedůvodnou zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

24. Výrokem o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady celkem představují zaplacený soudní poplatek ve výši 31 690 Kč, a dále paušální náhradu ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nebyla v řízení zastoupena advokátem. Soud přiznal žalobkyni náhradu za 2 úkony podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“), tj. celkově paušální náhradu ve výši 600 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci úspěch částečný, v rozsahu 69,86 %, (84,93 % bez 15,07 %), rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Žalovanému, který ve sporu převážně neuspěl, uložil soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně (z částky 32 290 Kč celkem 69,86 %), tedy částku 22 557,80 Kč, jak je ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.