11 C 37/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované o zaplacení 41 294,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 21 294,56 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do 31. 8. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně od 1. 9. 2024 do zaplacení a smluvním úrokem ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 41 294,56 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 22. 6. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 24 690 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 16 220 Kč s úrokovou sazbou 15 % ročně, poplatek za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 108 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 2 483 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 22. 12. 2023. Žalovaná nesplácela řádně a včas, když na svůj dluh neuhradila ničeho. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 20 000 Kč a na dlužném poplatku 24 690 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani následně již ničeho neuhradila, se žalobkyně domáhala po žalované úhrady rovněž úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 29. 7. 2024 ve výši 4 908,33 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ke dni 29. 7. 2024 ve výši 2 404,83 Kč a nadále běžícího ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná se k výzvě nevyjádřila, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně obsaženým v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 22. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaná uvedla, že žádá o úvěr ve výši 10 000 Kč, že má základní vzdělání, je svobodná, zdrojem příjmů je mateřská/rodičovská dovolená, přičemž jako svůj čistý příjem uvedla částku 10 000 Kč, ostatní příjmy jako částku 5 930 Kč a další čisté příjmy domácnosti ve výši 34 500 Kč. Odhadované měsíční výdaje uvedla žalovaná jako 3 000 Kč.

6. Ze smlouvy č. , hodnota, a smluvních podmínek spotřebitelského úvěru ze dne 22. 6. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně měla uzavřít se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úrokem ve výši 16 220 Kč, poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 108 Kč splatit v 18 měsíčních splátkách ve výši 2 483 Kč. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že žádá o poskytnutí a splácení úvěru v hotovostní formě. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpis žalované.

7. Z tabulky umoření ze dne 5. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně neeviduje žádnou platbu žalované na uhrazení dlužné částky.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, potvrzení o úplatě, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 7. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, a to s účinností ke dni 29. 7. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 29. 7. 2024. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 31. 10. 2024 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč, která jí byla vyplacena v hotovosti dne 22. 6. 2022. Žalovaná na dluh neuhradila ničeho. Původní věřitel, společnost , právnická osoba, následně postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud dále vycházel z ust. § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

16. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně argumentovala tím, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy tak, že ověřila závazky žalované v bankovním a nebankovním registru klientských informací a dále zkoumala a vyhodnotila pohyby na bankovním účtu žalované. K tomuto svému tvrzení však nepředložila žádný důkaz. Osobní údaje žalované jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, zaměstnání, příjem, výdaje apod., nebyly nijak doloženy. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem poměry žalované zkoumala a ověřovala. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalované, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Nebyly nijak doloženy bytové poměry žalované, jaké vynakládá náklady na topení, energie, vodné, stočné, apod. Bez důsledného prověření skutečných podstatných výdajů žalované dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Soud tak má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru17. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

18. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila v hotovosti žalované celkem částku ve výši 20 000 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinna vydat. Původní věřitel, společnost , právnická osoba, následně postoupila svoji pohledávku za žalovanou v souladu s ustanovením § 1879 o. z. na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 7. 2024 podle § 1882 odst. 1 o. z. Žalobkyně je tak ve věci aktivně věcně legitimována. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 000 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku), a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok II).

19. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 20 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 14,75 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 9. 8. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 29. 7. 2024, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 16. 8. 2024, a s ohledem na ust. § 573 o. z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 21. 8. 2024. Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 31. 8. 2024 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně, žalobkyně však požadovala 15 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

20. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně i žalovaná měly ve věci úspěch v téměř identickém rozsahu předmětu řízení. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.