11 C 47/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , adresa o zaplacení 32 499,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 903 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 17. 12. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala částky 2 596,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 17. 12. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 2 958,95 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 106,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 32 499,01 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 13. 3. 2024 s žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované dne 13. 3. 2024 účelově určené peněžní prostředky ve výši 4 489 Kč, a peněžní prostředky bez určení účelu dne 9. 4. 2024 ve výši 5 684 Kč a dne 22. 4. 2024 ve výši 20 000 Kč. Účelově určenou část úvěru se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 254 Kč, neúčelovou část úvěru byla povinna splácet ve výši 3,7 % z čerpané jistiny měsíčně. Žalovaná nesplácela řádně a včas, když na svůj dluh uhradila pouze dne 8. 4. 2024 částku 270 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 29 999,01 Kč, na dlužném úroku z jistiny částku 2 958,95 Kč a na dlužných poplatcích 2 500 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně měla uzavřít se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně měla zavázat poskytnout úvěr, jehož účelová část činila 4 489 Kč a žalovaná se tuto účelovou část měla zavázat splácet spolu s úrokem ve výši 34,48 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 254 Kč. Žalovaná uvedla číslo svého bankovního účtu , č. účtu, .

5. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti, výsledku posouzení úvěruschopnosti, fotokopie občanského průkazu, fotokopie rodného listu žalované a oznámení ČSSZ o přiznání invalidního důchodu soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalované podle jejího občanského průkazu a rodného listu. Žalovaná měla být žalobkyní lustrována v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, výsledky těchto lustrací však doloženy nebyly. Jako příjem žalované je uveden důchod ve výši 9 550 Kč měsíčně a jiný pravidelný příjem ve výši 7 180 Kč měsíčně. Výše důchodu byla ověřena oznámením ČSSZ o přiznání invalidního důchodu žalované, jiné příjmy doloženy nebyly.

6. Z upomínek ze dne 1. 6. 2024, 1. 7. 2024 a 5. 8. 2024 soud zjistil, že žalovaná byla opakovaně upomínána k zaplacení dlužné částky a byly upozorněna na možnost odstoupení od smlouvy.

7. Z odstoupení od smlouvy ze dne 1. 1.0 2024 a poštovního podacího archu ze dne 3. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem měla odstoupit od smlouvy č. , hodnota, z důvodu prodlení žalované s úhradou více než 2 splátek a žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky.

8. Z předžalobní upomínky ze dne 30. 1. 2025 a potvrzení podání ze dne 3. 2. 2025 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

9. Z výpisu z bankovního účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalované dne 13. 3. 2024 částku 4 489 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, , dne 9. 4. 2024 částku 5 681 Kč a dne 22. 4. 2024 částku 20 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, , vše pod variabilním symbolem , var. symbol, ,10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla celkem žalované částku 30 173 Kč a žalovaná na dluh uhradila celkem částku 270 Kč. Ve zbylé výši dluh neuhradila. Žalovaná byla následně opakovaně vyzvána k úhradě dlužné částky, naposledy právním zástupcem žalobkyně dne 30. 1. 2025.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud dále vycházel z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

16. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně před uzavřením nedostatečně zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně argumentovala tím, že posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy tak, že vycházela ze statistických údajů, lustrací v registrech a z údajů poskytnutými žalovanou, které ověřila oproti doloženým dokladům. Tato tvrzení ale nemají oporu v provedeném dokazování, když z důkazů předložených žalobkyní vyplývá pouze to, že žalovaná žalobkyni prokázala příjem v podobě invalidního důchodu ve výši 9 550 Kč. Žádný jiný příjem doložen nebyl (ačkoliv je uveden v posouzení úvěruschopnosti), stejně tak nebyly ani v hrubých rysech doloženy výdaje žalované na bydlení, výživu apod. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěry o poměrech žalované, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Bez důsledného prověření skutečných příjmů a výdajů žalované dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Soud tak má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru17. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

18. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované celkem částku 30 173 Kč a že žalovaná jí uhradila 270 Kč, jedná se na straně žalované ve zbývajícím rozsahu 29 903 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinna vydat. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 29 903 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku), a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok II).

19. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 29 903 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 12,75 % ročně z této částky od 17. 12. 2024.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 106,20 Kč, přičemž tato částka představuje 84,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 92,01 % a úspěchu žalované v rozsahu 7,99 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 300 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 32 499,01 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 420 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada v celkové výši 1 710,02 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 10. 2025 náhrada 855,01 Kč za 72 ujetých km v částce 555,01 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,5 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 12. 2025 náhrada 855,01 Kč za 72 ujetých km v částce 555,01 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,5 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 850,02 Kč ve výši 2 068,50 Kč.

21. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.