11 C 6/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 17 370 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 7 370 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 5. 9. 2023 do 15. 8. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 000 Kč do 16. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 341 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 370 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Dle tvrzení žalobkyně uzavřela žalobkyně se žalovaným dne 2. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému dne 2. 5. 2023 úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž tuto částku žalobkyně převedla dne 2. 5. 2023 na bankovní účet žalovaného, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 40 % p. m. z jistiny úvěru. Žalovaný byl povinen vždy nejpozději k prvnímu dni v měsíci splácet úrok přirostlý za předchozí období, jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela či zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet žalobkyně posoudila na základě doložených výpisů z účtu žalovaného a výplatních listů, žalovaný byl rovněž lustrován v databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Žalovaný porušil svoji povinnost úvěr splácet, o čemž byl žalobkyní opakovaně upomínán a v upomínce ze dne 1. 9. 2023 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 4. 9. 2023 a vyzván k jeho úhradě. Žalobkyně se domáhá zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, smluvního úroku za první měsíc čerpání úvěru ve výši 4 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 10 000 Kč ode dne 5. 9. 2023 do dne 7. 8. 2024 ve výši 3 370 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 14 000 Kč od 5. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván právním zástupcem žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 7. 8. 2024, ke dni podání žaloby však na svůj dluh ničeho neuhradil. Pro případ, že by soud neměl za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby byl její nárok posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v podané žalobě, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě rovněž vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu, jež má za prokázaný.

5. Soud měl ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 2. 5. 2023 za prokázané, že smlouva měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně se ve smlouvě měla zavázat v případě uzavření smlouvy poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 20 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru a žalovaný se měl zavázat poskytnutý úvěr splácet tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti. Jistinu se žalovaný měl zavázat splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy, a to vždy na bankovní účet žalobkyně. Žalobkyně smlouvu podepsala, ale podpis za žalovaným není na smlouvě ani jiné listině připojen, a to ani v elektronické formě.

6. K ověření totožnosti žalovaného měla žalobkyně k dispozici jeho občanský průkaz a řidičský průkaz.

7. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že dne 2. 5. 2023 žalobkyně zaslala na bankovní účet č. , hodnota, -, Anonymizováno, pod variabilním symbolem , var. symbol, částku ve výši 10 000 Kč.

8. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 7. 8. 2024 má soud za prokázané, že žalovaný byl informován o zesplatnění úvěru a současně vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení předmětné výzvy.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 7. 8. 2024 ve spojení s podacím lístkem soud zjistil, že žalovaný byl k úhradě celé dlužné částky vyzván ještě před podáním žaloby.

10. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

12. Žalobkyně měla prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít se žalovaným dne 2. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Uvedená smlouva nebyla žalovaným podepsána, ani jiným elektronickým znakem nebyla žalovaným potvrzena vůle smlouvu uzavřít. Následně žalobkyně zaslala částku ve výši 10 000 Kč na bankovní účet žalovaného.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

14. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

15. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

20. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

21. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

22. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. , právnická osoba, , jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. 145/2010 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

23. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“), podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníku, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

25. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 10 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

26. V daném případě dospěl soud k závěru, že mezi účastníky nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně dostatečně neosvědčila, jakým způsobem byla uzavřena úvěrová smlouva. Podpis žalovaného na smlouvě nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. Ani z žádného z dalších jednání tvrzených žalobkyní ani předložených listin nelze dovodit, jakou konkrétní smlouvu žalovaný uzavřel a v jakém textovém znění tak případně učinil, tedy že vyslovil souhlas s textem smlouvy, který byl soudu předložen k důkazu.

27. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně k prokázání majetkových poměrů žalovaného předložila tři výpisy z účtu, z nichž vyplývá, že žalovaný sice disponoval značnými finančními prostředky, které částečně zřejmě pocházely z pracovní činnosti (nijak nedoloženo), ve zbylé výši je však tvořily peníze zapůjčené od nebankovních společností. Jaké měl žalovaný pravidelné měsíční výdaje žalobkyně nijak netvrdila ani nedoložila.

28. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. , spisová značka, „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, , jméno FO, , srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

29. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

30. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

31. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 10 000 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 10 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl a ve zbylé výši včetně příslušenství nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

32. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o.z., nicméně až za dobu prodlení od 16. 8. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení finančních prostředků upomínkou ze dne 7. 8. 2024, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dny. S ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalovanému doručena 12. 8. 2024. Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 15. 8. 2024 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Výši úroku z prodlení soud přiznal žalobkyni ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

33. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

34. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tak 2 252 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 17 370Kč, soud žalobu co do částky 7 370 Kč zamítl, odečetl soud „neúspěch“ žalobkyně ve od jejího „úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu převážně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část ve výši v rozsahu 15,14 %, náhrady nákladů žalobkyně z částky 2 252 Kč, tedy částku 341 Kč (po zaokrouhlení), přičemž jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ( výrok III. tohoto rozsudku).