11 C 62/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 220 331,23 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 198 338,63 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 198 338,63 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 992,6 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem od 27. 5. 2024 do 20. 1. 2025 ve výši 21 395,8 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení od 30. 5. 2024 do 20. 1. 2025 ve výši 21 251,02 Kč, úrokem 14,75 ročně z částky 217 928,6 Kč od 21. 1. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 217 928,6 Kč od 21. 1. 2025 do 27. 1. 2025, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 589,97 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 25 785,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 3. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 220 331,23 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 17. 1. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se tento úvěr zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 23,99 = ročně formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 643 Kč, splatných vždy do 13. dne v měsíci. Žalovaný načerpal úvěr dne 17. 1. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, . Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, prohlásila žalobkyně dne 26. 5. 2024 celý úvěr za okamžitě splatný a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný uhradil žalobkyni na splátkách celkem pouze částku 1 661,37 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela žalobkyně z údajů jím poskytnutých, z dostupných informací v registrech BRKI a NRKI, v insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra ČR. Příjem žalovaného žalobkyně porovnávala s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ a zkoumala peněžní toky na bankovním účtu žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud provedl dokazování listinami založenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 1. 2024 soud zjistil, že tuto smlouvu měli uzavřít žalobkyně a žalovaný dne 17. 1. 2024. Úvěrový rámec je ve smlouvě sjednán ve výši 200 000 Kč a žalovaný jej měl splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 643 Kč spolu s úrokem ve výši 23,99 % ročně.

5. Z listin Detail zadané operace má soud za prokázané, že žalovaný ve dnech 16. 1. 2024 a 17. 1. 2024 požádal a následně uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, , a to prostřednictvím aplikace mobilního bankovnictví žalobkyně. Žalovaný uvedl, že je svobodný, má základní vzdělání, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr s průměrným měsíčním příjmem 24 000 Kč, bydlí u rodičů, výdaje na bydlení činí 2 000 Kč a další výdaje činí 2 000 Kč.

6. Z listiny transakce na úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni dne 13. 2. 2024 částku 1,38 Kč, dne 5. 3. 2024 částku 200,36 Kč, dne 11. 3. 2024 částku 200 Kč, dne 22. 3. 2024 částku 120,98 Kč a dne 12. 4. 2024 částku 1 138,65 Kč.

7. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, soud zjistil, že žalovaný v měsících předcházejících sjednání smlouvy o úvěru, konkrétně v měsících červen až prosinec roku 2023 pravidelně utratil veškeré příjmy, které v daném měsíci na účtu zaznamenal, přičemž konečný zůstatek byl každý měsíc v řádu jednotek až desítek Kč.

8. Z listiny Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr měl uvést příjem ve výši 21 917 Kč, který žalobkyně porovnala s výpisy z bankovního účtu žalovaného. Žalovaný dále měl uvést výdaje ve výši 2 000 Kč a nájemné ve výši 2 000 Kč, žalobkyně životní výdaje žalovaného stanovila na základě dat jím sdělených v kombinaci s interními informacemi banky a statistických údajů o životních nákladech na částku 8 537 Kč. V době žádosti o úvěr zjistila banka, že žalovanému byl dne 16. 1. 2024 poskytnut kontokorentní úvěr u žalobkyně ve výši 12 000 Kč s orientační splátkou 360 Kč a dne 15. 1. 2024 revolvingový úvěr u žalobkyně ve výši 8 000 Kč s orientační splátkou 240 Kč.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 22. 1. 2025 spolu s podacím archem ze dne 23. 1. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 263 335,21 Kč, výzvu žalovanému odeslal právní zástupce žalobkyně dne 23. 1. 2025.

10. Z dalších předložených listin nezjistil soud ničeho, co by mělo vliv na prokázaný skutkový stav.

11. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu, jež má za prokázaný:

12. Na základě žádosti žalovaného prostřednictvím mobilní aplikace internetového bankovnictví žalobkyně, měla být dne 17. 1. 2024 uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným Smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně dne 17. 1. 2024 vyplatila na bankovní účet žalovaného částku 200 000 Kč, žalovaný následně žalobkyni na tento dluh uhradil celkem částku 1 661,37 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celé dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 22. 1. 2025, kterou žalovanému odeslala poštou dne 23. 1. 2025.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“).

14. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle ustanovení § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

16. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle ustanovení § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

23. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný měli dne 17. 1. 2024 uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě měla žalobkyně žalovanému poskytnout úvěr ve výši 200 000 Kč, který se žalovaný měl zavázat splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 643 Kč. Povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru je dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně tuto svoji povinnost řádně nesplnila, když vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným, které žalobkyně doplnila o údaje z dostupných informací v registrech BRKI a NRKI, v insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra ČR a o výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Tvrzení o lustraci žalovaného v registrech BRKI a NRKI však žalobkyně nikterak nedokládá. Stejně tak nelze akceptovat postup žalobkyně, na jehož základě stanovila ze statistických a normalizovaných životních nákladů, že výdaje žalovaného činí měsíčně částku 8537 Kč, když tento údaj je zcela v rozporu s výdaji žalovaného vyplvajícími z pohybů na jeho bankovním účtu, kdy z výpisů předložených žalobkyní vyplývá, že výdaje žalovaného ve všech měsících za půl roku předcházejícího sjednání úvěru dosahovaly výše jeho příjmů, tedy průměrně zhruba 20 000 Kč. Žalobkyně si dále byla vědoma toho, že žalovanému den, respektive dva dny před schválením předmětného úvěru, byly schváleny další dva úvěry u žalobkyně v celkové výši 20 000 Kč. Dále z předložených výpisů z účtu vyplývá, že žalovaný měl finanční závazky rovněž u jiných nebankovních společností. Vše výše uvedené jednoznačně svědčí o tom, že žalobkyně při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru nepostupovala s péčí řádného hospodáře a nedostatečně se zabývala skutečnými a doložitelnými příjmy a zejména výdaji žalovaného.

24. Výše uvedené jednání žalobkyně má dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní. K tomu soud uvádí, že ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

25. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně vyplatila na účet žalovaného částku 200 000 Kč a že žalovaný žalobkyni na tento dluh uhradil částku 1 661,37 Kč, jedná se na straně žalovaného ve zbývajícím rozsahu 198 338,63 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinen vydat. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 198 338,63 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku), přičemž žalobkyni přiznal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, a to od 28. 1. 2025. Při určení data splatnosti soud vycházel z ustanovení § 573 o. z., když z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení celé dlužné částky výzvou ze dne 22. 1. 2025, která mu byla odeslána poštou dne 23. 1. 2025, a s ohledem na ustanovení § 573 o. z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 27. 1. 2025. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 785,20 Kč, přičemž tato částka představuje 80,04 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90,02 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 9,98 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 814 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 220 331,23 Kč sestávající z částky 9 220 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 19 340 Kč ve výši 4 061,40 Kč.

27. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), když soud neshledal důvody pro její prodloužení; náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).