11 C 90/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kadlecovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 31 888,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 500 Kč od 5. 2. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 20 388,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 884,21 Kč a dále běžícím úrokem ve výši 8 % ročně z částky 13 332,46 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 753,22 Kč a dále běžícím úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 993,26 Kč od 23. 4. 2024 do 4. 2. 2025 ve výši 14,75 % ročně z částky 2 493,26 Kč od 5. 2. 2025 do zaplacení ve výši 2,75 % z částky 11 500 Kč od 5. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 31 888,01 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 2. 11. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 761 Kč, a dále poplatky za plnění a služby v celkové výši 12 127 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu čerpaného úvěru, úroku a poplatků se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, nejpozději do 2. 1. 2024. Úvěruschopnost žalovaného posoudila právní předchůdkyně žalobkyně na základě informací získaných o žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když na svůj dluh uhradil přede dnem 2. 1. 2024 částku celkem 2 500 Kč a poté dne 23. 2. 2024 částku 1 000 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 13 332,46 Kč, na dlužném úroku 660,80 Kč a na dlužných poplatcích celkem 10 394,75 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani následně již ničeho neuhradil, se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady rovněž úroků z prodlení a nadále běžících úroků smluvních. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

4. Ze smlouvy č. , hodnota, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 2. 11. 2022 smlouvu o úvěru, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, a to ve formě 14 měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Smlouva obsahuje prohlášení žalovaného, že peněžní prostředky převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy.

5. Z žádosti o úvěr ze dne 2. 11. 2022 soud zjistil, že žalovaný v žádosti uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou a jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 19 462 Kč. Výdaje uvedl žalovaný ve výši 1 000 Kč na bydlení a energie, 4 250 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a 500 Kč na srážky ze mzdy a výživné. Žalovaný dále uvedl, že bydlí u rodiny, k čemuž doložil své čestné prohlášení.

6. Z pracovní smlouvy ze dne 8. 1. 2018 soud zjistil, že žalovaný uzavřel pracovní smlouvu se zaměstnavatelem , právnická osoba7. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc srpen 2022 soud zjistil, že žalovaný byl v tomto měsíci zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, a byla mu vyplacena mzda 19 335 Kč.

8. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc září 2022 soud zjistil, že žalovaný byl v tomto měsíci zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, a byla mu vyplacena mzda 19 590 Kč.

9. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně dne 6. 11. 2022 částku 2 000 Kč, dne 16. 12. 2022 částku 500 Kč a dne 23. 2. 2024 částku 1 000 Kč.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o zaplacení kupní ceny má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 29. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 14. 6. 2024.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 20. 1. 2025 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, částku 15 000 Kč. Žalovaný na dluh uhradil částku v celkové výši 3 500 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané výzvy. Původní věřitel, společnost , právnická osoba, . následně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud dále vycházel z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně argumentovala tím, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že ověřila závazky žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací a dále vycházela z údajů poskytnutými žalovaným, které ověřila z výplatních pásek a výpisů z bankovního účtu. Ačkoliv lze dát žalobkyni zapravdu, že prokázala ověření příjmů žalovaného z pracovní smlouvy a výplatních pásek, to samé již nelze konstatovat o prověření stránky výdajové, když v tomto směru žalobkyně nijak nedoložila, že by její právní předchůdkyně měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, či zda a s jakým výsledkem provedla lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech. Stejně tak osobní údaje žalovaného jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, výdaje apod., nebyly nijak doloženy. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem výdaje žalovaného zkoumala a ověřovala. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na jejichž základě by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Bez důsledného prověření skutečných podstatných výdajů žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Soud tak má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

20. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku ve výši 15 000 Kč a že žalovaný jí uhradil částku 3 500 Kč, jedná se na straně žalovaného ve zbývajícím rozsahu 11 500 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinen vydat. Původní věřitel následně postoupil svoji pohledávku za žalovaným v souladu s ustanovením § 1879 o. z. na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2024 podle § 1882 odst. 1 o. z. Žalobkyně je tak ve věci aktivně věcně legitimována. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 11 500 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku), a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok II).

21. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 11 500 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 12 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 5. 2. 2025, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 20. 1. 2025, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení nejpozději do 4. 2. 2025. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 12 % ročně, žalobkyně však požadovala 14,75 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

22. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.