113 C 12/2020

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudcem titul Tomášem Štindlem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupen advokátem titul titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 480 183,50 Kč s příslušenstvím a 190 800 Kč

I. Žaloba s požadavkem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 332,38 Kč a 182 400 Kč, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5 565 Kč k rukám žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 16. 5. 2020 se žalobce proti žalovanému domáhal jednak zaplacení částky 480 183,50 Kč s příslušenstvím, jednak zaplacení částky 190 800 Kč. V případě první částky žalobce uvedl, že v minulosti žalovanému poskytoval právní služby, které řádně vyúčtoval. Odměnu za tyto právní služby mu však žalovaný nezaplatil včas. Žalobce popsal celkem 7 případů, kdy žalovanému vyúčtoval odměnu za poskytnuté právní služby s tím, že v prvním případě byla odměna splatná ke dni 18. 5. 2016, ve druhém případě ke dni 29. 5. 2016, ve třetím a čtvrtém případě ke dni 2. 6. 2016, v pátém a sedmém případě ke dni 4. 6. 2016 a v šestém případě ke dni 7. 6. 2016. Podotkl, že ve všech případech se domáhal zaplacení odměn soudní cestou, když věc byla v minulosti projednána před zdejším soudem. Žalovaný však žalobci odměnu uhradil až dne 13. 11. 2018, a proto žalobci dle jeho názoru vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, a to s ohledem na mandátní smlouvu, která byla mezi účastníky uzavřena dne 31. 12. 2013. Žalobce proto žádal, aby soud žalovanému uložil povinnost zaplatit mu na smluvních pokutách celkovou částku 480 183,50 Kč s příslušenstvím ode dne 8. 6. 2019 (z částky 89 496 Kč), respektive ode dne 22. 12. 2019 (z částky 390 687,04 Kč). Počátek běhu prodlení s úhradou smluvních pokut žalobce dovozoval od jednotlivých předžalobních výzev. Dále pak žalobce žádal úhradu částky 190 800 Kč coby paušální náhrady spojené s vymáháním pohledávek ve smyslu § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za celkem 159 uplatněných pohledávek. I zde uvedl, že žalovaný požadovanou částku dobrovolně neuhradil. V průběhu řízení vzal žalobce zpět svůj požadavek do výše 511 927,54 Kč, a to ve vztahu k původně žalované částce 480 183,50 Kč s příslušenstvím a do výše 8 400 Kč ve vztahu k částce 190 800 Kč. V této souvislosti uvedl, že žalovaný mu dne 17. 7. 2020 uhradil právě zmíněnou částku 511 927,54 Kč na úhradu smluvní pokuty a částku 8 400 Kč za 7 paušálních náhrad spojených s uplatněním pohledávky po 1 200 Kč. Žalobce tak setrval pouze na úhradě zbylého příslušenství v rozsahu 332,38 Kč a na úhradě paušálních náhrad v celkové výši 182 400 Kč (byť explicitně to ve svém podání neuvedl, nicméně z jeho obsahu bylo možné to dovodit).

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že nerozporuje právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty, když konstatoval, že požadovanou částku 480 183,50 Kč s příslušenstvím žalobci dobrovolně uhradí. Žalovaný rovněž souhlasil s tím, že žalobci svědčí právo na zaplacení paušálních náhrad v souvislosti s vymáháním pohledávek, avšak pouze za sedm pohledávek, když žalovaný trval na tom, že své nároky (odměny za právní služby) žalobce vůči žalovanému uplatnil v sedmi fakturách, tedy sedmi dílčích nárocích. Žalovaný konstatoval, že není možné žádat paušální náhradu za každou jednotlivou položku, kterou žalobce uvedl na celkem 7 fakturách za poskytnuté právní služby. I zde žalovaný uvedl, že dobrovolně uhradí žalobci 8 400 Kč za sedm paušálních náhrad spojených s uplatněním pohledávek. Ve zbývající části žádal, aby soud žalobu zamítl. Stejný požadavek pak žalovaný vznesl při jednání před soudem i ohledně částky 332,38 Kč, když měl za to, že částkou 511 927,54 Kč, kterou žalobci uhradil dne 17. 7. 2020, byl celý nárok žalobce na zaplacení smluvních pokut včetně příslušenství uspokojen.

3. Soud v řízení provedl tyto důkazy: Předžalobní upomínku ze dne 8. 6. 2019, kterou žalobce žalovaného žádal o uhrazení smluvní pokuty ve výši 89 496,46 Kč Lhůtu k plnění stanovil na 10 dnů ode dne obdržení výzvy, kterou žalovaný dne 9. 6. 2019 obdržel. Předžalobní upomínku ze dne 11. 12. 2019, kterou žalobce žádal uhrazení smluvních pokut ve výši 788 404,58 Kč a uhrazení částky 210 000 Kč za paušální náhrady spojené s uplatněním pohledávek. I zde stanovil lhůtu k plnění 10 dnů ode dne obdržení výzvy, kterou žalovaný obdržel 11. 12. 2019. Výpisy za bankovních účtů žalobce i žalovaného, ze kterých je zřejmé, že žalovaný uhradil dne 17. 7. 2020 žalobci jednak částku 511 927,54 Kč, jednak částku 8 400 Kč v sedmi platbách po 1 200 Kč.

4. Po takto provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav: Žalobce poskytoval žalovanému právní služby na základě mandátní smlouvy ze dne 31. 12. 2013. Za tyto právní služby mu náležela odměna. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou odměny sjednali účastníci právo žalobce na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobce vystavil žalovanému celkem 7 faktur, jimiž žádal úhradu odměny za poskytnuté právní služby. Splatnost faktur nastala 18. 5. 2016, 29. 5. 2016, 2., 4. a 7. 6. 2016. K úhradě faktur došlo až dne 13. 11. 2018. Výzvami ze dne 8. 6. a 11. 12. 2019 žalobce žalovaného žádal jednak o úhradu smluvní pokuty, jednak o úhradu paušálních náhrad za uplatněné pohledávky v rozsahu 159 pohledávek. Žalovaný žalobci uhradil dne 17. 7. 2020 jednak částku 511 927,54 Kč na smluvní pokutu s příslušenstvím, jednak částku 8 400 Kč coby úhradu paušálních náhrad spojených s uplatněním pohledávky.

5. Podle ustanovení § 556 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen„ obch. z.“), mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.

6. Podle ustanovení § 340 odst. 1 obch. z. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě.

7. Podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. z., je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.

8. Podle ustanovení § 3 nařízení č. 351/2013 Sb., jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč.

9. Podle ustanovení § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle ustanovení § 544 odst. 2 o. z. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

10. Soud hodnotil všechny v řízení provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Nejprve se soud zabýval aplikací příslušného právního předpisu. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud věc po právní stránce hodnotil dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť jde o práva a povinnosti z mandátní smlouvy uzavřené dne 31. 12. 2013.

12. Při vlastním hodnocení věci soud vycházel z toho, že řízení bylo částečně zastaveno s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem, a to usnesením zdejšího soudu ze dne 22. 3. 2021. Předmětem řízení tak zůstal jen požadavek žalobce na zaplacení částky 332,38 Kč coby smluvní pokuty s příslušenstvím a částky 182 400 Kč coby paušální náhrady za uplatněné pohledávky. Zároveň soud vycházel z toho, že žalovaný nikterak nepopíral právo žalobce na zaplacení smluvních pokut i paušálních náhrad, když žalovaný nesporoval platnost a účinnost mandátní smlouvy, nesporoval vyúčtování odměn žalobcem ve všech jednotlivých případech ani jednotlivé okamžiky, kdy žalovaný žalobci zaslal jednotlivá plnění. K těmto otázkám proto soud neprováděl žádné dokazování, když považoval tyto skutečnosti za nesporné.

13. Ve věci samé se tedy na prvním místě soud zabýval tím, zda žalobci svědčí právo na zaplacení zbylé části smluvní pokuty s příslušenstvím ve výši 332,38 Kč a dospěl k závěru, že nikoli. Důvodem je fakt, že žalovaným zaplacená částka 511 927,54 Kč zcela postačuje na úhradu žalobcem požadované částky 480 183,50 Kč s příslušenstvím. Byť to žalobce explicitně neuvedl, je zjevné, že žádal úhradu příslušenství z uvedené částky jen za dobu od 8. 6., resp. 22. 12. 2019 do 17. 7. 2020, tedy do dne, kdy mu žalovaný smluvní pokutu poukázal na jeho bankovní účet. Soud je však toho názoru, že žalobci nesvědčí právo na úhradu příslušenství z částky 89 496 Kč již ode dne 8. 6. 2019, neboť o úhradu této částky žalovaného žádal až svým přípisem ze dne 9. 6. 2019, ve kterém navíc stanovil lhůtu k plnění na 10 dnů ode dne obdržení výzvy. Tu žalovaný téhož dne obdržel. Lhůta k plnění tak marně uplynula až dnem 19. 6. 2019 a žalobci proto svědčí právo na úhradu příslušenství až ode dne 20. 6. 2019. V případě druhé části smluvní pokuty je situace obdobná, neboť výzvu k plnění se lhůtou 10 dnů žalovaný obdržel od žalobce dne 11. 12. 2019 a lhůta k plnění uplynula dnem 23. 12. 2019 Počátek prodlení žalovaného s úhradou pohledávky žalobce tak začíná dnem 24. 12. 2019 a nikoli dnem 22. 12. 2019. Pokud tedy jde o částku 89 496 Kč, má žalobce právo na zaplacení příslušenství v podobě 9,75 % úroku z prodlení ročně za dobu od 20. 6. 2019 do 17. 7. 2020, které činí celkem 9 419,14 Kč. V případě druhé části smluvní pokuty má žalobce právo na zaplacení příslušenství z částky 390 687,04 Kč v podobě 10 % úroku z prodlení ročně za dobu od 24. 12. 2019 do 17. 7. 2020 v celkové výši 22 156,77 Kč. Sečtením všech 4 posledně zmíněných položek je patrné, že žalobce má v případě smluvních pokut právo na zaplacení částky včetně příslušenství v celkové výši 511 758,95 Kč. Jestliže mu žalovaný poukázal částku 511 927,54 Kč, jednoznačně nárok žalobce uspokojil v plné výši, resp. o něco více, než nárok žalobce činí. Proto je soud přesvědčen, že žalobci již nesvědčí právo na zaplacení zbylé části pohledávky ve výši 332,38 Kč, v důsledku čehož soud v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud se tak ztotožnil s procesní obranou žalovaného, který tvrdil, že uhrazením částky 511 927,54 Kč zanikla pohledávky žalobce ve výši 480 183,50 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu.

14. Co se týče druhého z uplatněných nároků, tj. nároku na úhradu paušálních náhrad za uplatnění pohledávek ve výši 190 800 Kč (resp. ve výši 182 400 Kč po částečným zpětvzetím žaloby), ten žalobce opíral o ustanovení § 369 odst. 1 obch. z. ve spojení s § 3 nařízení č. 351/2013 Sb., které implementovalo směrnici 2011. Jak konstatoval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 10. 6. 2020, č. j. 21 Co 80/2020-174, vydaném v obdobném sporu mezi týmiž účastníky,„ (p) ro přiznání práva na náhrad nákladů spojených s uplatněním pohledávky není třeba předžalobní výzvy. Takto nahrazované náklady budou představovat zejména interní výdaje věřitele, které vznikají při kontrole dodržování smluvních závazků, např. náklady na vedení evidence pohledávek nebo náklady související s telefonickou, či písemnou urgencí dlužníka věřitelem. Je třeba zkoumat, zda ke každé jednotlivé splatné pohledávce bez dalšího přísluší náklady ve smyslu nařízení č. 351/2013 Sb. V daném případě by mělo být přihlédnuto k tomu, že mezi žalobcem a žalovanou existoval závazkový vztah na základě mandátní smlouvy s pevně stanovenými platebními povinnostmi. Vznik nároku žalobce nastal automaticky vzhledem k ukončení vztahu mezi účastníky 15. dnem po ukončení jejich vztahu ke všem pohledávkám, u nichž předtím platila odkládací podmínka. Tyto pohledávky se tudíž staly v podstatě jednou společnou pohledávkou, kterou také žalobce uplatnil podanou žalobou a předtím jednou vystavenou fakturou zaslanou žalované. Žalobcem nebylo tvrzeno, že mu náleží odměna za jednotlivé pohledávky z toho důvodu, že již byly dlužníky uhrazeny. Dle odvolacího soudu je namístě přiznat nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky najednou za všechny tyto pohledávky, nikoliv za každou z nich jednotlivě. Takový výklad by i s ohledem na okolnosti projednávaného případu neodpovídal účelu shora citovaného vládního nařízení ani smyslu přijaté evropské směrnice. Pokud by tyto pohledávky byly uplatněny každá samostatně, je otázkou, zda s tím spojené vynaložené náklady by bylo možné posoudit jako účelně vynaložené náklady.“ Citovaný právní názor na souzenou věc zcela přiléhá a zdejší soud nemá důvod se od něj v této věci odchýlit. Soud proto dal žalovanému za pravdu v tom, že uplatnil-li žalobce v 7 fakturách a následně v 7 soudních řízeních nárok na odměnu za právní služby související se sedmi zálohovými fakturami, pak žalobci svědčil nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávek ve výši 7 x 1 200 Kč, tj. v celkové výši 8 400 Kč. Žalobci naproti tomu nelze přiznat částku 1 200 Kč za každou jednotlivou položku vyfakturované či zažalované právní pomoci, neboť žalobce fakturami i žalobními návrhy uplatňoval jednotlivé položky de facto jako 7 hromadných pohledávek. Žalovaný přitom již v průběhu tohoto soudního řízení uhradil žalobci na náhradě za uplatnění pohledávek částku 8 400 Kč, ohledně níž bylo toto soudní řízení částečně zastaveno. Nad rámec částky 8 400 Kč žalobci nelze ničeho přiznat, a proto soud zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce dožadoval zaplacení dalších 182 400 Kč.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal právo na náhradu jejich poměrné části v rozsahu 46 %. Žalobce se původní žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 670 983,50 Kč s příslušenstvím, přičemž úspěšný byl co do částky 488 583,50 Kč s příslušenstvím. V souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. je však třeba zohlednit, že k částečnému zastavení řízení co do částky 511 927,54 Kč včetně příslušenství a částky 8 400 Kč došlo pro chování žalovaného, který tuto částku uhradil po podání žaloby, čímž zapříčinil částečné zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu. Soud proto vycházel z toho, že žalobce byl úspěšný v rozsahu přibližně 74 %. Naopak v rozsahu 26 % úspěšný nebyl. Podle zásady zmíněné v ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil 46 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobce jsou představovány toliko zaplaceným soudním poplatkem ve výši 24 010 Kč, když však žalobci byl po částečném zpětvzetí žaloby soudní poplatek vrácen v rozsahu 11 912 Kč Náklady žalobce tak dosahují pouze zbylé části soudního poplatku ve výši 12 098 Kč. Má-li žalobce právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 46 %, pak mu je žalovaný povinen nahradit částku 5 565 Kč, čemuž odpovídá výrok II. rozsudku.