12 C 11/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 4.994 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 4 994 Kč se smluvním úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 4 994 Kč od 5. 12. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 994 Kč od 5. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 994 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. bankovní účet, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše úvěrového limitu 15.000 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

3. Soud nařídil ve věci jednání na den datum. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v jeho nepřítomnosti.

4. Žalobkyně je aktivně věcně legitimována k podání žaloby, neboť pohledávka za žalovaným byla převedena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi žalobkyní a jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa.

5. Rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (odvolání není přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).

6. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru vedenou na úvěrovém účtu č. bankovní účet (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr do výše úvěrového limitu 15.000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru. Úrok z úvěru byl sjednán v sazbě 16,9 % ročně. Žalovaný se zavázal platit poplatek ve výši 50 Kč za každé čerpání úvěru a poplatky související s poskytnutím úvěru a jeho správou. Úvěr byl žalovaný povinen splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 750 Kč vždy k 11. dni každého kalendářního měsíce. V průběhu celého smluvního vztahu čerpal žalovaný v souhrnu 31.256,80 Kč a uhradil celkem 33.618,61 Kč (z toho na jistinu 26.137,10 Kč). Jelikož žalovaný neplnil podmínky Smlouvy řádně, využila právní předchůdce žalobkyně svého oprávnění a rozhodl k datu datum o zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění byla jistina vyčíslena na částku 4.994 Kč. Žalobkyně dále nárokuje smluvní úrok z úvěru ve výši 16,90 % ročně ode dne následujícího po dni zesplatnění (tedy ode dne datum) do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění (tedy ode dne datum) do zaplacení.

7. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, jakým způsobem a s jakým výsledkem posuzoval její právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného při poskytnutí úvěru. Žalobkyně předně uvedla, že původní věřitel vyhledal žalovaného v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku, prověřil platnost jeho občanského průkazu a pohyby na bankovním účtu vedeném u původního věřitele. Upřesnila, že byl hodnocen průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 11.171 Kč, jak byl žalovaným sdělen, což pracovník věřitele zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet žalovaného (č. bankovní účet). Z bankovního účtu žalovaného je patrné, že částka 11.171 Kč odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících poskytnutí úvěru. Žalovaný sám neuvedl žádné výdaje, proto věřitel stanovil životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálním údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na částku 5.455 Kč. Žalovaný na žádosti nedeklaroval žádné splátky jiných závazků, proto byla tato skutečnost ověřena z interních systémů a pomocí dotazu do CCB (tj. Bankovní a Nebankovní registr klientských informací v České republice) bylo zjištěno, že žalovaný měl již a) kontokorentní úvěr u právního předchůdce žalobkyně s limitem 5.000 Kč a měsíční splátkou 417 Kč a b) úvěr na stavební spoření u jiného peněžního ústavu se splátkou 4.403 Kč. Splátka nového úvěru činila 750 Kč měsíčně. Nové splátkové zatížení žalovaného tedy činilo celkem 5.570 Kč měsíčně. Dle zjištění poskytovatele úvěru byl příjem žalovaného dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.

8. Z doložené žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne datum má soud za prokázáno, že žalovaný uváděl příjem ze zaměstnání u zaměstnavatele anonymizováno obec anonymizováno právnická osoba ve výši 11.171 Kč, uváděl, že nesplácí žádné závazky, nemá exekuce ani výdaje na domácnost. Z doloženého výpisu z účtu žalovaného soudu zjistil, že žalovaný hospodařil s minimálním či záporným zůstatkem na účtu.

9. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

11. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 145/2010 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaná uzavírala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne opakovaně peněžní prostředky až do výše 15.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit smluvní úroky a poplatky stanovené smlouvou. Žalovaný však porušila ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně nehradil řádně. Žalovaný za dobu trvání závazkového vztahu celkem čerpal 31.256,80 Kč a uhradil celkem 33.618,61 Kč.

13. S ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva o úvěru uzavřena platně, a proto vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a dokazování ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného, jak byl žalovaným deklarován v žádosti o úvěr a ověřen ve výpisu z bankovního účtu, a z informací získaných nezávisle na žalovaném, a to z veřejných i neveřejných registrů. Žalobkyní nebylo zjišťováno a ověřováno, jaké jsou konkrétní sociální a majetkové poměry žalovaného, a to za situace, kdy žalovaný na žádosti o úvěr uváděl, že nemá žádné výdaje (na živobytí, v souvislosti s bydlením, splátky jiných závazků), což je naprosto nereálné. Věřitel nadto v rozporu s tvrzením žalovaného zjistil, že má další závazky dosahující téměř výše ½ jeho příjmu. Za této situace je až s podivem, že se věřitel s údaji uvedenými v žádosti spokojil a vyhodnotil žalovaného jako úvěruschopného. Nelze přitom mít za souladné se zákonem, pokud věřitel poskytne úvěr i přes svá negativní zjištění (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018; nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Je třeba mít na paměti, že povinnost prošetřit poměry dlužníka ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně neprověřila, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

14. K nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018-66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.

15. Dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Žalobkyně má právo na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, pokud plnila na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 odst. 1 má právo na vrácení toho, co plnila. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně postupně poskytnuto plnění v celkové výši 31.256,80 Kč, žalovaný uhradil 33.618,61 Kč, k úhradě tak nezůstává ničeho. S ohledem na shora uvedené byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že procesně úspěšnému žalovanému v řízení náklady prokazatelně nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu).