12 C 124/2020

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 28.810,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.000 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 6.720 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18.720 Kč od 1. 3. 2019 do 26. 7. 2020, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6.720 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, smluvním úrokem ve výši 25,85 % ročně z částky 12.000 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 10.090,08 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum, ve znění změny návrhu ze dne datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18.720 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 10.090,08 Kč z titulu Smlouvy o úvěru č. anonymizováno rok ze dne datum, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, úvěr ve výši 12.000 Kč.

2. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 1. 2021 č. j. číslo jednací byla změna žaloby připuštěna.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

4. Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal. Soud se při úvahách, zda žalovanému v této věci ustanovit opatrovníka pro řízení opíral nejen o platnou právní úpravu (ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu), aktuální judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1670/2015 ze dne 27. 1. 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 80/2012 ze dne 30. 5. 2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3176/2016 ze dne 1. 8. 2016) ale vzal v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1308/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, z něhož cituje následující:„ …konečně si Ústavní soud nemůže odpustit vyjádření údivu nad přístupem vedlejších účastníků, kteří se mohli dovolávat principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady nákladů, jak popsáno v bodu 31, avšak jen a výhradně ku své škodě neaktualizovali údaje o svém trvalém pobytu, anebo nevyužili možnosti dané jim ustanovením § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a na písemnou žádost si nenechali v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou jim mají být doručovány písemnosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů.“ 5. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu, soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve vyjádření ze dne 11. 12. 2020. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil.

6. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu původního věřitele, společnosti právnická osoba, převedena ve prospěch společnosti právnická osoba, IČO. Následně smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 společnost právnická osoba postoupila pohledávku za žalovaným společnosti právnická osoba, IČO, která smlouvou ze dne 26. 5. 2020 postoupila projednávanou pohledávku na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. (shodná tvrzení účastníků, notářský zápis NZ číslo rok, spisová značka ze dne 27. 9. 2018, smlouva o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2019 včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek, smlouva o postoupení pohledávky ze dne 26. 5. 2020, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020, přehled postoupených pohledávek)

7. V průběhu řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum Smlouvu o úvěru č. anonymizováno rok, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem v sazbě 25,85 % ročně, poplatkem za sjednání úvěru v částce 480 Kč, poplatkem za správu úvěru 2.640 Kč a inkasním poplatkem v částce 2.280 Kč. Celkově se žalovaný zavázal vrátit 20.760 Kč, tedy jistinu 12.000 Kč a náklady úvěru 8.760 Kč, a to ve 13 splátkách po 1.560 Kč Poslední splátka byla splatná ke dni 28. 2. 2019. Částka kapitalizovaného smluvního úroku za dobu sjednaného trvání smlouvy, od 31. 1. 2018 do 28. 2. 2019, tak činí 3.360 Kč (tato částka není výslovně ve smlouvě uvedena, lze ji zjistit až výpočtem). Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 18.720 Kč (jistiny 12.000 Kč, poplatku za správu úvěru 2.640 Kč, inkasního poplatku v částce 720 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku v částce 3.360 Kč), smluvního úroku z úvěru ve výši 25,85% ročně z jistiny 12.000 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z jistiny 12.000 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení a smluvní pokuty 10.090,08 Kč. Dle článku V. Smlouvy o úvěru je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení, tedy z částky 18.720 Kč. Žalobkyně nárokuje smluvní pokutu za dobu od 1. 3. 2019 do 20. 8. 2020, tedy za 539 dnů. Výše smluvní pokuty byla vypočtena jako: 0,001 x 18.720 x 539 = 10.090,08 Kč. Žalobkyně žalobou neuplatňuje nárok na poplatek za uzavření smlouvy ve výši 480 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek (inkasní poplatek) nárokuje pouze v částce 720 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem 24. 7. 2020 (shodná tvrzení účastníků, smlouva o úvěru č. anonymizováno rok ze dne datum, předpis splátek ke smlouvě, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, předžalobní upomínka ze dne 24. 7. 2020 včetně podacího lístku)

8. Žalobkyně uváděla v žalobě, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem byl podstatný pravidelný a prokazatelný měsíční příjem. Žalovaný musel předložit kopii občanského průkazu a další platné doklady (např. řidičský průkaz, pas) a další dokumenty, jako např. výpis z účtu na jméno žalovaného za poslední 3 měsíce, pracovní smlouvu či potvrzení o výši příjmu. Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní údaje týkající se právě osoby žalovaného. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného byla původním věřitelem náležitě ověřena několika způsoby, předně rešeršemi v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí a v registrech dlužníků, jakož i vypracováním finanční analýzy žalovaného a sestavením jeho úvěrového scoringu, to vše na základě informací a podkladů předložených žalovaným. Vycházel z údajů o žalovaném a jeho sociální statusu, o jeho rodinném stavu, o počtu osob ve společné domácnosti, o počtu vyživovaných osob, o způsobu jeho bydlení, o jeho majetku, o osobě jeho zaměstnavatele resp. o plátci jeho příjmů, o jeho průměrných příjmech a výdajích za relevantní období, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru a které žalovaný poskytovateli úvěru doložil. Právní předchůdce žalobkyně posoudil příjmy žalovaného jako dostačující pro splácení úvěru a jeho příslušenství, učinil tedy kladný závěr o jeho úvěruschopnosti.

9. Soud má za prokázáno, že žalovaný, který je osobou samostatně výdělečně činnou, při uzavření úvěru doložil daňové přiznání za rok 2016, dle kterého vykazoval roční příjem 294.130 Kč, výdaje související s příjmem 176.478 Kč, výsledek hospodaření tak činil 117.652 Kč ročně, tj. 9.804 Kč měsíčně. K posouzení výdajů doložil doklad SIPO, dle kterého platil za plyn 230 Kč měsíčně a za nájem 4.128 Kč měsíčně, a rozpis záloh na elektřinu ve výši 510 Kč měsíčně. Žalovaný bydlel v nájmu, což doložil dodatkem k nájemní smlouvě. Z doložené žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru vyplývá, že žalovaný bydlel s přítelkyní, jejíž příjem činil 12.700 Kč měsíčně. Mezi výdaje žalovaného byly zahrnuty částky na stravování a výživné 6.000 Kč měsíčně, ostatní výdaje 800 Kč měsíčně a splátky úvěrů 1.500 Kč měsíčně. Celkové výdaje domácnosti byly určeny částkou 13.168 Kč měsíčně, tj. 6.584 Kč na jednu osobu. V doložené finanční analýze je přihlíženo k další částce 1.000 Kč jako rezervě na neočekávané výdaje, přičemž bylo vyhodnoceno, že žalovaný má volné finanční zdroje v částce 2.220 Kč (9.804 Kč - 7.584 Kč). (údaje z veřejné části živnostenského rejstříku, daňové přiznání za rok 2016, rozpis záloh na elektřinu, dodatek k nájemní smlouvě ze dne 28. 2. 2017, doklad SIPO za leden 2018, žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, finanční analýza, credit scoring)

10. Dle databáze ISAS zdejšího soudu byly v době uzavření úvěrové smlouvy vedeny na majetek žalovaného dvě exekuce (sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka), v dalším nalézacím řízení byl vydán platební rozkaz, kdy exekuce byla nařízena až po poskytnutí úvěru.

11. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 16. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit poplatky v celkové výši 8.760 Kč. Žalovaný porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh nehradil řádně.

17. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/ 2016 Sb., a zejména rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/). V tomto směru se soud opírá dlouhodobě o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, které se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak nadále vychází ze závěru, že neplatnost smlouvy je v případě nepřezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nutné považovat za absolutní. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Žalobkyně přes výzvu soudu uvedla pouze obecné principy, jaké její právní předchůdkyně používala při posuzování schopnosti dlužníků splácet. Z doložené žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru a finanční analýzy vyplývá, že je počítáno s příjmem 9.804 Kč a výdaji na osobu žalovaného – jako celkové životní náklady na jeden měsíc, ve výši 7.584 Kč. Věřitel přitom vycházel z předpokladu, že polovinu celkových nákladů domácnosti nese partnerka žalovaného, jejíž příjem byl v žádosti tvrzen, avšak nebyl doložen/ověřen. Přestože žalobkyně uváděla, že bylo prováděno šetření v databázích a veřejných i neveřejných rejstřících, nebylo ze strany jejího právního předchůdce zjištěno a zohledněno, že na majetek žalovaného jsou vedeny hned dvě exekuce. Přestože příjem z podnikání žalovaného, velmi nízký, i jeho výdaje na domácnost (nájem a energie) byly doloženy, dospěl soud k závěru, že poměry žalovaného nebyly zjištěny řádně. Povinnost řádně prošetřit poměry dlužníka přitom ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalované právní předchůdce žalobkyně neprověřil, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

18. K nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018-66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.

19. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012“ 20. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 12.000 Kč, žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy na úhradu částky 12.000 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 6.720 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18.720 Kč od 1. 3. 2019 do 26. 7. 2020, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6.720 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, smluvním úrokem ve výši 25,85 % ročně z částky 12.000 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 10.090,08 Kč, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky požadované na základě smlouvy, jež byla shledána neplatnou.

21. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky 12.000 Kč, a to v návaznosti na předloženou předžalobní upomínku ze dne 24. 7. 2020, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě celého dluhu bez uvedení lhůty, soud má tedy za to, že byl žalovaný povinen plnit po převzetí výzvy. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Z nepřiznané částky soud žalobu zamítl i ohledně příslušenství pohledávky.

22. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že procesně úspěšnějšímu žalovanému v řízení náklady prokazatelně nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Ostravě. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).