12 C 128/2020

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 3.050 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3.050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3.050 Kč od 6. 6. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1.489 Kč k rukám anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokáta sídlem adresa, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3.050 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru číslo anonymizováno rok ze dne datum, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, úvěr ve výši 5.000 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

3. Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal. Soud se při úvahách, zda žalovanému v této věci ustanovit opatrovníka pro řízení opíral nejen o platnou právní úpravu (ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu), aktuální judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1670/2015 ze dne 27. 1. 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 80/2012 ze dne 30. 5. 2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3176/2016 ze dne 1. 8. 2016) ale vzal v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1308/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, z něhož cituje následující:„ …konečně si Ústavní soud nemůže odpustit vyjádření údivu nad přístupem vedlejších účastníků, kteří se mohli dovolávat principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady nákladů, jak popsáno v bodu 31, avšak jen a výhradně ku své škodě neaktualizovali údaje o svém trvalém pobytu, anebo nevyužili možnosti dané jim ustanovením § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a na písemnou žádost si nenechali v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou jim mají být doručovány písemnosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů.“ 4. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu, soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil.

5. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť ke dni datum byla část závodu původního věřitele, společnosti právnická osoba, převedena ve prospěch společnosti právnická osoba, IČO. Následně smlouvu o postoupení pohledávky ze dne datum společnost právnická osoba postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn.

6. Proti tomuto rozsudku není ze zákona odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu), proto obsahuje rozhodnutí zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu.

7. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum Smlouvu o úvěru č. anonymizováno rok, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 5.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem v sazbě 25,85 % ročně, poplatkem za sjednání úvěru v částce 200 Kč, poplatkem za správu úvěru 1.100 Kč a inkasním poplatkem v částce 950 Kč. Celkově se žalovaný zavázal vrátit 8.650 Kč, tedy jistinu 5.000 Kč a náklady úvěru 3.650 Kč, a to ve 13 splátkách po 650 Kč Poslední splátka byla splatná ke dni 5. 6. 2018. Částka kapitalizovaného smluvního úroku tak činí 1.400 Kč (tato částka není výslovně ve smlouvě uvedena, lze ji zjistit až výpočtem). Žalovaný při uzavření smlouvy uhradil v hotovosti poplatek za sjednání úvěru 200 Kč a dále na splátkách 5.400 Kč, platby byly započteny v souladu s bodem III.3 smlouvy nejprve na příslušenství pohledávky a poplatky. Další splátky žalovaný neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem 26. 2. 2020, kterou byl vyzván k okamžité úhradě.

8. Žalobkyně uváděla v žalobě, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem byl podstatný pravidelný a prokazatelný měsíční příjem. Žalovaná musela předložit kopii občanského průkazu a další platné doklady (např. řidičský průkaz, pas) a další dokumenty, jako např. výpis z účtu na jméno žalovaného za poslední 3 měsíce, pracovní smlouvu či potvrzení o výši příjmu. Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní údaje týkající se právě žalovaného. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel před poskytováním úvěru při své úvaze vycházel ze zásad prověřování podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky, a to maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele, žádná exekuční řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, uvedení příjmů a výdajů, provedení lustrací v ISIR, Centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Při posuzování úvěruschopnosti byl žalovaný povinen vyplnit pravdivě veškeré výdaje, tedy včetně splátek úvěru. Na základě těchto postupů dospěl původní věřitel k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného.

9. Z listin doložených žalobkyní (žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum, credit scoring ze dne datum, finanční analýza ze dne datum, čestné prohlášení žalovaného o doložení listin, kopie občanského průkazu, dohoda o způsobu náhrady škody způsobené zaměstnancem, písemný pokyn k přidělení k výkonu práce na dobu od 31. 8. 2016 do 31. 8. 2017, mzdový výměr, dohoda o srážkách ze mzdy, výplatní lístky za měsíce leden, únor a březen roku 2017, rodný list žalovaného, platební kalendář společnosti anonymizováno právnická osoba) má soud za prokázáno, že v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný uváděl příjem ze zaměstnání ve výši 22.537 Kč, přičemž k prokázání svého tvrzení doložil výplatní lístky a dohody uzavřené se zaměstnavatelem. Výdaje na stravu uvedl ve výši 3.381 Kč měsíčně, platby za elektřinu ve výši 2.000 Kč, což bylo doloženo platebním kalendářem, ostatní výdaje byly uvedeny v částce 3.000 Kč. V doložené finanční analýze jsou uváděny další minimální měsíční výdaje žadatele v částce 3.500 Kč, rezervu na neočekávané výdaje 1.000 Kč, volné prostředky pak byly vypočteny v částce 13.156 Kč (22.537 - 8.381 - 4500). Ze systému ISAS zdejšího soudu bylo zjištěno, že ke dni uzavření smlouvy nebylo ve věci žalovaného vedeno žádné nalézací či exekuční řízení.

10. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 15. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit poplatky v celkové výši 3.650 Kč. Žalovaný porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh nehradil řádně, zaplatil 5.600 Kč, k úhradě zbývá 3.050 Kč na jistině úvěru.

16. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., a zejména rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS). V tomto směru se soud opírá dlouhodobě o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, které se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak nadále vychází ze závěru, že neplatnost smlouvy je v případě nepřezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nutné považovat za absolutní. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Žalobkyně přes výzvu soudu uvedla pouze obecné principy, jaké její právní předchůdkyně používala při posuzování schopnosti dlužníků splácet. Z doložených listin vyplývá, že žalovaný disponoval příjmem cca 22.537 Kč měsíčně, jeho běžné výdaje byly stanoveny částkou 13.156 Kč, konkrétní výdaje byly částečně doloženy listinami, žalovaný neměl dluhy, splátka úvěru činila 650 Kč. Za této situace soud dopěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce žalobkyně prověřil dostatečně, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platná.

17. Na základě platně uzavřené smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 5.000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit jistinu v částce 5.000 Kč a uhradit poplatky a smluvní úroky ve výši 3.650 Kč. Žalovaný porušil ujednání smlouvy a závazek v termínu splatnosti řádně nesplnil, uhradil pouze částku 5.600 Kč, k úhradě zůstává 3.050 Kč na jistině. Soud po zjištění skutkového stavu a právním posouzení věci dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný touto žalobou je oprávněný, a proto zavázal žalovaného k jeho úhradě ve lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.

18. Rovněž nárok žalobkyně na úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši a ode dne následujícího po dni, který je stanoven jako den splatnosti pohledávky, soud proto žalobě vyhověl i v této části.

19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Výzva dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu byla žalovanému zaslána právním zástupcem žalobkyně. Soud má za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (obdobná věc např. sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka), proto uložil žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení žalobkyně v částce 1.489 Kč, které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby á 100 Kč v částce 300 Kč stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, podání žaloby; k doplněním skutkových tvrzení soud nepřihlížel jako k dalšímu úkonu právní služby, když má za to, že tato skutková tvrzení měla být součástí řádně vypracované žaloby); odměna advokáta v souladu s ustanovením § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 600 Kč (3 úkony á 200 Kč); daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad stanovená v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 189 Kč.

20. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu povinen zaplatit tuto náhradu advokátu. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu toto rozhodnutí ukládá, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu tohoto rozhodnutí.