12 C 130/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 6.179 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4.999 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.999 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 1.180 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1.012,50 Kč k rukám anonymizováno jméno příjmení, advokátky se sídlem adresa, část obce, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4.999 Kč s příslušenstvím a poplatkem z prodlení ve výši 1.180 Kč s tím, že žalobkyně jako podnikající právnická osoba, poskytuje zákazníkům možnost zřídit si anonymizováno kartu, prostřednictvím které má zákazník možnost platby do výše schváleného kreditního rámce prostřednictvím zřízeného anonymizováno účtu. Zákazníkovi je tak umožněno odložit platby až o 45 dní. Žalovaný využil služeb v celkové ceně 5.299 Kč, avšak nedostál svému závazku vrátit věřiteli částku sjednanou ve smlouvě.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). Zásilku soudu obsahující žalobu žalovaný osobně převzal.

3. Soud nařídil ve věci jednání na den datum, žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání soudu, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků.

4. Rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (odvolání není přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).

5. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaný uzavřel dne datum s žalobkyní smlouvu ke službě anonymizováno účet (dále jen„ Smlouva“), jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, Obchodní podmínky služby anonymizováno Karta, jakož i veškeré další obchodní podmínky publikované na internetových stránkách webová adresa Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku tím, že žalovaným byla podepsána aktivací anonymizováno účtu. Úmysl žalovaného uzavřít Smlouvu byl ověřen prostřednictvím verifikační textové zprávy a předložením kopie občanského průkazu žalovaného. Prostřednictvím elektronické komunikace na internetových stránkách webová adresa požádal následně žalovaný o vystavení anonymizováno Karty, která mu byla doručena kurýrní službou, a kterou aktivoval prostřednictvím anonymizováno účtu. anonymizováno Karta je platební karta Mastercard určená pro provádění bezhotovostních transakcí u obchodníků akceptujících platby kartami Mastercard, jejím prostřednictvím měl žalovaný možnost platby do výše schváleného kreditního rámce, přičemž mu bylo umožněno odložit platby až o 45 dní. V obchodních podmínkách bylo stanoveno, že v případě prodlení má žalobkyně nárok na úhradu poplatku z prodlení, přičemž jeho výše je dána délkou trvání prodlení dle níže uvedených pravidel: uhrazení do 5 dnů po splatnosti vyúčtování – poplatek 150 Kč; uhrazení do 10 dnů po splatnosti vyúčtování – poplatek 250 Kč; uhrazení do 15 dnů po splatnosti vyúčtování – poplatek 350 Kč; uhrazení do 20 dnů po splatnosti vyúčtování – poplatek 450 Kč; uhrazení do 25 dnů po splatnosti vyúčtování – poplatek 550 Kč; uhrazení do 30 a více dnů po splatnosti vyúčtování – poplatek 650 Kč + 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky. Žalovaný se zavázal uhradit cenu služeb (kupní cenu) a poplatek za prodloužení splatnosti v případě, že neuhradí do data splatnosti jednotlivé vyúčtované transakce za využití anonymizováno Karty. Žalovaný využil služeb v celkové ceně 5.299 Kč, uhradil pouze 300 Kč. Žalobkyně doložila historii pohledávky, z níž je patrné, jaká služba případně u jakého obchodníka byla žalovaným využita (Objednávka), v jaké výši (Cena) a jakého dne (Datum vystavení) byla transakce učiněna, a k jakému dni byla stanovena splatnost. Z přehledu je též patrné, jaké poplatky a v jaké výši byly žalovanému žalobcem vyúčtovány. Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na dlužnou jistinu 4.999 Kč a poplatky z prodlení v částce 1.180 Kč. Žalovaný pohledávku neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem datum.

6. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela jednak z informací získaných přímo od žalovaného a jednak z informací obsažených v příslušných databázích. Zejména prověřil žalovaného v centrální evidenci exekucí, v rejstříku SOLUS a také v insolvenčním rejstříku. Dle výpisu z interní databáze žalobkyně o prověření úvěruschopnosti žalovaného činily pravidelné měsíční příjmy žalovaného 25.000 Kč a pravidelné měsíční výdaje žalovaného 15.000 Kč.

7. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 12. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o službě anonymizováno, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi umožní hradit platby u třetích osob prostřednictvím anonymizováno účtu a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky na základě vyúčtování uhradit a zaplatit poplatky stanovené smlouvou.

13. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18. Žalobkyně popsala, z jakých údajů při posuzování bonity klienta vycházela. Úvěruschopnost žalovaného byla, dle tvrzení žalobkyně, ověřována z dostupných registrů a dále z údajů sdělených žalovanou před uzavřením smlouvy. Údaje o příjmech a výdajích žalovaného nebyly žádným způsobem objektivizovány. Povinnost prošetřit poměry dlužníka přitom ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalovaného tak žalobkyně neprověřila, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

14. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012“ 15. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 5.299 Kč, žalovaný uhradil 300 Kč. Žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy na částku 4.999 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 1.180 Kč byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nárok požadovaný na základě smlouvy, jež byla shledána neplatnou.

16. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky v návaznosti na odeslanou upomínku. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení.

17. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když úspěch žalobkyně ve věci byl částečný. Výzva dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu byla žalovanému zaslána právním zástupcem žalobkyně. V prvé řadě se při rozhodování o nákladech řízení zabýval soud otázkou procesního úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 6.041,65 Kč (4.999 Kč + 1.042,65 Kč), která představuje 84 % původního předmětu řízení (7.221,65 Kč); žalovaná ohledně částky 1.180 Kč, což je 16 % z předmětu řízení. Od úspěchu žalobkyně je nutné odečíst úspěch žalované, tzn. 84 % méně 16 % vychází tedy, že žalobkyně má právo na 68 % vynaložených nákladů řízení.

18. Soud má v souladu s návrhem žalobkyně za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (obdobná věc např. sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka). Celkové náklady vynaložené žalobkyní v částce 1.489 Kč představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby á 100 Kč v částce 300 Kč stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, podání žaloby; k doplnění skutkových tvrzení soud nepřihlížel jako k dalšímu úkonu právní služby, když má za to, že tato skutková tvrzení měla být součástí řádně vypracované žaloby); odměna advokáta v souladu s ustanovením § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 600 Kč (3 úkony á 200 Kč); a daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad stanovená v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 189 Kč. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému zaplatit 68 % nákladů řízení žalobkyně v částce 1.012,50 Kč.

19. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu povinen zaplatit tuto náhradu advokátu. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).