12 C 19/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 21.300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9.030 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9.030 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 12.270 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21.300 Kč od 4. 3. 2021 do 26. 8. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.270 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 21.300 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

3. Soud nařídil ve věci jednání na den datum. Žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání soudu, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků.

4. V průběhu řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dne datum písemnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15.000 Kč v hotovosti. Úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku 27.270 Kč skládající se z jistiny 15.000 Kč a souhrnného poplatku 12.270 Kč (smluvní úrok 2.970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4.500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.800 Kč) v týdenních splátkách po 455 Kč, uhradil však v nepravidelných splátkách pouze 5.970 Kč. Žalovaný dále neuhradil ničeho přes předžalobní upomínku zaslanou žalobkyní s datem datum.

5. V žalobě žalobkyně uváděla, že informace k posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, čerpala z následujících podkladů: kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra; kontrola rodného čísla dálkovým systémem společnosti právnická osoba; kontrola náhledem do insolvenčního rejstříku; telefonická kontrola zaměstnání; kontrola platební historie klienta u žalobkyně; vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta; kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta. Žalobkyně doložila k důkazu výplatní lístky žalovaného, dle kterých byla za měsíc říjen 2019 vyplacena žalovanému mzda 26.116 Kč a za listopad 2019 mzda 53.156 Kč. Z doložené evidenční karty klienta má soud za prokázáno, že žalovaný uvedl při uzavírání úvěrové smlouvy příjem ve výši 40.851 Kč, výdaje na bydlení 4.670 Kč, životní minimum 3.910 Kč a závazek u žalobkyně se splátkou 657 Kč měsíčně.

6. Ze systému ISAS zdejšího soudu bylo zjištěno, že na majetek žalovaného byly v době uzavření smlouvy vedeny dvě exekuce (další v minulosti nařízení exekuce byly skončeny).

7. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům:

15. Účastníci uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky stanovené smlouvou, celkem se zavázal k úhradě částky 27.270 Kč. Žalovaný však porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni nehradil řádně, uhradil pouze 5.970 Kč.

16. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. Žalobkyně popsala, jakým způsobem při posuzování bonity klienta postupovala. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřována na základě konkrétních jím uvedených údajů, přičemž k prokázání příjmů doložil žalovaný výplatní lístky za dva měsíce předcházející datu uzavření smlouvy. Pokud jde o tvrzené výdaje žalovaného, tyto nebyly žádným způsobem objektivizovány. Soudu je z úřední činnosti známo, že údaj o výdajích na bydlení v částce 4.670 Kč a údaj o životním minimu v částce 3.910 Kč je uváděn (vyplňován) ve smlouvách uzavíraných žalobkyní opakovaně (shodně v případě věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka), nejde tedy o skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyní tedy nebylo ověřováno, jaké jsou konkrétní sociální a majetkové poměry žalovaného, spokojila se s prokázáním příjmu, neověřovala výdaje žalovaného (přitom výdaje spojené s bydlením jsou snadno prokazatelné listinami). Fakt, že má žalovaný příjem, automaticky neznamená, že je schopen hradit všechny své nutné výdaje a závazky. V době uzavření smlouvy byly na jeho majetek vedeny exekuce, jejich existence není žalobkyní zmiňována. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně neprověřila, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

18. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012“ 19. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 15.000 Kč, žalovaný, jako spotřebitel, je dle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Jelikož žalovaný na úhradu závazku zaplatil 5.970 Kč, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 9.030 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 12.270 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21.300 Kč od 4. 3. 2021 do 26. 8. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.270 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky vyplývající ze smlouvy, která byla shledána neplatnou.

20. Soud přiznal žalobkyni nárok spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě v návaznosti na předžalobní upomínku. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Ve zbylém rozsahu, tedy z nepřiznané části nároku, soud žalobu zamítl i ohledně příslušenství pohledávky.

21. Nad rámec shora uvedeného se soud zabýval otázkou platnosti spotřebitelské smlouvy o úvěru z pohledu jejího obsahu. Při poskytnutí úvěru je obvyklé v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku sjednat úroky. V projednávané věci se ovšem žalovaná zavázala uhradit i tzv. souhrnný poplatek zahrnující úrok 990 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 1.500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 1.600 Kč. Poplatek má představovat poměrnou část mzdových a provozních nákladů žalobkyně vynaložených v souvislosti s poskytnutím úvěru. Dle názoru soudu jde v případě těchto plateb o skrytý úrok, tedy spotřebiteli skrytou cenu za poskytnutí finančních prostředků, která je tak představována nejen sjednanými smluvními úroky, ale i dalšími poplatky, které cenu za poskytnutí peněžních prostředků zcela neadekvátně navyšují, aniž by jí odpovídaly věřitelem poskytnuté služby. Peněžní prostředky byly přitom poskytnuty jednorázově, v hotovosti, pro žalovaného není veden žádný speciální účet. Značná nepřiměřenost výše smluvního úroku je přitom způsobilá porušit souhrn etických obecně uznávaných zásad tak, jak jsou uznávány v demokratické společnosti, a je zcela na místě poměřovat požadavky věřitele korektivem dobrých mravů (viz argumentace vyjádřená v rozsudku Krajského soudu v Ostravě vydaného dne 18. 6. 2018 pod č. j. 8 Co 137/2018-99). Má-li žalovaný za úvěr ve výši 15.000 Kč zaplatit za dobu trvání závazkového vztahu celkem 27.270 Kč, jde dle kalkulačky pixy.cz o úrok v sazbě cca 103 % ročně. Smluvní úrok v této výši již lze mít za úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, když v lednu roku 2020 byly úvěry pro domácnost do 1 roku běžně poskytovány s úrokovou sazbou cca 9,40 % ročně a naprosto nejdražší úvěry z kreditních karet s úrokovou sazbou cca 24,02 % ročně (dle databáze časových řad ARAD České národní banky). Posuzovanou smlouvu o úvěru lze z tohoto pohledu hodnotit jako právní jednání naplňující znaky nepoctivého jednání, tedy jednání v rozporu s dobrými mravy. Soud tak považuje uzavřenou smlouvu za neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 občanského zákoníku.

22. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že procesně úspěšnějšímu žalovanému (kdy soud přihlížel i k příslušenství pohledávky vyčíslenému k datu vydání rozhodnutí) v řízení náklady prokazatelně nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).