12 C 208/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Hermannem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 12 322 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 579 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 579 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení a) částky 7 743 Kč, b) úroku z prodlení ve výši 754,85 Kč, c) úroku ve výši 1 506,07 Kč, d) úroku ve výši 23,28 % ročně z částky 8 114,90 Kč od datum do zaplacení, e) úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 114,90 Kč od datum do datum, f) úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 535,90 Kč od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), bylo vyhotoveno tzv. zkrácené odůvodnění obsahující toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, jelikož se v posuzovaném případě jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 12 322 Kč (jistina 8 114,90 Kč a poplatek 4 207,10 Kč) s úrokem ve výši 23,28 % ročně z částky 8 114,90 Kč vyčísleným za období od datum do datum na částku 1 506,07 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 114,90 Kč vyčísleným za období od datum do datum na částku 754,85 Kč, s úrokem ve výši 23,28 % ročně z částky 8 114,90 Kč od datum do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 114,90 Kč od datum do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne datum mezi žalovanou a spol. právnická osoba, (dále jen„ původní věřitelka“), na základě níž měla původní věřitelka téhož dne poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to po předchozím řádném zkoumání schopnosti žalované splácet poskytnuté peněžní prostředky, které se žalovaná spolu s úrokem a poplatkem zavázala splatit v 15 měsíčních splátkách po 1 121 Kč do datum, sjednané splátky však řádně a včas nehradila, přičemž do dne sepsání žaloby uhradila žalovaná celkem 5 421 Kč. Nároky původní věřitelky za žalovanou měly být postoupeny žalobkyni.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce svoji neúčast u jednání omluvila a žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila.

4. Na základě provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Dne datum poskytla původní věřitelka žalované v souladu s písemnou dohodou peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná spolu s úrokem 6 818 Kč a poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč zavázala splatit v 15 měsíčních splátkách po 1 351 Kč (součástí splátek bylo i pojistné na doplňkové pojištění, tento nárok ovšem žalobkyně neuplatňuje), přičemž původní věřitelka se před poskytnutím peněžních prostředků zabývala osobními a majetkovými poměry žalované. Žalovaná uhradila původní věřitelce celkem 5 421 Kč. Před podáním žaloby převedla původní věřitelka žalobou uplatněné nároky na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou doporučeným dopisem odeslaným dne datum k úhradě dlužné částky do deseti dnů ode dne doručení dopisu.

5. Soud naopak nemá za prokázané, že by původní věřitelka před poskytnutím peněžních prostředků jakkoliv ověřovala tvrzení žalované o tom, že proti ní není veden výkon rozhodnutí či exekuce, že by žalobkyně či původní věřitelka vyzvaly žalovanou k úhradě dlužné částky dříve než dopisem odeslaným dne datum, že by žalovaná uhradila původní věřitelce či žalobkyni více než 5 421 Kč anebo že by lhůta pro vracení peněžních prostředků stanovená žalobkyní nebyla přiměřená možnostem žalované; posledně uvedené skutečnost ostatně žalovaná po celou dobu řízení ani netvrdila.

6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že původní věřitelka uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Před podáním žaloby uzavřela původní věřitelka s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek podle ustanovení § 1879 a násl. o. z., na základě níž původní věřitelka postoupila žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou; žalobkyni tedy v tomto řízení svědčí aktivní věcná legitimace.

14. Soud se zprvu zabýval tím, zda původní věřitelka neposkytla žalované v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) úvěr v rozporu s požadavkem na řádné zkoumání úvěruschopnosti vyjádřeným v ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ. Soud předesílá, že zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se pak nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet. Tyto okolnosti týkající se uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru a její případnou neplatnost v důsledku nedodržení podmínek poskytování úvěru musí soud v nalézacím řízení zkoumat z úřední povinnosti (nikoli jen v důsledku procesní obrany spotřebitele) a je na poskytovateli úvěru, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal (k tomu viz ustálenou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne datum ve věci C číslo, OPR- právnická osoba, v . GK). V rozsudku ze dne datum ve věci C číslo, právnická osoba v . jméno příjmení a další, Soudní dvůr Evropské unie vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

15. Pro závěr, zda byl spotřebitelský úvěr poskytnut žalované v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, jsou zcela zásadní skutková zjištění stran prověřování existence případných exekucí vedených proti žalované. Z provedeného dokazování přitom soud nemá za prokázané, že by původní věřitelka před poskytnutím úvěru jakkoliv ověřovala tvrzení žalované o tom, že proti ní není veden výkon rozhodnutí či exekuce, přičemž takové zjištění je absolutním základem (výchozím bodem a prvotním předpokladem) pro další zkoumání majetkových poměrů žadatele o úvěr, neboť právě existence vedené exekuce proti žadateli je jedním z nejmarkantnějších ukazatelů o jeho aktuálních a budoucích majetkových poměrech. Případné vedení exekuce se promítá do majetkové sféry povinného (žadatele o úvěr) hned v několika rovinách. Příkladmo lze zmínit vliv na výši pravidelného příjmu žadatele, je-li exekuce prováděna srážkami ze mzdy a jiných příjmů (v takovém případě povinnému zůstává pouze tzv. nezabavitelná částka) nebo vliv na samotný poskytnutý úvěr, který může být postižen v rámci exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu anebo v rámci mobiliární exekuce, v závislosti na tom, zda je úvěr poskytnut žadateli hotově nebo převodem na účet. Vzhledem k závažnosti dopadů případné exekuce do majetkové sféry žadatele o úvěr soud v posuzované věci uzavřel, že nezkoumala-li žalobkyně před poskytnutím úvěru existenci případných exekucí vedených proti žalované, poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, jelikož na základě neúplných informací o poměrech žalované nemohlo z logiky věci vyplynout, že zde nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Pro úplnost soud dodává, že pro posouzení„ kvality“ procesu zkoumání úvěruschopnosti je primárně rozhodující, zda se žalobkyně touto otázkou vůbec zabývala. Teprve v návaznosti na zjištění učiněná např. z Centrální evidence exekucí (veřejný seznam, který je veden, provozován a spravován Exekutorskou komorou České republiky) lze usuzovat, zda je možné žadateli poskytnout úvěr navzdory proti němu vedené exekuci. V kontextu shora uvedeného poté nelze přistoupit ani na obvyklou argumentaci nebankovních poskytovatelů úvěrů/zápůjček, že jim žádný právní předpis výslovně neukládá, aby před poskytnutím úvěru prováděli lustraci v Centrální evidenci exekucí. Naopak, tato povinnost je vyjádřena v § 86 odst. 1 větě prvé ZoSÚ, konkrétně slovy„ a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ 16. S ohledem na shora uvedené se soud ani nezabýval konkrétními osobními a majetkovými poměry žalované, které původní věřitelka v rámci posuzování její úvěruschopnosti zjistila, jelikož vzhledem k popsaným deficitům tohoto procesu ze strany původní věřitelky by veškerá další zjištění byla nadbytečná.

17. Neunesení důkazního břemene žalobkyní stran skutečnosti, že v případě žalované nevyplynuly z výsledku posouzení úvěruschopnosti důvodné pochybnosti o její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, má za následek, že spotřebitelský úvěr byl žalované poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZoSÚ, což způsobuje neplatnost smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ). Navzdory znění ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ se jedná o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 15 Co 78/2021, nebo výše cit. rozsudek Soudního dvora EU ze dne datum ve věci C číslo, OPR- právnická osoba, v. GK).

18. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru vznikla žalované dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v celkové výši 4 579 Kč (původní věřitelka poskytla žalované celkem 10 000 Kč a současně žalovaná neprokázala, že by původní věřitelce či žalobkyni vrátila více než 5 421 Kč) v době přiměřené jejím možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese přitom spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Jelikož žalovaná neprokázala (ani netvrdila), že by lhůta pro vracení peněžních prostředků stanovená žalobkyní nebyla přiměřená jejím možnostem, vzniklo žalobkyni v souladu s ustanovením § 1958 odst. 1 a § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 579 Kč od datum do zaplacení, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté jistiny dříve, nežli dopisem odeslaným dne datum. Za okamžik doručení této výzvy soud považoval den datum, neboť dle obecných poznatků z procesu doručování písemností prostřednictvím držitele poštovní licence (České pošty, s. p.) bývají písemnosti doručeny adresátovi zpravidla třetí den po odeslání. Desetidenní lhůta k úhradě dlužné částky tedy uplynula dne datum, od následujícího dne, tj. od datum je tudíž žalovaná s vrácením části poskytnuté jistiny v prodlení.

19. Lhůtu k plnění soud určil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., protože z obsahu spisu zjištěné okolnosti případu neodůvodňují stanovení jiné lhůty k plnění.

20. Ve zbylé části soud pro neunesení důkazního břemene zamítl žalobu v rozsahu nároků žalobkyně, které nepředstavují žalovanou nevrácenou jistinu (výrok II. písm. a), c), d)), neboť právním titulem pro vznik těchto nároků je absolutně (od počátku) neplatná smlouva o úvěru, z níž žalované nemohla vzniknout povinnost zaplatit žalobkyni uvedené nároky. Soud rovněž zamítl nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející počátku prodlení žalované s vrácením části poskytnuté jistiny (výrok II. písm. b), e)), jakož i úroku z prodlení z částky nepředstavující žalovanou nevrácenou jistinu (výrok II. písm. f)).

21. Žalobkyně se z jednání, u něhož jí mohlo být poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., omluvila a současně požádala, aby v případě potřeby byla vyzvána k doplnění skutkových tvrzení či označení důkazů, k čemuž soud pro úplnost sděluje, že nemohl-li poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání či poskytovat dodatečnou lhůtu k splnění těchto procesních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn.

III. ÚS 2848/10)

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť převážně úspěšné žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh.