12 C 329/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 41 870 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 883 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 39 987,55 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení, úrok ve výši 76,23 % ročně z částky 27 310,40 Kč od datum do datum kapitalizovaný částkou 1 328,40 Kč, úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 27 310,40 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 88 063 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 35.883 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 35.883 Kč od datum do zaplacení, částky 5.987,55 Kč jako smluvní pokuty a úroku ve výši 76,23 % ročně z částky 27.310,40 Kč od datum do datum v kapitalizované výši 1.328,40 Kč, úrok ve výši 8,25% ročně z částky 27.310,40 Kč od datum do zaplacení, max. do doby, kdy úrok dosáhne částky 88.063 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne datum poskytla žalovanému převodem na účet finanční prostředky ve výši 43.000 Kč za úrok ve výši 76,23 %. Žalovaný dohodnuté splátky nehradil řádně a včas, došlo proto ke zesplatnění úvěru ke dni datum. Žalovaný dosud uhradil celkem částku 41.117 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů a dokladů poskytnutých žalovaným a ověřila je prohlášením žalovaného, pracovní smlouvou, výplatními páskami a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a výpisem z NRKI.

2. Žalovaný uváděl, že v době uzavření smlouvy se žalobkyní byl srozuměn s tím, že za poskytnutí finančních prostředků ve výši 43.000 Kč zaplatí za 48 měsíců částku 202.000 Kč. Potvrdil, že mu částka 43.000 Kč byla žalobkyní poskytnuta.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru číslo prohlášení klienta ze dne datum, oznámení o schválení úvěru ze dne datum, dodejky ze den datum a splátkového kalendáře má soud prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému, který je ve smlouvě označen rodným číslem, finanční prostředky v částce 43.000 Kč, a to převodem na účet žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný se zároveň zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky ve výši 76,23 % ročně, a to v 18 splátkách po 4.213 Kč měsíčně k 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém došlo k vyplacení úvěru.

4. Z předsmluvního formuláře ke smlouvě číslo soud zjistil, že žalobkyně dne datum seznámila žalovaného se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru.

5. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy písemně prohlásil, že má pravidelný čistý měsíční příjem 19.400 Kč ze zaměstnání u společnosti právnická osoba, IČO, je ženatý, bydlí v státním či obecním bytě, s manželkou nežije v společné domácnosti a není ve výpovědní lhůtě. Kromě výdajů na svoji osobu ve výši životního minima 3.410 Kč žalovaný uvedl, že má výdaje na splátky žalobkyni ve výši 6.859 Kč měsíčně a jeho výdaje na bydlení činí 1.000 Kč.

6. Z výpisu z běžného účtu č. bankovní účet a výplatní pásky soud zjistil, že na účet žalovaného došla platba mzdy od společnosti právnická osoba, ve výši 19.882 Kč dne datum a ve výši 19.108 Kč dne datum, Kč.

7. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že na účet bankovní účet byla dne datum z účtu žalobkyně poukázána částka 43.000 Kč.

8. Z výpisu záznamů z registru příjmení soud zjistil, že ke dni datum žalobkyně zjistila, že žalovaný v registru vedeném zájmovým sdružením právnických osob příjmení nemá záznam.

9. Z dopisu ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou sepsala pro žalovaného oznámení o zesplatnění úvěru a výzvu k úhradě částky 35.883 Kč.

10. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný dopis ze dne datum žalovaný převzal dne datum.

11. Z předžalobní výzvy ze dne datum, podacího archu ze dne datum a dodejky má soud prokázáno, že žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou odeslala dne datum prostřednictvím držitele poštovní licence žalovanému výzvu k okamžité úhradě pohledávky s upozorněním na možnost jejího vymáhání.

12. Z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně evidovala v souvislosti se smlouvou o úvěru číslo celkovou úhradu žalovaného ve výši 38.117 Kč, a to ke dni datum.

13. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný v souvislosti se smlouvou o úvěru číslo žalobkyni uhradil částku 41.117 Kč.

14. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud o skutkovém stavu uzavřel, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky v částce 43.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto žalobkyni vrátit s úroky ve výši 76/ 23 % ročně z dlužné částky v 18 splátkách. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet na základě informací poskytnutých žalovaným a ověřených způsobem popsaným v bodu 6 až 9 tohoto odůvodnění. Žalobkyně částku 43.000 Kč žalovanému skutečně poskytla. Žalovaný žalobkyni v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil částku 41.117 Kč. Žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu z předmětné smlouvy vyzvala dopisem, který mu byl doručen dne datum.

15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 87 odst. 1 věta první a třetí citovaného zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

19. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Soud se v návaznosti na tento právní závěr dále zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá ust. § 86 odst. 1 zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

23. V projednávaném případě soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, tedy aniž by spolehlivě zjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tedy vrátit jistinu a zaplatit úroky ve splátkách. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, co o příjmech a výdajích žalovaného zjistila z jeho prohlášení a z dokladů o výplatě mzdy za poslední 2 měsíce. Skutečné výdaje, které žalovaný uvedl v minimální možné výši, ani majetkové poměry žalovaného žalobkyně nijak neověřovala. Žalobkyně výdaje žalovaného neověřila např. z výpisu z běžného účtu žalovaného, kterým evidentně žalovaný disponoval. Žalobkyně se dále v případě údaje o nezaopatřených dětech spokojila s uvedením počtu, aniž by tento údaj ověřila například výpisem z evidence obyvatel. Výše výdajů uvedených žalovaným na něj samého sama o sobě musela u žalobkyně vzbuzovat pochybnosti, neboť byly uvedeny ve výši zákonem stanoveného životního minima. Ani výši těchto výdajů žalobkyně nijak neověřila. Skutečnost, že žalobkyně před uzavřením smlouvy provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS s negativním zjištěním a výpisem z NRKI, sama o sobě, ani ve spojení s potvrzenou výši příjmu žalovaného, neodůvodňuje závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Pochybnosti žalobkyně musela získat již jen na základě toho, co věděla o výši splátek a tedy i o výši všech závazků, které má žalovaný u ní samotné. Částka 6.859 Kč jako měsíční splátka totiž tvořila cca 1/3 všech průjmů žalovaného. Postup žalobkyně tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Pokud by žalobkyně postupovala odborně a s řádnou péčí, nemohla by žalovanému úvěr poskytnout, již jen na základě toho, co zjistila z prohlášení žalovaného a ze svých vlastních databází a aniž by ověřila jeho skutečné výdaje, a to přinejmenším shora uvedeným způsobem. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Výdaje žalovaného byly ověřeny zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohla žalobkyně učinit kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran. Smluvní pokuta je jedním ze specifických prostředků zajištění smluvního závazku, který má ve vztahu k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu akcesorickou (vedlejší) povahu a nemůže existovat samostatně. Nevznikl-li tedy mezi účastníky platně vztah ze smlouvy o úvěru, nemohlo žalobkyni vzniknout ani právo na smluvní pokutu v souvislosti s porušením závazků z této smlouvy.

24. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 43.000 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh zaplatil již 41.117 Kč, zbývá k úhradě částka 1.883 Kč Tyto žalovaným již uskutečněné splátky lze na dluh z bezdůvodného obohacení započíst, aniž by bylo zapotřebí projevu směřujícího k započtení (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 ze dne 30. 4. 2009). Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 1.883 Kč se pak stal splatným dnem datum neboť žalovaný byl dopisem, který se do jeho dispozice dostal dne datum, vyzván k zaplacení. Jelikož žalovaný žalobkyni dluh ve lhůtě dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. nesplnil, dostal se ve smyslu ust. § 1968 o. z. do prodlení, a to ode dne datum. Žalobkyni přísluší podle § 1970 o. z. i úroky z prodlení. Jelikož výše úroků z prodlení nebyla mezi účastníky sjednána, soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, která činí pro rozhodné období 8,25% p. a., (výrok I.). Ve zbytku požadované jistiny, úroku z prodlení v zákonné výši, smluvních pokut a smluvního úroku soud žalobu jako nedůvodnou na základě shora uvedených důvodů zamítl (výrok II).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byl úspěšnější žalovaný, který by měl právo na 91,01 % všech svých nákladů řízení. Žalovaný se však práva na náhradu nákladů vzdal. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.