12 C 64/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 30.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.550 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10.550 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 19.450 Kč, smluvní úrok ve výši 10,79 % ročně z částky 15.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrokem z prodlení ve výši 2.188,19 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 17.616 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7.066 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30.000 Kč s příslušenstvím (včetně smluvní pokuty ve výši 8.500 Kč). Z titulu Smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, úvěr ve výši 15.000 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

3. Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal. Soud se při úvahách, zda žalovanému v této věci ustanovit opatrovníka pro řízení opíral nejen o platnou právní úpravu (ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu), aktuální judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1670/2015 ze dne 27. 1. 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 80/2012 ze dne 30. 5. 2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3176/2016 ze dne 1. 8. 2016) ale vzal v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1308/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, z něhož cituje následující:„ …konečně si Ústavní soud nemůže odpustit vyjádření údivu nad přístupem vedlejších účastníků, kteří se mohli dovolávat principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady nákladů, jak popsáno v bodu 31, avšak jen a výhradně ku své škodě neaktualizovali údaje o svém trvalém pobytu, anebo nevyužili možnosti dané jim ustanovením § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a na písemnou žádost si nenechali v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou jim mají být doručovány písemnosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů.“ 4. Soud nařídil ve věci jednání na den datum. Žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání, žalovaný se bez omluvy nedostavil, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků řízení. Nepřítomné žalobkyni nebylo možné poskytnout u jednání patřičná poučení v souladu s ustanovením § 118a občanského soudního řádu.

5. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť ke dni datum byla část závodu původního věřitele, společnosti právnická osoba, IČO, převedena na společnost právnická osoba, IČO. Následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum společnost právnická osoba postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. (shodná tvrzení účastníků, úplné výpisy z obchodního rejstříku, smlouva o postoupení pohledávky ze dne datum, seznam postoupených pohledávek, včetně dodatku ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, potvrzení o zaplacení úplaty).

6. V průběhu řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum Smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem v sazbě 28 % ročně, poplatkem za uzavření smlouvy v částce 600 Kč, poplatkem za správu úvěru 3.300 Kč a inkasním poplatkem v částce 2.850 Kč. Celkově se žalovaný zavázal vrátit 25.950 Kč, tedy jistinu 15.000 Kč a náklady úvěru 10.950 Kč, a to ve 13 splátkách po 1.950 Kč měsíčně. Částka kapitalizovaného smluvního úroku za dobu sjednaného trvání smlouvy činí 4.200 Kč (tato částka není výslovně ve smlouvě uvedena, lze ji zjistit až výpočtem). Žalovaný uhradil 4.450 Kč (dne 19. 12. 2017 600 Kč a 1.950 Kč a dne 30. 5. 2018 1.900 Kč). Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení jistiny 15.000 Kč, smluvního úroku za sjednanou dobu úvěru ve výši 2.616 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 1.826 Kč a administrativního poplatku ve výši 2.058 Kč, dále smluvního úroku ve výši 10,79 % ročně z částky 15.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.188,19 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 17.616 Kč (jistina úvěru ve výši 15.000 Kč a nezaplacená částka smluvního úroku v pevné výši 2.616 Kč) od 21. 5. 2020 do zaplacení. Dle článku V.4 Smlouvy o úvěru je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Žalobkyně nárokuje smluvní pokutu ve výši 8.500 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem datum (shodná tvrzení účastníků, smlouva o úvěru číslo předpis splátek, transakční historie, předžalobní upomínka ze dne datum včetně podacího lístku)

7. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. V žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný uvedl, že je od datum zaměstnaný u jméno příjmení, se sídlem adresa žalovaného, IČO, s měsíčním příjmem 12.633 Kč. Výši měsíčních výdajů uváděl v částce 5.500 Kč. Použitelný měsíční příjem tedy činil 7.133 Kč. Žalovaný neměl vyživovací povinnost vůči dalším osobám a bydlel u rodičů. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného původní věřitel ověřil z předložené dohody o provedení práce a výdajových pokladních dokladů. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, a které si věřitel ověřil, a dále s ohledem na výši, požadovaného úvěru dospěl věřitel k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.

8. Z listina doložených žalobkyní (žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, dohoda o provedení práce ze dne datum, výdajové pokladní doklady ze dnů datum, datum a datum) má soud za prokázáno, že žalovaný byl na základě dohody o provedení práce zaměstnán u jméno příjmení na dobu od 2. 1. 2017 do 31. 12. 2017, kde jeho čistý měsíční příjem činil 12.633 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uváděl výdaje na bydlení 2.500 Kč a na stravu 3.000 Kč.

9. Dle databáze ISAS zdejšího soudu byly do doby uzavření úvěrové smlouvy nařízeny na majetek žalovaného čtyři exekuce.

10. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 15. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaná uzavírala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit poplatky v celkové výši 10.950 Kč. Žalovaný porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh nehradil řádně, zaplatil pouze 4.450 Kč.

16. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., a zejména rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS). V tomto směru se soud opírá dlouhodobě o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, které se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak nadále vychází ze závěru, že neplatnost smlouvy je v případě nepřezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nutné považovat za absolutní. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.

17. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla zejména obecné principy, jaké její právní předchůdce používal při posuzování schopnosti dlužníků splácet. Bylo doloženo, že žalovaný pracoval na základě dohody o provedení práce sjednané na dobu do 31. 12. 2017 s příjmem cca 12.633 Kč měsíčně. Úvěr byl poskytnut dne datum, tedy v době, kdy bylo zřejmé, že žalovaný bude od dalšího kalendářního měsíce bez zaměstnání. Celkové životní náklady žalovaného byly uvedeny v částce 5.500 Kč měsíčně, přičemž tento údaj nebyl nijak ověřen. Nebyly zjišťovány závazky žalovaného, na jeho majetek přitom byly vedeny exekuce. Věřitel pak úvěr s měsíční splátkou 1.950 Kč poskytl, přestože musel zjistit, že žalovaný nebude mít možnost úvěr splácet. Nelze mít za souladné se zákonem, pokud věřitel poskytne úvěr i přes svá negativní zjištění (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018; nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost řádně prošetřit poměry dlužníka ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdce žalobkyně neprověřil, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

18. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012“ 19. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 15.000 Kč, žalovaný uhradil 4.450 Kč (žalobkyně tvrdila, že žalovaný neuhradil ničeho, z doložené transakční historie i výpočtem, s ohledem na uplatněné nároky, přitom bylo zjištěno, že k úhradám došlo; náklady spotřebitelského úvěru dle smlouvy činily 10.950 Kč, žalobkyně nárokovala 6.500 Kč). Žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy na úhradu částky 10.550 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 19.450 Kč, smluvního úroku ve výši 10,79 % ročně z částky 15.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.188,19 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 17.616 Kč od 21. 5. 2020 do 2. 1. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7.066 Kč od 3. 1. 2021 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky požadované na základě smlouvy, jež byla shledána neplatnou.

20. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, a to v návaznosti na prokazatelně odeslanou předžalobní upomínku ze dne datum, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě celého dluhu do 2. 1. 2021. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení.

21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady v řízení prokazatelně nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Ostravě. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).