12 C 82/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl předsedou soudu Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 9.590,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8.783,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.783,24 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 807,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9.590,67 Kč od 26. 8. 2020 do 31. 10. 2020 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 807,43 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1.340 Kč k rukám anonymizováno jméno jméno, advokáta se sídlem adresa, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 9.590,67 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne datum, na jejímž základě byl žalované poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, úvěrový rámec, který vyčerpala do výše 14.590,67 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradila. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalované na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

3. Zásilky soudu si žalovaná v místě trvalého pobytu nepřevzala. Soud se při úvahách, zda žalované v této věci ustanovit opatrovníka pro řízení opíral nejen o platnou právní úpravu (ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu), aktuální judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1670/2015 ze dne 27. 1. 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 80/2012 ze dne 30. 5. 2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3176/2016 ze dne 1. 8. 2016) ale vzal v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1308/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, z něhož cituje následující:„ …konečně si Ústavní soud nemůže odpustit vyjádření údivu nad přístupem vedlejších účastníků, kteří se mohli dovolávat principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady nákladů, jak popsáno v bodu 31, avšak jen a výhradně ku své škodě neaktualizovali údaje o svém trvalém pobytu, anebo nevyužili možnosti dané jim ustanovením § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a na písemnou žádost si nenechali v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou jim mají být doručovány písemnosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů.“ 4. Soud nařídil ve věci jednání na den datum. Žalobkyně omluvila svou neúčast při jednání soudu, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

5. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť původní věřitel, společnost právnická osoba, se sídlem adresa, anonymizována dvě slova číslo, země, jako postupitel, uzavřel dne datum smlouvu opakovaném postoupení pohledávek se žalobkyní, jakožto postupníkem, na základě smlouvy a Listiny o převodu došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni k datu datum. Seznam postoupených pohledávek byl nedílnou součástí Listiny o převodu.

6. Rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (odvolání není přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).

7. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový rámec 80.000 Kč. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webové stránky webová adresa, na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů a poté požádala o poskytnutí konkrétního úvěru. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované bankovní účet. Původní věřitel identifikoval platby úvěru uvedením variabilního symbolu číslo Smluvní úrok z úvěru byl sjednán v sazbě 10,5 % ročně. Žalobkyně uváděla v žalobě, že žalovaná celkem čerpala částku 14.590,67 Kč. K výzvě soudu upřesnila, že žalovaná částka se skládá ze součtu výběrů a poplatků za výběry v celkové výši 10.474,43 Kč již snížených o případné úhrady, dále z náhrady účelně vynaložených nákladů 250 Kč dle čl. VI odst. 1 písm. a) smlouvy a z úroků za období čerpání ve výši 3.866,24 Kč dle čl. II odst. 4 smlouvy. Žalobkyně doložila platební bilanci původního věřitele, ve které byly všechny transakce uvedeny. Z doložených listin má soud za prokázáno, že žalovaná fakticky provedla výběry v celkové výši 10.000 Kč (částku 9.500 Kč dne 25. 3. 2020 a částku 500 Kč dne 30. 3. 2020). Žalovaná před postoupením pohledávky uhradila na účet původního věřitele celkem 1.216,76 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem datum.

8. Žalobkyně uváděla v žalobě, že původní věřitel ověřil úvěruschopnost žalované, a to výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Dále byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. K výzvě soudu doplnila, že původní věřitel požadoval uvedení příjmů a výdajů, interními systémy ověřil případné závazky žalované. K prokázání svých tvrzení nedoložila žádné listiny.

9. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 13. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 145/2010 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaná uzavírala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne úvěrový rámec 80.000 Kč, z něhož žalovaná vyčerpala peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit smluvní úroky ve výši 10,5 % měsíčně a poplatky stanovené smlouvou. Žalovaná však porušila ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni nehradila řádně, uhradila pouze částku 1.216,76 Kč.

14. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce prověřil úvěruschopnost žalované, na základě výzvu soudu popsala, jakým způsobem při posuzování bonity klienta původní věřitel postupoval, avšak nedoložila důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně tedy v řízení nekonkretizovala a neprokázala, že úvěruschopnost žalované byla v rámci procesu uzavírání úvěrové smlouvy prověřena s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

15. K nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018-66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost soudu prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

16. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.“ 17. Na základě neplatného právního jednání bylo žalované ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 10.000 Kč, žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná obdržela částku 10.000 Kč, uhradila 1.216,76 Kč, soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 8.783,24 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 807,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9.590,67 Kč od 26. 8. 2020 do 31. 10. 2020 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 807,43 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky vyplývající ze smlouvy, která byla shledána neplatnou.

18. Soud přiznal žalobkyni nárok spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě od data 1. 11. 2020, tedy v návaznosti na prokazatelně doručenou předžalobní upomínku. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Ve zbylém rozsahu, tedy z nepřiznané části nároku, soud žalobu zamítl i ohledně příslušenství pohledávky (viz výše).

19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když úspěch žalobkyně ve věci byl částečný. Výzva dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu byla žalované zaslána právním zástupcem žalobkyně. V prvé řadě se při rozhodování o nákladech řízení zabýval soud otázkou úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 9.648,48 Kč (8.783,24 Kč + 865,24 Kč – úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozhodnutí), která představuje 90 % původního předmětu řízení (10.680 – veškeré nároky ke dni rozhodování soudu), žalovaná byla úspěšná ohledně částky 1.031,81 Kč (807,43 Kč + 144,84 Kč + 79,54 Kč – zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 2. 4. 2021), což je 10 % z předmětu řízení. Od úspěchu žalobkyně je nutné odečíst úspěch žalované, tzn. 90 % méně 10 % vychází tedy, že žalobkyně má právo na 80 % vynaložených nákladů řízení.

20. Soud má za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (obdobná věc např. sp. zn. spisová značka), proto náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby á 100 Kč v částce 300 Kč stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, podání žaloby; k doplnění skutkových tvrzení soud nepřihlížel jako k dalšímu úkonu právní služby, když má za to, že tato skutková tvrzení měla být součástí řádně vypracované žaloby); odměna advokáta v souladu s ustanovením § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 600 Kč (3 úkony á 200 Kč); daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad stanovená v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 189 Kč; celkem náklady řízení žalobkyně činí 1.489 Kč. S ohledem na výše uvedené pak soud uložil žalované zaplatit 90 % nákladů řízení žalobkyně v částce 1.340 Kč.

21. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaná dle ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu povinna zaplatit tuto náhradu advokátu. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).