12 C 86/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 43.291,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 39.451,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39.451,70 Kč od 24. 6. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit 3.839,60 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.793,78 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 42.785,08 Kč od 9. 6. 2020 do 23. 6. 2020 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3.333,38 Kč od 24. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 8.260,20 Kč k rukám anonymizováno jméno příjmení, advokáta se sídlem adresa, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Opavě dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 43.291,30 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo ze dne datum, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 40.000 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal.

3. Soud nařídil ve věci jednání na den datum. Žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání soudu. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v jeho nepřítomnosti.

4. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo (typ karty: kreditní účet), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 40.000 Kč, kdy otevřel žalovanému úvěrový účet č. bankovní účet a vydal mu kreditní kartu. Smluvní úrok z úvěru byl sjednán v sazbě 12 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky, a to 2 % čerpaného úvěru. Žalovaný prostřednictvím kreditní karty vyčerpal celkem peněžní prostředky ve výši 41.497,80 Kč a uhradil 2.046,10 Kč. Jelikož žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a dopisem ze dne datum prohlásila veškeré závazky žalovaného za okamžitě splatné v celé výši. Podanou žalobou žalobkyně nárokovala na jistině částku 39.991,30 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 2.793,78 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), poplatky ve výši 1.500 Kč, smluvní pokutu ve výši 1.800 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 27. 1. 2021 ve výši 2.552,78 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 42.785,08 Kč od 28. 1. 2021 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem datum (shodná tvrzení účastníků, smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru číslo a vydání a užívání karty, žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty, všeobecné produktové podmínky, vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Kartu, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, obchodní podmínky, Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od datum, úrokový lístek, platební historie, výpis ke kreditní kartě, upomínka - rozhodnutí o zesplatnění a žádost o splácení dluhů z úvěru ze dne datum, poštovní podací arch, výzva k úhradě ze dne datum, poštovní podací arch)

5. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní ze dne datum. Dále kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a dalších. Hodnocení úvěruschopnosti klienta je vždy individuální, přičemž v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vycházela žalobkyně z příjmu, který přicházel na běžný účet žalovaného vedený u žalobkyně, kdy i žalovaný deklaroval, že se jedná o jeho měsíční čistý příjem, a to ve výši 12.530 Kč. Klient zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 14.000 Kč. Výdaje byla odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů žalobkyně zjistila závazky s celkovou výší měsíčních splátek 500 Kč a z externích zdrojů závazky s celkovou výší měsíčních splátek 140 Kč.

6. K prokázání svých tvrzení ohledně přezkumu úvěruschopnosti žalovaného doložila žalobkyně výpis z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet a žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty. Soud má z těchto listin za prokázáno, že žalovaný uváděl příjem 12.530 Kč u zaměstnavatele právnická osoba, kde je v pracovním poměru na dobu určitou od datum do datum, příjem celé domácnosti 14.000 Kč a současně uváděl, že má pouze jeden zdroj příjmu. Neudával žádné pravidelné splátky. Z výpisu z běžného účtu za období od ledna 2019 do září 2019 vyplývá, že žalovaný hospodařil každý měsíc s minimálním zůstatkem, od června 2019 pak s debetním zůstatkem cca 5.500 Kč měsíčně, kdy zlepšení situace nastalo až po čerpání projednávaného úvěru. Příjem vykazoval od zaměstnavatele právnická osoba v průměrné výši cca 12.500 Kč měsíčně (13.691 Kč; 14.295 Kč; 9.444 Kč) a dále od zaměstnavatele právnická osoba v průměrné výši cca 11.500 Kč měsíčně (8.530 Kč; 10.202 Kč; 13.815 Kč; 11.244 Kč; 13.997 Kč; 11.451 Kč). Měl zadán trvalý příkaz na nájemné ve výši 5.685 Kč měsíčně, elektřinu 1.000 Kč měsíčně a dluh u pojišťovny 200 Kč měsíčně. Dle databáze ISAS zdejšího soudu neměl v době uzavření smlouvy dluhy.

7. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 11. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 145/2010 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaná uzavírala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne úvěrový rámec ve výši 10.000 Kč, z něhož žalovaný vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 10.961,29 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit smluvní úroky ve výši 22,99 % ročně a poplatky stanovené smlouvou. Žalovaný však porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni nehradil řádně, uhradil pouze částku 10.173,48 Kč.

12. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ 13. K samotné nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018-66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.

14. Žalobkyně na základě výzvy soudu popsala, jakým způsobem při posuzování bonity klienta původní věřitel postupoval, kdy vycházel především z údajů získaných od žalovaného, dostupných registrů a statistických údajů. Konkrétní majetkové a výdělkové poměry žalovaného byly ověřeny pouze z výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně. Po provedení dokazování soud zjistil, že příjmy byly fakticky v nižší výši než uváděné v žádosti o úvěr, navíc žalovaný zjevně hospodařil s minimálními a následně zápornými zůstatky na účtu. Při příjmu cca 11.500 Kč a nákladech na bydlení ve výši 6.685 Kč měsíčně, si lze těžko představit, že žalovaný disponoval volnými prostředky pro případné splátky. Je přitom zřejmé, že žalovaný prostředky nutně musel použít na živobytí. Nelze mít za souladné se zákonem, pokud věřitel poskytne úvěr i přes svá negativní zjištění (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018; nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud má tedy za to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v rámci procesu uzavírání úvěrové smlouvy prověřena s odbornou péčí, a proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

15. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012“ 16. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 41.497,80 Kč, žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný obdržel částku 41.497 a uhradil 2.046,10 Kč, soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 39.451,70 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 3.839,60 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.793,78 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 42.785,08 Kč od 9. 6. 2020 do 23. 6. 2020 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3.333,38 Kč od 24. 6. 2020 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky vyplývající ze smlouvy, která byla shledána neplatnou.

17. Soud přiznal žalobkyni nárok spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě od data 24. 6. 2020, tedy v návaznosti na prokazatelně doručenou upomínku. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Ve zbylém rozsahu, tedy z nepřiznané části nároku, soud žalobu zamítl i ohledně příslušenství pohledávky (viz výše).

18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když úspěch žalobkyně ve věci byl částečný. Výzva dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu byla žalovanému zaslána právním zástupcem žalobkyně. V prvé řadě se při rozhodování o nákladech řízení zabýval soud otázkou úspěchu účastníků ve věci. Ohledně částky 46.417,66 Kč (39.451,70 Kč + 6.965,96 Kč – úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozhodnutí) byla žaloba podána důvodně, nedůvodně byla podána ohledně částky 7.397,30 Kč (3.839,60 Kč + 2.793,78 Kč + 175,35 Kč + 588,57 Kč). Žalobkyně byla úspěšná ohledně 86 % původního předmětu řízení (53.814,96 Kč – veškeré nároky ke dni rozhodování soudu), žalovaný byl úspěšný ohledně 14 % z předmětu řízení. Od úspěchu žalobkyně je nutné odečíst úspěch žalovaného, tzn. 86 % méně 14 % vychází tedy, že žalobkyně má právo na 72 % vynaložených nákladů řízení.

19. Náklady žalobkyně v celkové výši 11.472,50 Kč představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1.732 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby á 300 Kč v částce 900 Kč stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, podání žaloby; k doplnění skutkových tvrzení soud nepřihlížel jako k dalšímu úkonu právní služby, když má za to, že tato skutková tvrzení měla být součástí řádně vypracované žaloby); odměna advokáta v souladu s ustanovením § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 7.150 Kč (2,5 úkonu á 2.860 Kč); daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad stanovená v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 1.690,50 Kč. S ohledem na výše uvedené pak soud uložil žalovanému zaplatit 72 % nákladů řízení žalobkyně v částce 8.260,20 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Ostravě. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (251 občanského soudního řádu).