12 C 96/2020

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 9.328 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5.000 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 4.328 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.014,11 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 9.328 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč. Žalovaný nedostál svému závazku vrátit věřiteli částku sjednanou ve smlouvě.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal.

3. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu, soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil.

4. Proti tomuto rozsudku není ze zákona odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu), proto obsahuje rozhodnutí zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu.

5. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaný se zaregistroval na internetových stránkách žalobkyně anonymizováno. Při registraci uvedl mimo jiné číslo svého účtu. Následně účastníci uzavřeli elektronicky za použití prostředků komunikace na dálku dne datum Smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v částce 5.000 Kč převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit nejpozději dne datum společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.828 Kč Smluvní úrok z úvěru byl sjednán ve výši 476,59 % ročně, RPSN byla stanovena ve výši 6031 %. Žalovaný úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době žalobkyni neuhradil. Žalobkyně nárokuje jistinu úvěru ve výši 5.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1.828 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.014,11 Kč z částky 5.000 Kč od datum do datum a dále zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne datum do zaplacení. Podle čl. IX.1.a smlouvy o úvěru žalobkyně požaduje rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 5.000 Kč od datum do datum v celkové výši 2.500 Kč. Naposledy byl žalovaný vyzván před podáním žaloby k úhradě dluhu dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne datum, který byl dle ujednání ve smlouvě zaslán i elektronicky, a kterým byl žalovaný vyzván k úhradě do 7 dnů od doručení výzvy.

6. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že má za to, že posouzení úvěruschopnosti dlužníka má být přiměřené s ohledem na výši úvěru a jeho splatnost. Rozsah posouzení je tak rozdílný u úvěru v částce 5.000 Kč, jako v tomto konkrétním případě a úvěru v částce několika desítek či set tisíc spláceného v období několika let. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného výpisem z jeho účtu č. bankovní účet za měsíce červen až srpen 2017. Dále žalobkyně opatřila výpis z databáze EUCB (European Credit Bureau), z něhož vyplývá, že žalovaný neměl žádné úvěry po splatnosti. Zjištěné údaje považovala žalobkyně za dostatečné pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit.

7. Z doložených listin (výpisů z účtu žalovaného, výpis EUCB) má soud za prokázáno, že příjem žalovaného od právnická osoba v červnu rok činil 25.739 Kč, v červenci rok částku 16.152 Kč a v srpnu rok částku 7.999 Kč. Účet v každém měsíci vykazoval minimální kladný konečný zůstatek (322,35 Kč; 200,34 Kč; 123,34 Kč), z přehledu jednotlivých plateb vyplývá, že v srpnu rok žalovaný přijal částku 5.000 Kč od právnická osoba anonymizováno. Podle výpisu EUCB neměl žádné úvěry po splatnosti. Dle databáze ISAS zdejšího soudu přitom bylo od roku rok na žalovaného podáno 5 žalob na zaplacení peněžité částky, zahájeny byly 4 exekuce.

8. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 14. Dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle ustanovení § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit poplatek 1.828 Kč. Žalovaný však porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni neuhradil řádně. Žalobkyně nárokovala i vzniklé sankce.

17. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., a zejména rozsudkem Soudní dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/). V tomto směru se soud opírá dlouhodobě o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, které se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak nadále vychází ze závěru, že neplatnost smlouvy je v případě nepřezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nutné považovat za absolutní. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudní dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací získaných z doložených výpisů z účtu žalovaného a databáze EUCB. Je tedy zřejmé, že žalobkyně disponovala údaji o příjmu žalovaného a informacemi získanými nezávisle na žalovaném. Žalobkyní nebylo zjišťováno a ověřováno, jaké jsou konkrétní sociální a majetkové poměry žalovaného. Bylo přitom zřejmé, že jeho příjem se rapidně snižuje, v posledním posuzovaném měsíci převzal peněžní prostředky od společnosti poskytující úvěry. Pokud z databáze ISAS zdejšího soudu vyplynulo, že od roku rok bylo na žalovaného podáno 5 žalob, pak je zjevné, že již dlouho před jejich podáním se musel dostat do platební neschopnosti. Povinnost řádně prošetřit poměry dlužníka přitom ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně neprověřila, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

18. K nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudní dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018-66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.

19. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012“ 20. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 5.000 Kč, žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (žalobkyni vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Výše poskytnuté jistiny činila 5.000 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 4.328 Kč (poplatek 1.828 Kč a smluvní pokuta 2.500 Kč), byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky požadované na základě smlouvy, jež byla shledána neplatnou.

21. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky 5.000 Kč, a to v návaznosti na předloženou předžalobní upomínku ze dne datum, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě celého dluhu do 7 dnů od doručení. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.014,11 Kč (do datum), soud žalobu zamítl.

22. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, úspěch žádného z účastníků výrazně nepřesáhl úspěch druhého z nich (5.000 Kč x 4.328 Kč + 1.014,11 Kč), proto soud náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).