12 C 98/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl předsedou soudu Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 11.088,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5.300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.300 Kč od 7. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 5.788,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11.088,13 Kč od 21. 8. 2019 do 6. 2. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.788,13 Kč od 7. 2. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 5.300 Kč od 7. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11.088,13 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne datum, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, úvěr ve výši 5.300 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

3. Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal. Soud se při úvahách, zda žalovanému v této věci ustanovit opatrovníka pro řízení opíral nejen o platnou právní úpravu (ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu), aktuální judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1670/2015 ze dne 27. 1. 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 80/2012 ze dne 30. 5. 2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3176/2016 ze dne 1. 8. 2016), ale vzal v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1308/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, z něhož cituje následující:„ …konečně si Ústavní soud nemůže odpustit vyjádření údivu nad přístupem vedlejších účastníků, kteří se mohli dovolávat principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady nákladů, jak popsáno v bodu 31, avšak jen a výhradně ku své škodě neaktualizovali údaje o svém trvalém pobytu, anebo nevyužili možnosti dané jim ustanovením § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a na písemnou žádost si nenechali v evidenci obyvatel vést též údaj o adrese, na kterou jim mají být doručovány písemnosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů.“ 4. Soud nařídil ve věci jednání na den datum. Žalobkyně omluvila svou neúčast při jednání soudu, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

5. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa, jako postupitel, uzavřel dne datum smlouvu o postoupení pohledávek se žalobkyní, jakožto postupníkem, na základě smlouvy a Listiny o převodu došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne datum (shodná tvrzení účastníků, Smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum včetně příloh, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum včetně podacího lístku)

6. V průběhu řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru č. anonymizováno, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5.300 Kč. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webové stránky webová adresa, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, zřídil si uživatelský účet a poté požádal o poskytnutí konkrétního úvěru. Podpis smlouvy byl nahrazen unikátním SMS kódem. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet, variabilní symbol. Splatnost byla sjednána k datu datum. Roční zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru 2.210,63 Kč po slevě. Dle článku XV. odst. 3 smlouvy o úvěru má úvěrující právo klientovi, který plní své povinnosti plynoucí ze smlouvy řádně a včas, přiznat slevu z poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný ovšem nehradil řádně, když k datu splatnosti neuhradil ničeho, proto žalobkyně požaduje poplatek za poskytnutí úvěru ve výši„ před slevou“, tj. 5.788,13 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem datum (shodná tvrzení účastníků, smlouva o úvěru číslo anonymizováno ze dne datum, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o platbě ze dne datum, oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum, předžalobní upomínka ze dne datum, podací lístek datum)

7. Žalobkyně uváděla v žalobě, že původní věřitel ověřil úvěruschopnost žalovaného lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB. K výzvě soudu doplnila, že v tomto směru nenavrhuje další důkazy.

8. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 12. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 145/2010 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne úvěr 5.300 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v termínu s tím, že při řádném vrácení bude požadován poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.210,63 Kč, v opačném případě činí poplatek 5.788,13 Kč. Žalovaný porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni neuhradil.

13. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce prověřil úvěruschopnost žalovaného lustrací v dostupných databázích, aniž by, přes výzvu soudu, popsala a doložila, jakým způsobem při posuzování bonity klienta původní věřitel postupoval. Žalobkyně tedy v řízení nekonkretizovala a neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného byla v rámci procesu uzavírání úvěrové smlouvy prověřena s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

14. K nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018-66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost soudu prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

15. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66:„ Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání (v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012“ 16. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 5.300 Kč, žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný neuhradil ničeho, soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 5.300 Kč. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně 5.788,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11.088,13 Kč od 21. 8. 2019 do 6. 2. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.788,13 Kč od 7. 2. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 5.300 Kč od 7. 2. 2021 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky vyplývající ze smlouvy, která byla shledána neplatnou.

17. Soud přiznal žalobkyni nárok spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě od data 7. 2. 2021, tedy v návaznosti na prokazatelně doručenou předžalobní upomínku. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení. Ve zbylém rozsahu, tedy z nepřiznané části nároku, soud žalobu zamítl i ohledně příslušenství pohledávky (viz výše).

18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady v řízení prokazatelně nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Ostravě. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).