13 C 35/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Světlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 49 875,99 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 3 155,34 Kč zastavujeII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky ode dne 17. 11. 2023 do zaplacení.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 40 775,99 Kč spolu s kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 2 631,79 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 18 308,08 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení; kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 786,63 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 385,23 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 11. 2023, a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 12 285,23 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení;se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 49 875,99 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích I., II. a III. tohoto rozsudku. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, , PSČ: , adresa, , uzavřela se žalovanou dne 31. 5. 2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úroky z úvěru ve výši 2 888 Kč a dále uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady za administrativní činnost a za vyhodnocení úvěru částku ve výši 2 788 Kč a poplatek za hotovostní splátky v místě bydliště ve výši 5 400 Kč. Celkem tak měla žalovaná uhradit částku 55 776 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, nejpozději do 31. 7. 2022. Žalovaná nehradila řádně a včas dohodnuté splátky, když poslední splátku uhradila dne 28. 3. 2022 ve výši 1 000 Kč a celkem tak žalobkyni uhradila 22 900 Kč. Žalobkyně tak požadovala po žalované uhradit dlužnou jistinu 18 308,08 Kč spolu s obchodním úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 1 077,15 Kč, obchodním úrokem z dlužné jistiny ve výši 15 % p.a., který žalobkyně za období od 1. 8. 2022 do 11. 7. 2023 kapitalizovala částkou 3 651,25 Kč a nadále běžícím ode dne 12. 7. 2023 do zaplacení. Rovněž žalobkyně požadovala uhradit zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z dlužné jistiny spolu neuhrazenými úroky, tj. z částky 19 385,23 Kč, který kapitalizovala za období od 1. 8. 2023 do 11. 7. 2023 částkou 2 922,50 Kč, a nadále běžícím ode dne 12. 7. 2023 do zaplacení. Vedle dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž úhradu neuhrazené části sjednaných poplatků, tj. neuhrazený poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 8 664,60 Kč, neuhrazený poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 643,24 Kč a poplatek za hotovostní splátky v místě bydliště žalované ve výši 3 182,92 Kč. V neposlední řadě se žalobkyně domáhala úhrady smluvní pokuty ve výši 17 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, pak došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.K výzvě soudu, nechť doplní, jakým způsobem byla zkoumána schopnost žalované úvěr splácet, žalobkyně v podání doručeném soudu dne 7. 5. 2024 uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala a posuzovala její právní předchůdkyně, a to především na základě informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své majetkové, rodinné i pracovní poměry, když takto získané informace byly ověřovány oproti dokladům žalovanou poskytnutých, konkrétně pak dohodou o změně pracovní smlouvy, výplatními páskami, důchodovým výměrem a bankovními výpisy. Dále byla žalovaná prověřována nahlédnutím do veřejných registrů. A v neposlední řadě pak právní předchůdkyně vycházela z informací uvedených v žádosti o úvěr, kdy žalovaná uvedla, že je od 31. 3. 1995 je zaměstnána na dobu neurčitou u Okresní Správy Sociálního zabezpečení – OSSZ , adresa, a současně již je starobním důchodcem, přičemž výše jejích měsíčních příjmů činí celkem 46 458 Kč, výdajů činí 6 860 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí v nájemním bytě. V této žádosti pak žalovaná prohlásila a svým podpisem stvrdila, že poskytnuté informace jsou úplné, přesné a pravdivé.Tímtéž podáním pak s ohledem na ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru korigovala výši smluvní pokuty, kterou v rozsahu 2 000 Kč vzala zpět spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 019,46 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 135,87 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, na svoji obranu ničeho netvrdila a k nařízenému jednání se, ač řádně obeslána, bez omluvy nedostavila. Soud tak ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jednal v nepřítomnosti žalované.

3. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 31. 5. 2021 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovanou dne 31. 5. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti při podpisu smlouvy částku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 2 888 Kč. Dále se žalovaná zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč a náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 2 788 Kč. A dále i poplatek za hotovostní splátky v místě jejího bydliště ve výši 5 400 Kč, když nárok na příslušnou část tohoto poplatku žalobkyni vzniká teprve dnem výběru každé jednotlivé splátky v místě bydliště žalované. Celkem tak měla uhradit částku 55 776 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč, nejpozději do 31. 7. 2022, počínaje dnem 31. 6. 2021. Dále se žalovaná zavázala, že v případě jejího prodlení s úhradou jakékoliv splátky je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je v prodlení, maximálně pak ve výši 500 Kč za každou jednotlivou splátku. RPSN předmětného úvěru činila 272,44 %.

4. Z přílohy č. 1 k úvěrové smlouvě soud zjistil, že obsahuje rozpis splátek úvěru, a to obecně pro jakýkoliv úvěr poskytnutý žalobkyní, kdy je u jednotlivých typů úvěru (tj. úvěru na 14 měsíců, na 17 měsíců a 20 měsíců) uvedeno percentuálně rozdělení jednotlivé splátky mezi úhradu jistiny, obchodního úroku a jednotlivých poplatků.

5. Z platební bilance vedené k úvěrové smlouvě žalované soud zjistil, že žalovaná uhradila na předmětnou úvěrovou smlouvu dne 25. 6. 2021 částku ve výši 4 000 Kč, dne 23. 7. 2021 částku ve výši 4 000 Kč, dne 30. 10. 2021 částku ve výši 500 Kč, dne 14. 11. 2021 částku ve výši 2 000 Kč, dne 23. 11. 2021 částku ve výši 4 000 Kč, dne 28. 12. 2021 částku ve výši 4 000 Kč, dne 26. 1. 2022 částku ve výši 1 000 Kč, 2. 2. 2022 částku ve výši 1 000 Kč, dne 28. 2. 2022 částku ve výši 1 400 Kč a dne 28. 3. 2022 částku ve výši 1 000 Kč. Celkově žalovaná uhradila částku ve výši 22 900 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky (včetně poslední strany smlouvy opatřené otiskem úředního razítka , právnická osoba, , adresa, ) ve spojení s její přílohou (1. stránka z 59 a 23. stránka z 59) obsahující seznam postupovaných pohledávek (konkrétně pohledávky pod pořadovým číslem , číslo, ) soud zjistil, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy uzavřené dne 2. 8. 2023 se společností , právnická osoba, . Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že došlo k postoupení její pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

7. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 1. 11. 2023 spolu s podacím lístkem opatřeným podacím číslem , číslo, ze dne 2. 11. 2023 a záznamem o sledování zásilky ze systému České pošty č. , číslo, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala před podáním žaloby žalovanou k dobrovolnému splnění svého závazku.

8. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že je žalobkyně zapsána v tomto rejstříku pod spisovou značkou B , spisová značka, vedenou u Městského soudu v Praze s datem vzniku a zápisu dne 16. 5. 2005, jejímž předmětem podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

9. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 1995 a výplatních pásek žalované má soud za prokázané, že žalovaná byla zaměstnána u Okresní správy sociálního zabezpečení v , obec, jako vedoucí úseku OSVČ na dobu neurčitou na pracovišti v , obec, . Za měsíc únor 2021 činil příjem žalované 24 532 Kč, za měsíc březen 2021 příjem žalované činil 26 863 Kč a za měsíce duben 2021 činil 36 936 Kč.

10. Z oznámení České správy sociálního zabezpečení, Ústředí – Odboru rozhodování o dávkách důchodového pojištění ze dne 4. 1. 2021 soud zjistil, že měsíční výše starobního důchodu žalované činila 17 014 Kč.

11. Z žádosti o úvěr ze dne 31. 5. 2021 soud zjistil, že žalovaná požádala právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí úvěru 30 000 Kč, a že v žádosti uvedla, že pobírá starobní důchod ve výši 17 014 Kč měsíčně a dále, že je od 31. 3. 1995 zaměstnána u České správy sociálního zabezpečení, s aktuálním příjmem 29 444 Kč měsíčně, což měla doložit výplatními páskami, dohodou o změně pracovní smlouvy a důchodovým výměrem. Zároveň uvedla, že je rozvedená, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a nemá (!!!) osobní bankovní účet. Dále uvedla, že vynakládá měsíčně částku 3 000 Kč na bydlení, 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Použitelný (disponibilní) měsíční příjem měl na základě uvedeného činit 39 598 Kč měsíčně.

12. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru č. , číslo, uzavřené dne 31. 5. 2021 částku 30 000 Kč v hotovosti, a že na tento úvěr žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila 22 900 Kč.

13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) ZoSÚ se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

16. Podle § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 ZoSÚ, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

17. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 o. z. nabývá postupník postoupením pohledávky také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

21. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 7 100 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost byla prověřována na základě údajů a podkladů, které sdělila žalovaná a dále na základě informací získaných nahlédnutím do veřejných registrů. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně navrhla k důkazu a zároveň i předložila žádost o úvěr a doklady osvědčující výši příjmu žalované. Současně žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně výdaje žalované zkoumala z výpisů z jejího bankovního účtu, které však žalobkyně soudu nedoložila, avšak v žádosti o úvěr, kterou žalobkyně soudu doložila, vyplývá, že žalovaná žádný bankovní účet nevlastní, resp. v rozhodné době nevlastnila (sic!). Z žádosti o úvěr žalované má soud za prokázané, že žalovaná sdělila právní předchůdkyni žalobkyně nějaké údaje, na základě nichž tato mohla prověřit úvěruschopnost žalované, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji konkrétně pracovala, ani v jakém rozsahu ověřila výdaje žalované a její jiné závazky, či zda skutečně provedla šetření v některých veřejných registrech, případně v jakých a s jakým výsledkem. K ověření údajů poskytnutých žalovanou byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti. Žalobkyně sice ověřila výši jejího příjmu, a to z výplatních pásek a důchodového výměru, výdaje žalované však ověřeny nebyly žádným způsobem, a to přesto, že samy o sobě odůvodňují pochybnost o své správnosti. Pokud jde o výdaje na bydlení, lze mít oprávněné pochybnosti o tom, že výdaje žalované na náklady svého bydlení ve výši 3 000 Kč (přičemž žalovaná bydlela v nájemním bytě a lze tak pochybovat, že částka 3 000 Kč měsíčně je na pokrytí nájemného dostačující) odpovídají skutečnosti. Obdobně i náklady na jídlo, dopravu a další osobní náklady ve výši 3 860 Kč (tj. ve výši životního minima) vzbuzují pochybnosti o své správnosti. Nelze předpokládat, že z částky 128 Kč na den je žalovaná schopna uspokojit všechny své životní náklady (jídlo, drogerie, léky, dopravu do zaměstnání, oblečení, ale i na kulturu či sport). Soud pak rovněž uvádí, že z jeho činnosti je mu známo, že částka 3 000 Kč (na bydlení včetně energií) a částka 3 860 Kč (na dopravu, jídlo a osobní potřeby) je v žádostech o úvěr (u úvěrů poskytovaných právní předchůdkyní žalobkyně) uváděna opakovaně u různých osob, kdy považuje za vysoce nepravděpodobné, že by všichni spotřebitelé měli náklady na bydlení nebo dopravu, jídlo a osobní náklady ve stejné výši a že by se tedy jednalo o částky, které představují skutečnou výši nákladů spotřebitelů. Žalobkyně sice tvrdila, že před poskytnutím úvěru její právní předchůdkyně prověřila poměry žalované, provedla lustraci v bankovních a nebankovních registrech klientských informací, avšak toto své tvrzení nijak neprokázala. Soudem bylo dále z úřední činnosti zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru, tj. před květnem 2021, měla již větší množství závazků u různých nebankovních úvěrujících institucí, což by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nutně musela zjistit, pokud by řádným způsobem prověřila schopnost žalované tento další úvěr splácet.

24. Žalobkyně je povinna ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 ZoSÚ s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalované a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. Za situace, kdy je poskytovateli úvěru uložena v souladu s § 78 ZoSÚ povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované, resp., že by na základě shromážděných informací nebyla dána důvodná pochybnost o schopnosti žalované úvěr splácet ve smyslu § 86 ZoSÚ, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a označení důkazů.

25. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o úvěru ze dne 31. 5. 2021 je ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o. z. neplatná.

26. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 ZoSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

27. Jelikož žalobkyně vzala svůj návrh částečně zpět dříve, nežli soud ve věci samé zahájil jednání, a tedy souhlasu žalované nebylo třeba (§ 96 odst. 3 a 4 o. s. ř.), postupoval soud ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil, a to co do zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč a dále příslušenství v podobě kapitalizovaného úroku ve výši 1 019,46 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 135,87 Kč (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

28. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 31. 5. 2021 v hotovosti částku 30 000 Kč a žalovaná jí uhradila pouze částku 22 900 Kč. Neuhrazené bezdůvodné obohacení tak činí 7 100Kč, které je povinna uhradit žalobkyni, na niž byla pohledávka za žalovanou úvěrující společností postoupena dle § 1879 o.z. Soud zároveň žalobkyni přiznal i nárok na úhradu úroku z prodlení v zákonné výši stanovené v souladu s § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013, běžícím ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění jak byla stanovena předžalobní upomínkou právního zástupce žalobkyně ze dne 1. 11. 2023 (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

29. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu, tj. co do požadovaných poplatků spojených s poskytnutím úvěru a inkasem, obchodního úroku a smluvní pokuty, zamítl (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Žalované, která byla ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků (výrok pod bodem IV. tohoto rozsudku).