13 C 48/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Barborou Světlíkovou ve věci žalobkyně: právnická osoba ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 11 861,40 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 11 861,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 038,85 Kč od 23. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 11 861,40 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že dne 10. 10. 2019 s žalovaným uzavřela Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , jejíž součástí byly obchodní podmínky, přičemž k uzavření smlouvy došlo akceptací žádosti žalovaného ze strany žalobkyně prostřednictvím prodejce. Úvěr byl žalovanému poskytnut ve výši 24 598 Kč, kdy tato částka byla dne 25. 10. 2019 převedena na účet prodejce. Žalovaný se zavázal splácet úvěr 48 měsíčními splátkami po 1 004 Kč, a to od 15. 11. 2019, splatných vždy k 15. dni příslušného měsíce. Žalovaný však splátky nehradil řádně, přestal je hradit od splátky splatné dne 15. 12. 2022 a dostal se do prodlení s pěti měsíčními splátkami, čímž došlo k zesplatnění veškerých závazků ke dni 16. 4. 2023, o čemž žalobkyně žalovaného informovala přípisem ze dne 2. 5. 2023, kterým jej zároveň vyzvala k úhradě celkové dlužné částky. Dlužná částka se skládala ze splátek splatných do zesplatnění ve výši 4 621 Kč, jistiny v důsledku zrušení úvěrové smlouvy ve výši 5 417,85 Kč, smluvní pokuty v důsledku zrušení úvěrové smlouvy ve výši 1 208,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 164 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou jednotlivých splátek ve výši 100 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 350 Kč (za upomínku a oznámení o okamžité splatnosti úvěru). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, ten ale ničeho neuhradil. Na příslušenství žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 10 038,85 Kč od 23. 5. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle ustanovení § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě nevyjádřili a dali tak najevo, že nemají k tomuto postupu námitek a s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: Z úvěrové smlouvy č. , číslo, ze dne 10. 10. 2019, z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru č. , číslo, a z Úvěrových podmínek ze dne 1. 5. 2018 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný dne 10. 10. 2019 uzavřeli smlouvu o úvěru č. , číslo, na koupi zboží, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 24 598 Kč a žalovaný se zavázal v 48 měsíčních splátkách po 1 004 Kč uhradit celkem částku 48 192 Kč (včetně) s příslušenstvím. Předmětem smlouvy byla koupě zboží – sedací souprava – včetně příslušenství. Ve smlouvě jsou uvedeny údaje žalovaného ohledně jeho příjmu, který tvrdil ve výši 22 000 Kč s tím, že měsíční příjem domácnosti činí 35 000 Kč. Mezi své výdaje uvedl výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč a ostatní měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč. Byl svobodný a měl jednu vyživovací povinnost. Žalobkyně a žalovaný si dále ujednali smluvní pokutu ve výši 10 % z dlužné měsíční splátky pro případ, že žalovaný měsíční splátku zcela neuhradí, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení v případě, že se dostane do prodlení s třemi a více splátkami. Dle úvěrových podmínek a sazebníku je žalobkyně oprávněna za každou upomínku účtovat poplatek ve výši 150 Kč a za oznámení o okamžité splatnosti úvěru částku 200 Kč.

5. Ze smlouvy o obchodním zastoupení č. , hodnota, ze dne 20. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně, jakožto společnost, tuto smlouvu uzavřela s , tituly před jménem, , jméno FO, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , jako partnerem. Na základě uvedené smlouvy se partner zavázal dlouhodobě pro společnost vyvíjet jako nezávislý podnikatel činnosti směřující k poskytování úvěrových produktů společností zájemcům o úvěrové produkty.

6. Z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru ze dne 25. 10. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně uvedeného dne zaslala částku ve výši 24 598 Kč na účet , č. účtu, .

7. Z tabulky umoření ze dne 4. 10. 2023 a přehledu plateb ze dne 20. 10. 2023 pro smlouvu č. , číslo, soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil 37 splátek po 1 004 Kč a 1 splátku po 399 Kč, tj. celkově žalovaný žalobkyni uhradil částku ve výši 37 547 Kč.

8. Z oznámení o zesplatnění pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. , hodnota, včetně dodejky soud zjistil, že žalobkyně žalovaného informovala o zesplatnění pohledávky ke dni 16. 4. 2023, a to dopisem ze dne 2. 5. 2023.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 27. 10. 2023 včetně poštovní poukázky soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení celkové dlužné částky nejpozději do sedmi dnů od data odeslání.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o.z.‘‘) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Podle § 94 a 95 zákona o spotřebitelském úvěru musí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, poskytnout informace výslovně uvedené v těchto ustanovováních. Informace se poskytují v souladu s ustanovením § 95 písemně na formulářích uvedených v příloze k zákonu o spotřebitelském úvěru.

20. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z., přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1968 věta prvá o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z., dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy, neboť úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. V projednávaném případě žalobkyně tvrdila, že poskytla žalovanému úvěr ve výši 24 598 Kč. K dotazu soudu uvedla, že úvěruschopnost zkoumala před poskytnutím úvěru, a to jednak posouzením údajů sdělených žalovaným ohledně výše jeho příjmu a výdajů a dále aktivně na základě zjištění a ověření ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, a to i v rámci celé skupiny , právnická osoba, . Konkrétně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla lustraci v bankovních a nebankovních registrech NRKI, SOLUS, registru rizikových subjektů Komerční banky = RRS, v interních databázích žalobkyně ohledně platební morálky klientů, interního Black Listu, dále v insolvenčním rejstříku, evidenci neplatných dokladů MVČR, evidenci adresních míst, registru hledaných osob a centrální evidenci exekucí, přičemž v žádném registru nebyly ohledně žalovaného zjištěny žádné negativní informace, jež by měly bránit poskytnutí úvěru žalovanému. Žalobkyně se při poskytnutí úvěru žalovanému dále spokojila pouze s tvrzením žalovaného ohledně jeho výdajů, které ničím neověřila. Žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 22 000 Kč měsíčně s tím, že bydlí u známých nebo příbuzných a měsíční příjem domácnosti činí 35 000 Kč. Není však zřejmé, zda a v jaké míře může žalovaný s příjmem 35 000 Kč disponovat, případně kolik osob je třeba z tohoto příjmu reálně finančně zajistit. Mezi své výdaje uvedl pouze výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč s tím, že další výdaje zde nejsou uvedeny (ostatní běžné výdaje na stravu, dopravu, léky a další běžné potřeby domácnosti či kulturu, sport). Již tvrzení o výdajích budí pochybnosti o jeho pravdivosti. Jen běžné výdaje na stravu se pohybují v řádech tisíc korun měsíčně, přičemž je vyloučeno, aby člověk neměl žádné další výdaje, např. v souvislosti s hygienou, telefonem, atd. Tím spíše, vyživuje-li další osobu. Je tedy vyloučeno, že by veškeré ostatní měsíční výdaje žalovaného činily pouze jím uváděných 1 000 Kč. Ani jednu z uvedených skutečností navíc žalobkyně, jak sama uvádí, ničím neověřila (např. výpisy z bankovního účtu žalovaného) a spoléhala se pouze na tvrzení žalovaného. Soud tak má za to, že žalobkyně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného nedostatečně.

25. Za situace, kdy je úvěrujícímu uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neposoudila řádně a s dostatečnou pečlivostí a odbornou péčí úvěruschopnost klienta – žalovaného. Soud tak z uvedených důvodů dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru č. , číslo, ze dne 10. 10. 2019 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku neplatná.

26. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, již soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

27. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

28. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, která mu byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 25. 10. 2019 částku 24 598 Kč, jež byla převedena na účet prodejce, na kterou žalovaný uhradil částku 37 547 Kč. Zde tedy bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nevzniklo, neboť žalobkyni uhradil více, než mu tato na základě neplatné úvěrové smlouvy poskytla, a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

29. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.