13 C 80/2014

Plný text

: Okresní soud v Berouně rozhodl předsedou senátu JUDr. Tomášem Štindlem jako samosoudcem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi údaje o zástupci , o zaplacení 183.054 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žaloba s požadavkem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 183.054 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 17.3.2014 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 125.114 Kč k rukám zástupkyně žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> Žalobou doručenou soudu dne 28. 5. 2014 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 183.054 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 27. 11. 2013 se žalovaným uzavřela rezervační smlouvu. Předmětem této smlouvy byl mimo jiné závazek žalovaného rezervovat pro žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem měla být koupě bytu. Na základě rezervační smlouvy žalobkyně žalovanému uhradila rezervační poplatek. Tento poplatek žalobkyně uhradila dne 29. 11. 2013 Rezervační smlouvou bylo sjednáno, že v případě, že smlouva o smlouvě budoucí nebude uzavřena z důvodů ležících na straně žalovaného, žalovaný žalobkyni rezervační poplatek vrátí. Žalovaný se zavázal rezervovat pro žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní do 31. 12. 2013, respektive do 31. 1. 2014. Dle názoru žalobkyně bylo povinností žalovaného předložit jí smlouvu o smlouvě budoucí kupní, k čemuž však nedošlo. Žalovaný do konce roku 2013 žalobkyni neposkytl žádnou součinnost, na základě které by mohlo dojít k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Porušil tak zcela jednoznačně smluvní povinnosti plynoucí z rezervační smlouvy, neboť k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní nedošlo z důvodů ležících na jeho straně. Žalobkyně proto vyzvala žalovaného k vrácení rezervačního poplatku, avšak marně. V průběhu řízení žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že rezervační smlouva je zcela neplatná. Dle jejího názoru obsah smlouvy odporoval zákonu, obcházel jej a příčil se dobrým mravům. Navíc poukázala na to, že žalovaný jí neposkytl příležitost smlouvu o smlouvě budoucí kupní uzavřít. Konečně měla za to, že rezervační poplatek ve skutečnosti byl zálohou na zaplacení kupní ceny a v okamžiku, kdy další smluvní vztah mezi účastníky již nebyl realizován, se stal bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, které byl žalovaný povinen vydat. Žalobkyně poukázala rovněž na to, že společně s partnerem uplatnili určité námitky vůči smlouvě o smlouvě budoucí kupní, která byla nedílnou součástí rezervační smlouvy, avšak tyto námitky nebyly žalovaným vyslyšeny. Jednalo se přitom o námitky zcela zásadní, neboť se týkaly úhrady kupní ceny. Žalobkyně nesouhlasila s tím, aby kupní cena byla uhrazena přímo na účet žalovaného, ale v souladu s požadavkem hypoteční banky požadovala, aby byla uhrazena do advokátní úschovy. Konečně v samém závěru řízení žalobkyně uvedla, že dle jejího názoru je rezervační smlouva ve své podstatě smlouvou spotřebitelskou a její jednotlivá ustanovení musejí být vykládána v její prospěch, neboť byla slabší smluvní stranou. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Především poukázal na to, že jeho závazkem, který plynul z rezervační smlouvy, bylo rezervovat pro žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí. Obsah tohoto závazku vykládal tak, že jeho povinností bylo ve stanovené lhůtě nenabízet předmět smlouvy, tedy bytovou jednotku, jinému zájemci. Tento závazek žalovaný dodržel. Žalovaný odmítl, že by jeho povinností bylo předkládat žalobkyni jakoukoliv smlouvu a rovněž poukázal na to, že žalobkyně již v okamžiku podpisu rezervačního poplatku měla k dispozici rámcový text smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Poukázal na to, že žalobkyni se pokusil poskytnout veškerou možnou součinnost, a to i nabídkou zprostředkování finančních služeb, které by se týkaly financování koupě nemovitosti. Žalovaný setrval na stanovisku, že to byla právě žalobkyně, kdo další smluvní vztah mezi účastníky zmařil, neboť si zřejmě koupi bytu rozmyslela. Odmítl tvrzení žalobkyně, že by bylo možné na zaplacený rezervační poplatek nahlížet jako na zálohu kupní ceny, když poukázal na znění čl. 5 rezervační smlouvy, ze kterého je zřejmé, že rezervační poplatek by byl započten na úhradu budoucí kupní ceny jen tehdy, pokud by smlouva o smlouvě budoucí byla mezi účastníky rezervační smlouvy uzavřena. Vzhledem k tomu, že něco takového se nestalo, vyloučil, že by mohlo dojít k jakékoliv transformaci zaplaceného rezervačního poplatku. Odmítl i tvrzení žalobkyně, že by rezervační smlouva byla neplatná a že by se mohlo jednat svým obsahem o spotřebitelskou smlouvu. V této souvislosti poukázal na to, že v žádném případě nejde o tzv. formulářovou smlouvu, nebyl to on, kdo žalobkyni prvotně kontaktoval, na žalobkyni nikterak nevyvíjel žádný nátlak a konečně měla žalobkyně vždy dostatek prostoru k tomu, aby se k jednotlivým procesům v rámci uzavírání smluvních vztahů vyjádřila. Navrhl proto, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Soud provedl v řízení tyto důkazy: Rezervační smlouvu ze dne 27. 11. 2013, která byla uzavřena mezi žalobkyní, Mgr. [jméno] [příjmení] a žalovaným. Touto smlouvou se žalovaný zavázal rezervovat pro žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí a naopak žalobkyně se zavázala za tuto příležitost zaplatit rezervační poplatek. Rezervační doba byla sjednána do 31. 12. 2013. V této lhůtě se žalovaný zavázal nevést žádná jednání o prodeji předmětu rezervace. Možnost vrácení zaplaceného rezervačního poplatku byla smlouvou stanovena tak, že přichází v úvahu tehdy, pokud k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nedojde z důvodů ležících na straně žalovaného. Dodatek č. 1 rezervační smlouvy, který byl uzavřen mezi Mgr. [jméno] [příjmení] a žalovaným a kterým byla rezervační doba prodloužena do 31. 1. 2014. Výpis z účtu žalobkyně, ze kterého vyplynulo, že dne 29. 11. 2013 uhradila rezervační poplatek. Smlouvu o budoucí smlouvě, která byla přílohou rezervační smlouvy, a ze které vyplynulo, jakým způsobem měl být řešen následující smluvní vztah mezi účastníky. Emailovou korespondenci mezi Mgr. [jméno] [příjmení] a žalovaným, ze které je zřejmé, že až do konce roku 2013 veškerá jednání jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. V listopadu 2013 žádal úpravu možnosti financování koupě bytu, což bylo žalovaným přislíbeno. Korespondence datovaná rokem 2014 již obsahuje v zásadě jen výtky k celé kauze a vyústila v žádost o vrácení rezervačního poplatku. Výzvu ze dne 19. 2. 2014, kterou Mgr. [příjmení] žádal žalovaného o vrácení rezervačního poplatku. Účastnickou výpovědí žalobkyně, která uvedla, že se žalovaným uzavřela rezervační smlouvu, jejíž součástí byla i smlouva o smlouvě budoucí kupní. Zmínila, že sama obsahu smlouvy příliš pozornost nevěnovala, avšak jejímu partnerovi se určité pasáže smlouvy nelíbily. Výhrady měl vůči tomu, že by kupní cena měla být ukládána přímo na bankovní účet žalovaného. Ze strany žalovaného však bylo přislíbeno, že proces úhrady kupní ceny bude upraven. K tomu však nedošlo. Uvedla, že dle jejího názoru pro žalovaného ze smlouvy rezervační vyplýval závazek prodat jí byt. Svědeckou výpověď Mgr. [jméno] [příjmení], partnera žalobkyně, který potvrdil, že rezervační smlouva byla se žalovaným uzavřena v listopadu 2013. Přílohou rezervační smlouvy byla i smlouva o smlouvě budoucí kupní. V ní se mu však nelíbila podmínka, že kupní cena bude uhrazena přímo na bankovní účet žalovaného. Svědek potvrdil, že příslušná změna smlouvy byla ze strany žalované společnosti přislíbena. Následně však již k úpravám smlouvy nedošlo, neboť žalovaný nebyl ochoten akceptovat, že by kupní cena byla skládána do advokátní úschovy. Svědek uvedl, že dle jeho názoru vyplýval pro žalovanou z rezervační smlouvy závazek rezervovat příležitost uzavřít smlouvu. Svědeckou výpověď Ing. [jméno] [příjmení], která uvedla, že je vlastníkem nemovitostí v bytovém komplexu, ve kterém měla o koupi bytu zájem rovněž žalobkyně. Svědkyně výslovně uvedla, že neví nic o průběhu smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Pokud se jejího smluvního vztahu se žalovaným týká, svědkyně uvedla, že veškerá jednání byla korektivní a pokud svědkyně měla ke smlouvám připomínky, většinou jim bylo vyhověno. Svědkyně zmínila, že to byla ona, kdo žalovaného poprvé kontaktoval, neboť měla zájem o koupi nemovitosti. Potvrdila, že nejprve došlo k uzavření rezervační smlouvy, kterou chápala tak, že jí žalovaný rezervuje příležitost uzavřít kupní smlouvu, což znamenalo, že nebude poptávanou nemovitost nabízet třetím subjektům. Svědeckou výpověď Mgr. [jméno] [příjmení], která je rovněž vlastníkem bytu v předmětném bytovém komplexu. I tato svědkyně uvedla, že nemá žádné informace o smluvním vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. K jejímu smluvnímu vztahu uvedla, že je vázána mlčenlivostí a zmínila, že žádnou rezervační smlouvu neuzavírala. Naproti tomu soud neprovedl dokazování audionahrávkou, kterou Mgr. [jméno] [příjmení] pořídil při jednání se žalovaným, neboť osoby, jejichž hlas měl být na této nahrávce zachycen, nedaly souhlas, aby nahrávka byla jako důkaz použita. Navíc je soud přesvědčen, že provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav byl ostatními důkazy dostatečně zjištěn. Dále soud neprovedl dokazování svědeckými výpověďmi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Ing. [příjmení], neboť dle jeho názoru se vždy jednalo o subjekty, které sice jsou vlastníky bytů v předmětném bytovém komplexu, avšak mohly by vypovědět pouze o průběhu smluvního vztahu mezi nimi a žalovaným, což pro posouzení věci není významné. Konečně soud nedoplnil dokazování ani výpověďmi svědků navržených žalovaným, neboť s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav měl za to, že provedení těchto důkazů by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Po takto provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 27. 11. 2013 byla mezi žalobkyní, Mgr. [jméno] [příjmení] a žalovaným uzavřena rezervační smlouva. Předmětem smlouvy byl závazek žalovaného rezervovat pro žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí a zároveň závazek žalobkyně zaplatit žalovanému za tuto příležitost rezervační poplatek. Tento poplatek by se stal poslední splátkou kupní ceny v případě, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí. Rezervační doba byla sjednána do 31. 12. 2013. Nedílnou součástí této smlouvy byl i koncept smlouvy o smlouvě budoucí, když předmětem této smlouvy již byla konkrétní nemovitost a rovněž bylo stanoveno mimo jiné, že kupní cena bude uhrazena na účet žalovaného. K rezervační smlouvě byl uzavřen dodatek, kterým došlo k posunutí rezervační doby do 31. 1. 2014. Tento dodatek byl uzavřen mezi žalovaným a Mgr. [jméno] [příjmení]. Žalobkyně rezervační poplatek uhradila 29. 11. 2013. Až do konce roku 2013 probíhala mezi účastníky jednání týkající se na straně jedné případných úprav nemovitostí, které byly předmětem smluvního vztahu mezi účastníky, na straně druhé šlo o jednání týkající se způsobu úhrady budoucí kupní ceny. Do konce roku 2013 nedošlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Na počátku roku 2014 vznášel Mgr. [příjmení] mnoho připomínek vůči smluvnímu vztahu, které se týkaly způsobu hrazení kupní ceny, ale i jejího stanovení, popřípadě dalších detailů vztahujících se ke smluvnímu vztahu mezi účastníky. Veškerá jednání byla ze strany zájemce rezervační smlouvy vedená Mgr. [jméno] [příjmení]. K uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo ani v roce 2014. Následně Mgr. [příjmení] žalovaného vyzval k vrácení rezervačního poplatku. Podle ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není, zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Soud hodnotil všechny v řízení provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve se soud musel vypořádat s námitkami, které žalobkyně vznesla proti samotné rezervační smlouvě. První námitka se opírala o tvrzení, že ve skutečnosti se jedná o tzv. spotřebitelskou smlouvu, a proto je třeba jednotlivá smluvní ujednání vykládat zásadně ve prospěch žalobkyně. Soud však tento postoj žalobkyně nesdílí. Z obsahu samotné rezervační smlouvy nelze dle názoru soudu žádným způsobem dovodit, že by se jednalo o smlouvu spotřebitelskou. Nejedná se totiž ani o smlouvu, která by měla tzv. formulářový charakter, ani o smlouvu, při jejímž uzavírání by žalovaný využíval svého dominantního postavení. Naopak je zřejmé, že závazkový vztah mezi účastníky byl od začátku ovlivňován zásadou smluvní volnosti, kterou mohla žalobkyně bezezbytku využít. Byla to žalobkyně, kdo jako první žalovaného kontaktoval se zájmem uzavřít smlouvu a soud je přesvědčen, že vzhledem k tomu, že žalobkyně znala obsah smlouvy (měla ji k dispozici již předtím, než ji podepsala), měla nepochybně možnost smlouvu neuzavřít, pokud by se jí jakékoliv její ujednání zdálo pro ni nepřijatelné. Po provedeném dokazování nelze dospět k závěru, že by žalovaný na žalobkyni vyvíjel v souvislosti s uzavřením rezervační smlouvy jakýkoliv nátlak. Soud proto uzavírá, že postavení obou smluvních stran bylo od počátku zcela rovné a výsledný smluvní vztah v žádném případě neustanovil žalobkyni do postavení spotřebitele, tedy do pozice slabšího smluvního subjektu. Následně se soud musel zabývat názorem žalobkyně, že uzavřená rezervační smlouva by mohla být absolutně neplatným právním úkonem. Ani tento její názor však soud nesdílí. K tomuto závěru žalobkyně dospěla tak, že zaplacený rezervační poplatek byl dle jejího názoru ve skutečnosti zálohu kupní ceny a v situaci, kdy nedošlo k naplnění dalšího smluvního vztahu mezi účastníky, tedy uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, se vlastně rezervační poplatek stal bezdůvodným obohacením. Navíc bylo třeba dle postoje žalobkyně rezervační smlouvu vnímat optikou ustanovení § 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tedy jako na úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Jak již bylo uvedeno, soud trvá na tom, že tyto závěry žalobkyně jsou mylné. Ve shodě se žalovaným je soud přesvědčen, že charakter rezervačního poplatku byl zcela zřejmý a nevzbuzoval žádné pochybnosti. Podle dikce rezervační smlouvy byl rezervační poplatek odměnou za službu, kterou žalovaný žalobkyni poskytl. Touto službou byl závazek žalovaného rezervovat žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, tedy závazek, že nemovitosti, o jejichž koupi žalobkyně projevila zájem, nebude ve sjednané rezervační době nabízet k prodeji jinému subjektu. Tyto závěry dle názoru soudu jednoznačně při použití gramatického výkladu vyplývají z příslušných ustanovení rezervační smlouvy. Zaplacením rezervačního poplatku, který si žalovaný ponechal i poté, co další smluvní vztah mezi účastníky smlouvy již nebyl realizován, tak dle názoru soudu nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalovaný si pouze ponechal plnění, na které mu splněním závazku vznikl nárok. Soud je přesvědčen, že žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že ve skutečnosti se rezervační poplatek jevil svým charakterem jako záloha kupní ceny. Pro takový závěr není ve spise založen jediný důkaz. V návaznosti na čl. 5 rezervační smlouvy by se sice v případě pokračování smluvních vztahů účastníků rezervační poplatek mohl transformovat na formu úhrady části kupní ceny, avšak pouze za předpokladu, že by mezi účastníky byl další smluvní vztah realizován. Tedy zásadně jen tehdy, pokud by byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí. V situaci, kdy k tomu nedošlo, zůstal charakter zaplaceného rezervačního poplatku naprosto nezměněn a i nadále se jednalo o úplatu za službu, která byla žalovaným žalobkyni poskytnuta. Zároveň soud nemůže přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, že by se výše sjednaného rezervačního poplatku mohla příčit dobrým mravům, neboť s ohledem na hodnotu nemovitosti, kterou měla žalobkyně v úmyslu koupit, se výše rezervačního poplatku jeví jako zcela přiměřená, neboť dosahuje pouze tří procent hodnoty nemovitostí. Poté, co se soud vypořádal s námitkami žalobkyně vztahujícími se k obsahu a charakteru rezervační smlouvy, zabýval se soud tvrzením žalobkyně, že jí vzniklo právo na vrácení rezervačního poplatku, neboť to byl žalovaný, kdo nedostál svým smluvním povinnostem a kdo zmařil uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Po provedeném dokazování soud konstatuje, že toto tvrzení žalobkyně není pravdivé. Rezervační smlouvou se totiž žalovaný zavázal toliko k tomu, že pro žalobkyni bude rezervovat příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí a nic jiného. Žádný jiný závazek na sebe žalovaný nevzal. Pokud měla žalobkyně za to, že zmíněnou rezervační smlouvou se žalovaný zavázal poskytnout žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě, pak nezbývá než konstatovat, že taková povinnost pro žádného účastníka dotčené smlouvy nevyplývala. Práva a povinnosti smluvních stran byly jasně specifikovány v čl. 1 smlouvy, který však žalovanému jinou/povinnost, než rezervovat pro žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí nestanovil. Soud je přesvědčen, že nebylo povinností žalovaného žalobkyni předkládat jakékoliv smlouvy nebo ji vyzývat k jejich uzavření, ale jeho povinností pouze bylo dotčenou nemovitost nenabízet ke koupi jiným subjektům. Takovou povinnost žalovaný bezezbytku splnil. Soud se neztotožňuje ani s tvrzením žalobkyně, že by pro žalovaného povinnost předložit žalobkyni jakoukoliv smlouvu vyplývala z čl. 7 rezervační smlouvy. Toto smluvní ujednání hovoří pouze o povinnosti smluvních stran poskytovat si vzájemnou součinnost při plnění závazků vyplývajících z rezervační smlouvy, když však jediným závazkem žalovaného byla povinnost rezervovat příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní a jediným závazkem žalobkyně byla povinnost zaplatit za to rezervační poplatek. Obě smluvní strany s ohledem na provedené dokazování svým závazkům jednoznačně dostály. Výklad žalobkyně, kterým žalovanému přisuzuje další závazky plynoucí z rezervační smlouvy, je dle názoru soudu extenzivní a nemá oporu ve smluvním ujednání mezi účastníky. Navíc dle názoru soudu připomínka žalobkyně, že povinností žalovaného bylo předložit jí smlouvu o smlouvě budoucí, neobstojí i proto, že jednak tato povinnost z žádných smluvních ujednání nevyplývá, jednak by existence takové povinnosti byla nesmyslná už proto, že nedílnou součástí rezervační smlouvy byla i smlouva o smlouvě budoucí v rozsahu rámcového znění. Je tak zřejmé, že to co žalobkyně žalovanému vytýkala, žalovaný ve skutečnosti splnil, aniž by k tomu byl povinen. Měla-li žalobkyně k disposici rámcový text smlouvy o smlouvě budoucí již při podpisu rezervační smlouvy, pak již bylo na ní, aby celý závazkový vztah se žalovaným dovedla do konce svým přispěním, neboť žalovaný dle názoru soudu nemohl udělat více. Tento závěr soud opírá i o svědeckou výpověď Ing. [příjmení], která zde uvedené závěry soudu potvrdila. Je tedy zcela evidentní, že to nebyl žalovaný, kdo zmařil následné uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a v takovém případě žalovanému nevznikla povinnost žalobkyni zaplacený rezervační poplatek vrátit. Přitom právě jen situace, kde by budoucí smlouva nebyla uzavřena z důvodů ležících na straně žalovaného, by zakládala žalobkyni právo na vrácení rezervačního poplatku. Soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že uzavření smlouvy o smlouvě budoucí zmařil žalovaný tím, že nepřistoupil na úpravu této smlouvy podle požadavků žalobkyně. Žádné z ustanovení rezervační smlouvy nestanoví žalovanému povinnost přistoupit na jakýkoliv požadavek ze strany žalobkyně vztahující se k obsahu smlouvy o smlouvě budoucí. Je pouze na uvážení a rozhodnutí smluvních stran, zda svůj smluvní vztah budou korigovat či nikoliv. Žalobkyně totiž zcela jistě od počátku vzniku smluvního vztahu mezi účastníky znala obsah smlouvy o smlouvě budoucí a pokud již v tomto okamžiku věděla, že některá smluvní ujednání v této smlouvě obsažená jí nevyhovují, nemusela vůbec do smluvního vztahu se žalovaným vstupovat. K tomuto kroku ji nikdo nenutil. Tento závěr je navíc umocněna i tím, že jak samotná žalobkyně, tak i její partner, který byl rovněž smluvní stranou rezervační smlouvy, mají vysokoškolské vzdělání v oboru právo. Je sice pravdou, že již od počátku smluvního vztahu mezi účastníky žalobkyně vznášela požadavek, aby způsob úhrady kupní ceny obsažený ve smlouvě o smlouvě budoucí byl modifikován, avšak pokud se tak nestalo, nelze než uzavřít, že to nemohlo mít vliv na to, že žalovaný všem svým smluvním povinnostem obsaženým v rezervační smlouvě bezezbytku dostál. Na případnou úpravu obsahu smlouvy o smlouvě budoucí totiž dle názoru soudu neexistoval právní nárok. Jestliže žalobkyně v důvěře určitému příslibu, který měla ze strany pracovníků žalovaného dostat a který se týkal úpravy smluvních ujednání obsažených ve smlouvě o smlouvě budoucí, rezervační smlouvu uzavřela, pak toto jednání je z hlediska posouzení žalobou uplatněného nároku zcela nevýznamné. Pouhá víra v případnou úpravu budoucího právního vztahu mezi účastníky nemůže žalobkyni založit právo na vrácení rezervačního poplatku. To, že smluvní vztah mezi účastníky již nepokračoval uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, je pouze výsledkem vývoje jednání mezi účastníky a důsledkem rozhodnutí žalobkyně neakceptovat smluvní podmínky, které však znala již v okamžiku uzavření rezervační smlouvy. Bez dalšího je možné konstatovat, že smlouva o smlouvě budoucí nebyla uzavřena s ohledem na postoj žalobkyně a nikoliv z důvodů ležících na straně žalovaného. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný svým smluvním povinnostem plynoucím z rezervační smlouvy dostál, a proto mu právo na zaplacení rezervačního poplatku vzniklo. Naopak mu nevznikla povinnost zaplacený rezervační poplatek žalobkyni vrátit. Proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Pro úplnost soud dodává, že se blížeji nezabýval tím, že mezi žalovaným a Mgr. [jméno] [příjmení] došlo k uzavření dodatku k rezervační smlouvě, kterým byla prodloužena rezervační doba. Jednak tento dodatek žalobkyni nezavazoval, neboť nebyla jeho účastníkem a ve věci nejde o solidární závazek ve smyslu ustanovení § 511 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jednak sjednaná rezervační doba, respektive posouzení jejího případného dodržení či nedodržení, není v projednávané věci významné, neboť žalobkyně své právo na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku od běhu rezervační doby nikterak neodvíjela. Shodně soud postupoval i pokud jde o to, že výzvu k vrácení rezervačního poplatku adresoval žalovanému v únoru 2014 Mgr. [příjmení] a nikoli sama žalobkyně. Žalovaný se o shodném kroku žalobkyně dozvěděl nejpozději doručením žaloby. Okamžik doručení výzvy k vrácení rezervačního poplatku by však nabyl na významu jen tehdy, pokud by žalobě bylo vyhověno, neboť by byl rozhodný pro posouzení počátku běhu prodlení žalovaného. V situaci, kdy žalobě vyhověno nebylo, jsou tyto okolnosti nepodstatné. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně úspěšnému žalovanému přiznal právo na jejich zaplacení v celkové výši 125.114 Kč Náklady řízení tak jsou představovány sazbou mimosmluvní odměny za zastoupení účastníka advokátem za 11 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, 5x účast při jednání před soudem, 5x písemné podání) po 9.100 Kč ve výši 100.100 Kč podle ustanovení § 7 vyhl.č. 177/1996 Sb., paušální náhradou hotových výdajů za 11 úkonů právní služby po 300 Kč ve výši 3.300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 shodné vyhlášky a DPH 21 % ve výši 21.714 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř..