13 C 84/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Štindlem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejších účastníků: celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalobkyně jméno celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa proti žalovaným: titul celé jméno žalovaného , titul , datum narození bytem adresa žalovaného a žalobkyně 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalovaného oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví

I. Žaloba s požadavkem na určení, že 1. žalovaný je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, pro [katastrální uzemí], [územní celek], vše zapsáno na LV [číslo] to pozemku stavební parcely č. st. [číslo], jejichž součástí je budova v části [územní celek] č. ev. [číslo] a pozemku parc. [číslo] se zamítá.

II. Žalobkyně a vedlejší účastníci na straně žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 52 659, 80 Kč k rukám zástupce žalovaných [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 12. 5. 2021 domáhala určení, že žalovaný [číslo] je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, pro [katastrální uzemí], [územní celek], vše zapsáno na LV [číslo] to pozemku stavební parcely č. st. [číslo], jejichž součástí je budova v části [územní celek] č. ev. [číslo] a pozemku parc. [číslo] (dále jen„ Nemovitosti“). Žalobkyně uvedla, že s žalovaným č. 1 byli manželé a jejich manželství byl rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 19 C 53-2003-25 ze dne 25. 9. 2003 v právní moci 27. ledna 2004. Z manželství se žalobkyni a žalovanému č. 1 narodily 3 děti [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [celé jméno žalovaného]. Žalovaný č. 1 má další dvě děti [jméno] [celé jméno žalovaného] a žalovaného č.

2. Dosud nebylo vypořádáno společné jmění bývalých manželů žalobkyně a žalovaného č. 1, které je dosud řešeno u Obvodního soudu pro Prahu 3 v řízení pod sp. zn. 19 C 53/2003. V řízení byl vynesen zatím nepravomocný rozsudek, dle kterého je žalovaný [číslo] povinen vyplatit žalobkyni částku 2 630 000 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaný [číslo] se účelově zbavuje svého majetku, aby bylo ostatním znemožněno vymoci na jeho osobě čehokoliv formou exekuce, a zároveň zvýhodňuje žalovaného č. 2 oproti jeho ostatním dětem. Konkrétně žalovaný č. 1 daroval svému synovi – žalovanému č. 2 Nemovitosti a další nemovité věci v k. ú. [územní celek]. Dále žalovaný č. 1 jmenoval jednatelem žalovaného č. 2 [právnická osoba], společnost s ručením omezeným, [IČO], sídlem [adresa], čímž mu umožnil nakládat s majetkem této společnosti, aniž by tak formálně činil sám žalovaný č.

1. Žalobkyně měla za to, že jednání žalovaného č. 1 vůči žalovanému č. 2 je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům a odporuje zákonu.

2. Vedlejší účastníci se připojili k návrhu žalobkyně.

3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili. Žalovaní uvedli, že Nemovitosti nikdy nebyly součástí společného jmění bývalých manželů žalobkyně a žalovaného č. 1, neboť Nemovitosti nabyl žalovaný č. 1 v dědickém řízení po jeho rodičích. Žalovaný č. 1 tak mohl s Nemovitostmi volně disponovat. Nemovitosti žalovaný č. 1 daroval žalovanému č. 2 z předběžné opatrnosti z důvodu jeho závažných zdravotních problémů ve snaze zabezpečit svého syna (žalovaného č.2) stejně jako zabezpečil své ostatní děti. Žalovaní doplnili, že součástí společného jmění bývalých manželů žalobkyně a žalovaného č. 1 je obchodní společnost, která je funkční, a pokud by žalobkyni vznikl nárok na uspokojení, tak by se uspokojil z majetku společnosti. Žalovaní tak uzavřeli, že žalobkyně nemá žádnou vykonatelnou pohledávku za žalovaným č. 1, a nadto rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci vypořádání společného jmění žalobkyně a žalovaného č. 1 hodlá žalovaný č. 1 napadnout odvoláním. Žalovaní poukázali na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 10. 2022 č. j. 5 C 175/2021-212 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 Co 113/2023-253, kde bylo rozhodováno ve skutkově totožné věci mezi totožnými účastníky, ale pouze o jiných nemovitých věcech, přičemž žaloba byla zamítnuta. Konečně žalovaní upozornili na § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“), a s ním související judikaturu, dle které pokud věřitel má nevykonatelnou pohledávku, tak není možné podat odpůrčí žalobu, respektive ta bude pro nedostatek věcné legitimace zamítnuta (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016). Žalovaní proto navrhli, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Účastníci řízení učinili nesporným, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 je vedeno řízení pod sp. zn. 19 C 53/2003, jehož předmětem je vypořádání zaniklého společného jmění bývalých manželů žalobkyně a žalovaného č.

1. Řízení doposud nebylo pravomocně skončeno, když byl zatím vynesen nepravomocný rozsudek, kterým byla mimo jiné žalovanému č. 1 uložena povinnost vyplatit žalobkyni částku 2 630 000 Kč.

5. Soud v řízení provedl následující důkazy: Výpis z katastru nemovitostí (č. l. 19), ze kterého vyplývá, že vlastníkem Nemovitostí je žalovaný č. 2, které nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 11. 10. 2019, s právními účinky zápisu k okamžiku 25. 10. 2019. Žalobu doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 3 a datovanou dnem 31. 3. 2006, kterou se žalobkyně domáhá vypořádání zaniklého SJM vůči žalovanému č. 1, s tím, že navrhuje, aby byla žalovanému č. 1 uložena povinnost vyplatit žalobkyni částku 2 744 079,50 Kč. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 113/2023 – 253 ze dne 27. 6. 2023, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 10. 2022, č. j. 5 C 175/2021-212. Tento rozsudek se týká totožných účastníků s totožným předmětem řízení toliko ohledně odlišných nemovitostí, které žalovaný č. 1 převedl do vlastnictví žalovaného č. 2 Městský soud v Praze uvedl, že v dané věci se jednalo u určovací žalobu a je tak nutné zkoumat, zda žalobkyně měla naléhavý právní zájem na určovací žalobě, jenž odvolací soud u žalobkyně neshledal, respektive ta jej ani netvrdila. Soud neprovedl dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 19 C 119/2006, neboť vzhledem k charakteru žaloby na určení, bylo v prvé řadě nutné postavit na jisto, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného č.

1. Tento důkaz by tak byl zjevně nadbytečným a jeho provedení by odporovalo zásadě hospodárnosti řízení.

6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný č. 1 uzavřeli manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 19 C 53-2003-25 ze dne 25. září 2003 v právní moci 27. ledna 2004. U Obvodního soudu pro Prahu 3 je na základě žaloby žalobkyně ze dne 31. 3. 2006 vedeno řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů žalobkyně a žalovaného č. 1, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Žalovaný č. 2 je vlastníkem Nemovitostí, které nabyl so svého vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 11. 10. 2019, s právními účinky zápisu k okamžiku 25. 10. 2019 od žalovaného č. 1.

7. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

8. Podle § 589 odst. 1 věta první občanského zákoníku má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné, zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele. Podle odst. 2 tohoto ustanovení neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

9. Podle § 593 občanského zákoníku platí, že vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.

10. Podle § 594 odst. 1 občanského zákoníku se neúčinnosti právního jednání lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.

11. Po zhodnocení shora provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla žaloba na určení, zabýval se soud nejprve v souladu s výše citovaným ustanovením § 80 o.s.ř otázkou, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 30 Cdo 1121/2011).

13. Podle ustálené soudní praxe je dán naléhavý právní zájem zejména tam, kde by bylo bez tohoto určení právo žalobkyně ohroženo, nebo kde by bylo bez tohoto určení její právní postavení nejisté. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní poměr nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobkyně nebo by se její právní postavení stalo nejistým, což znamená, že buď musí jít u žalobkyně o právní poměr (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou její procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohla být ohrožena, příp. pro nejisté své postavení by mohla být vystavena konkrétní újmě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95).

14. Bylo tak úkolem žalobkyně, aby tvrdila a prokázala naléhavý právní zájem na předmětném určení, o čemž byla i soudem při jednání dne 3. 5. 2023 poučena. Jak patrno ze samotných žalobních tvrzení, žalobkyně žádné právo k Nemovitostem nedovozovala a ani neuplatňovala a ani naléhavý právní zájem netvrdila, a to i přes soudem dané poučení. Na jejím právním postavení k Nemovitostem by se tak (i v případě vyhovění žalobě) nic nezměnilo.

15. Soud toliko doplňuje, že lze za určitých okolností shledat naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je dlužník žalující osoby, pokud by bylo prokázáno, že ji neplatně převedl na jinou osobu, ale pouze v případě, že by tímto určením získal doklad nezbytný pro provedení exekuce prodejem nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1377/2001). V tomto případě však nelze tento naléhavý právní zájem u žalobkyně shledat, a to již pouze z toho důvodu, že žalovaný č. 1 nebyl v době vyhlášení tohoto rozsudku dlužníkem žalobkyně.

16. Soud tak uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě a proto žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

17. Pro úplnost soud uvádí, že se jedná o skutkově i právně obdobný případ řešený před Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Co 113/2023, s jehož právním posouzením se zdejší soud zcela ztotožnil. Argumentace žalobkyně stran budoucí pohledávky z titulu vypořádacího podílu z již zaniklého společného jmění bývalých manželů žalobkyně a žalovaného č. 1 jsou v této věci zcela irelevantní, neboť zejména žaloba nebyla koncipována jako žaloba odpůrčí a lze zároveň uvést, že ani taková by nemohla být úspěšná.

18. Odpůrčí žaloba totiž nesměřuje vůči dlužníkovi, ale vůči nabyvateli věci ve smyslu § 594 odst. 1 občanského zákoníku (v tomto případě by musela směřovat výlučně vůči žalovanému č.2), Zejména však žalobkyně neprokázala, respektive ani netvrdila, že za žalovaným č. 1 eviduje v době rozhodnutí soudu vykonatelnou pohledávku, která je předpokladem pro úspěšnost odpůrčí žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, Rc 12/03, či sp. zn. 31 Cdo 1704/98, Rc 27/2000). V daném případě byla toliko v rovině pravděpodobnosti dokonce samotná existence pohledávky žalobkyně, natož pak její vykonatelnost. Bez ohledu na to, že by muselo být postaveno na jisto, že ostatní majetek dlužníka nepostačuje pro uspokojení věřitele.

19. Konečně soud odkazuje na § 593 odst. 1 občanského zákoníku, jenž se uplatní u nevykonatelných pohledávek, dle kterého může věřitel oznámit tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, výhradu práva dovolat se neúčinnosti právního jednání, prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu, čímž dosáhne stavění lhůty k dovolání se neúčinnosti právního jednání. Z tohoto ustanovení ve spojení s § 289 odst. 1 věta první plyne, že i podání odpůrčí žaloby, (kterou však žalobkyně ani nepodala), by bylo předčasné, neboť žalobkyně nemá za žalovaným č. 1 vykonatelnou pohledávku. I tyto další důvody proto vedly k tomu, že soud žalobu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 52 659, 80 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí právního zastoupení, 4x účast na soudním jednání ve dnech 24. 8. 2022, 7. 12. 2022, 3. 5. 2023 a 26. 7. 202, vyjádření ve věci samé ze dne 22. 9. 2022 a vyjádření k návrhu žalobkyně ze dne 24. 5. 2023) včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. tj. celkem 27 200 Kč (24 800 Kč 2 400 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 27 200 Kč ve výši 5 712 Kč. Advokát zastupoval v řízení dva účastníky, advokátovi tedy náleží dvojnásobná odměna snížená v souladu s § 12 odst. 4 a.t. o 20%, tj. 52 659, 80 Kč (32 912*2 - 20%). povinnost k náhradě nákladů soud uložil solidárně žalobkyni a vedlejším účastníkům na straně žalobkyně, kteří byly ve věci neúspěšní, a to s odkazem na § 93 odst. 3 o.s.ř., dle kterého má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník hlavní, kterými se podle ustálené judikatury soudů rozumí výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení.