14 C 122/2023

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 27.588,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 074 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 074 Kč od 22. 8. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 3 762,74 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 836,74 Kč od 29. 7. 2022 do 21. 8. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 762,74 Kč od 22. 8. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 241,9 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 33 231,94 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, a částky 751,43 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 26 836,74 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 836,74 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 241,9 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 33 231,94 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, a částky 751,43 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, kterou je společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru [číslo] právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému hotovostní úvěr ve výši 29 000 Kč se splatností poslední splátky dne [datum]. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou jistinu úvěru ve výši 29 000 Kč spolu s příslušenstvím úvěru ve výši 36 480 Kč, celkem tedy 65 480 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, když uhradil pouze částku ve výši 5 926 Kč a dále už ničeho. Jelikož závazek nebyl právní předchůdkyní zesplatněn, musela jeho splatnost nastat nejpozději ke dni splatnosti poslední splátky, tj. ke dni [datum]. Dle názoru žalobkyně je tak žalovaný od [datum] v prodlení. Co se týče aktivní legitimace, uvádí k tomu žalobkyně, že dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena Rámcová smlouva o postoupení pohledávek a na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přičemž předmětné postoupení se stalo účinné ke dni [datum].

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, schopnost splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně před samotným uzavřením smlouvy o úvěru, a to na základě vyplněné žádosti o úvěru, ve které žalovaný uvedl základní údaje o své osobě a okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci. K tomu žalobkyně dodává, že žalovaný byl při žádosti o úvěr povinen uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu si žalovaný osobně nepřevzal.

4. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; k výzvě se žalovaný nevyjádřil.

5. Soud má za prokázané, že žalovaný dne [datum] uzavřel písemnou dohodu s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], pojmenovanou jako Smlouva o úvěru [číslo] na základě které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 29 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky bude průběžně vracet až do dne [datum] a za poskytnutí prostředků se zavázal zaplatit finanční prostředky právní předchůdkyni žalobkyně (důkaz: Smlouva o úvěru [číslo]). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně finanční možnosti žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečné finanční prostředky na případné splácení úvěru, k tomuto závěru došla zejména tak, že vyšla z jeho žádosti o úvěr a vzala za prokázané jeho příjmy ve výši 22 301 Kč na základě pracovní smlouvy a výplatních pásek a dále vzala bez dalšího za prokázané jeho tvrzené výdaje (3 000 Kč na bydlení a energie, 9 090 Kč na dopravu a jídlo a jiné osobní náklady, 501 Kč na srážky ze mzdy, 2 992 Kč na splátky stávajících půjček) v celkové výši 15 583 Kč (důkaz: žádost o úvěr ze dne [datum]). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 29 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze 5 926 Kč (důkaz: Smlouva o úvěru [číslo] nezpochybněné tvrzení žalobkyně). Dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena písemná dohoda nazvaná Rámcová smlouva o postoupení pohledávek a na základě této dohody pak došlo mimo jiné i k převedení pohledávek za žalovaným na žalobkyni, a to konkrétně prostřednictvím další dohody nazvané Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], přičemž předmětné převedení pohledávky za žalovaným na žalobkyni se stalo účinné ke dni [datum] (důkaz: Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). K vrácení dlužné částky byl žalovaný vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] se splatností do 10 dnů od doručení oznámení, pak výzvou ze dne [datum] a následně pak i dopisem ze dne [datum] a předžalobní výzvou ze dne [datum]. Oznámení o postoupení bylo žalovanému zasláno dne [datum] (důkaz: oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], podací arch ze dne [datum], výzva ze dne [datum], dopis ze dne [datum], předžalobní výzva ze dne [datum]).

6. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalovaného pro to, aby mu poskytla úvěr, přičemž vyšla z jeho doložených příjmů a tvrzených výdajů, a zjistila, že má dostatečné finanční prostředky pro splácení úvěru, proto s žalovaným dne [datum] uzavřela písemnou dohodu pojmenovanou jako Smlouva o úvěru [číslo] na základě které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 29 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky bude průběžně vracet až do dne [datum] a za poskytnutí prostředků se žalovaný zavázal zaplatit finanční prostředky. Na základě dohody mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti částku 29 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze 5 926 Kč. Pohledávka za žalovaným byla převedena na žalobkyni, která vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, kdy právní výzva byla v oznámení o postoupení pohledávky, které bylo žalovanému odesláno dne [datum] a žalovaný měl uhradit dluh do 10 dnů od doručení.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

18. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

20. V daném případě má soud za to, že výdaje žalovaného posoudila právní předchůdkyně žalobkyně způsobem naprosto formálním, když nikterak neověřovala výdaje žalovaného (např. výpisem z účtu, nájemní smlouvou). Již samotný náklad na bydlení a energie ve výši 3 000 Kč vyvolává značné pochyby o správnosti výše tohoto nákladu, když je obecně známo, že náklady na bydlení jsou násobně vyšší. Jinak řečeno soud neříká, že žalovaný nemohl mít náklady v takové výši jaké tvrdí, nicméně pokud jsou náklady ve výši, která je podezřele nízká, je povinností osoby, jenž prověřuje úvěruschopnost, požadovat důkazy k prokázání reálné výše nákladů. Dle názoru soudu tedy nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného.

21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 29 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, jako právní nástupkyni, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

22. Jak už bylo uvedeno výše, bylo zjištěno, že žalovaný převzal v hotovosti částku 29 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátil pouze částku 5 926 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. povinnost doplatit rozdíl ve výši 23 074 Kč (29 000 Kč – 5 926 Kč) se zákonným úrokem z prodlení. Zákonný úrok z prodlení se však nemůže přiznat od data [datum], neboť to je datum vycházející z neplatné smlouvy o úvěru, proto se musí přiznat až od první výzvy k zaplacení dluhu. Ta byla zaslána žalovanému dne [datum] a se zohledněním domněnky dojití dle § 572 občanského zákoníku má soud za to, že žalovanému došla třetí pracovní den po odeslání, tj. dne [datum], a od tohoto dne začalo plynout žalobcem poskytnutých 10 dnů pro zaplacení, tj. žalovaný měl dluh uhradit nejpozději do dne [datum]. Soud tedy přiznal žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a to od dne 22. 8. 2022 z částky 23 074 Kč. Výše požadovaných úroků byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 762,74 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 836,74 Kč od 29. 7. 2022 do 21. 8. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 762,74 Kč od 22. 8. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 241,9 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 33 231,94 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, a částky 751,43 Kč, výrokem II. zamítl.

24. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 65 717,41 Kč (26 836,74 Kč + 3 965,4 Kč + 241,9 Kč + 33 231,94 Kč + 690 Kč + 751,43 Kč) představující 100 % nároku, žalobkyně byla úspěšná co do částky 26 305,15 Kč (23 074 Kč + 3 231,15 Kč) odpovídající 40 % nároku a neúspěšná ve zbývající části odpovídající 60 % nároku. Žalovanému by proto náležela náhrada nákladů řízení odpovídající 20 %, avšak v daném případě žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti pro úhradu nebyly pro pasivitu žalovaného zjištěny.