14 C 13/2025

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 27 388 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 20 338 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 236,65 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 632,02 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 257,71 Kč od 23 4. 2024 do 25. 9. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 257,71 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 855,7 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 27 338 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 236,65 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 632,02 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 257,71 Kč od 23 4. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 855,7 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , jenž uzavřela s žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se , adresa, .

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nevznesl tak žádné právní ani skutkové námitky.

3. Soud věc projednal dne , datum, v nepřítomností účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). Soud nemohl účastníkům dát žádné poučení, když se na jednání nedostavili. K tomu soud dodává, že žalobkyně sice podáním ze dne , datum, požádala soud o odročení jednání nařízeného na den , datum, z důvodu, že se přes její veškeré úsilí nepodařilo zajistit substituční zastoupení z důvodu „kolize spolupracujících advokátů v Bruntále a okolí (, tituly před jménem, , jméno FO, )“, avšak neuváděla ničeho ohledně důležitého důvodu, proč by se sám zástupce žalobkyně nebyl schopen jednání osobně zúčastnit. Samotná skutečnost, že mají kolizi v jednáních spolupracující advokáti, není důvodem k odročení jednání, když se jednání mohl zúčastnit zástupce žalobkyně, respektive nebyly soudu známy důvody proč by se zástupce žalobkyně nemohl zúčastnit jednání. Lze tak shrnout, že důležitý důvod pro odročení jednání nebyl shledán, a proto jednání proběhlo v nařízeném termínu, a to bez přítomnosti účastníků, respektive i bez přítomnosti zástupce žalobkyně.

4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaný uzavřel dne , datum, s předchůdkyní žalobkyně, kterou je , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se , adresa, , písemnou dohodu nazvanou Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kdy na základě této dohody měl žalovaný obdržet finanční prostředky až do výše 15 000 Kč a tyto prostředky měl po sjednaném čase vrátit i se sjednaným poplatkem a úrokem. Při podpisu této dohody žalovaný obdržel částku 15 000 Kč (důkaz: Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ). Před uzavřením výše uvedené dohody právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když vyšla z jeho měsíčních příjmů 20 293 Kč, které měl žalovaný podložené výpisem z účtu a dohodou o změně pracovních podmínek, a jeho výdajů ve výši 12 000 Kč, které se skládají z tvrzených výdajů ve výši 7 000 Kč na bydlení a energie, a dále z tvrzených výdajů ve výši 5 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, přičemž žalobkyně ověřila z vyúčtování služeb, že žalovaný hradí skutečně zálohy na služby ve výši 4 140 Kč, a z výpisu z bankovního účtu pak zjistila, že žalovaný vynakládá mimo jiné i platby za jídlo, kdy po tomto zkoumání žalovaná dospěla k tomu, že žalovaný má dostatek prostředků ke splácení úvěru (důkaz: dohoda o změně pracovních podmínek, výpis z účtu žalovaného, žádost o úvěr, vyúčtování služeb). Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 8 000 Kč (důkaz: transakční historie). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne , datum, dohodu na základě které jí ke dni , datum, úplatně převedla svou pohledávku za žalovaným (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, ). Žalovaný byl v předžalobní výzvě ze dne 10. 9. 2024 vyzván k uhrazení dluhu do 25. 9. 2024, přičemž tato výzva mu byla zaslána dne 11. 9. 2024 a následně byla dne 13. 9. 2024 uložena na poště, když žalovaný měl sjednanou výhradu odnášky, avšak žalovaný si zásilku nevyzvedl (důkaz: předžalobní výzva ze dne 10. 9. 2024, podací lístek, výpis ze sledování zásilky č. , Anonymizováno, ).

5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, s žalovaným po prověření jeho příjmů a části výdajů písemnou dohodu, dle které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč, kdy následně mu byla téhož dne poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit společně s poplatky a úroky, avšak žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně, vrátil pouze postupně částku v celkové výši 8 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni právní předchůdkyní úplatně převedena ke dni , datum, . Žalovaný byl v předžalobní výzvě ze dne 10. 9. 2024 vyzván k uhrazení dluhu do 25. 9. 2024, přičemž tato výzva mu byla zaslána dne 11. 9. 2024 a následně byla dne 13. 9. 2024 uložena na poště, když žalovaný měl sjednanou výhradu odnášky, avšak žalovaný si zásilku nevyzvedl.

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

12. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

15. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

16. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

17. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

18. Nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024-380 ze dne 31. 7. 2024 vyplývá, že se při zkoumání úvěruschopnosti musí vycházet ze zjištěných skutečných informací o příjmech a výdajích a nelze pouze vycházet z fiktivních částek, např. z publikovaného údaje o životním minimu.

19. V daném případě má soud za to, že příjmovou i výdajovou stránku žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně sice posuzovala, ale nikoliv řádně. Příjmovou stránku právní předchůdkyně ověřila, avšak výdajovou posuzovala jen částečně, když se spokojila s tvrzenými výdaji, které po doložení výpisů z účtu a vyúčtování služeb. Pokud žalovaný tvrdil v žádosti o úvěr, že má výdaje na bydlení a energie 7 000 Kč, tak k tomu právní předchůdkyni žalobkyni doložil pouze výdaje na služby, když platí zálohy na jejich úhradu ve výši 4 140 Kč, avšak nedoložil ničeho ohledně nájemného, které ani nevyplývá z předložených výpisů z účtů. Jakkoliv by se dalo uvěřit tomu, že za jídlo, dopravu a osobní náklady dává žalovaný měsíčně 5 000 Kč (ostatně některé náklady na jídlo vyplývají i z výpisu z účtu), tak je velice nepravděpodobné, že by žalovaný dával za nájemné pouze částku ve výši 2 860 Kč (tj. 7 000 Kč – 4 140 Kč). Soud neříká, že takové nájemné je nemožné, avšak vysoce nepravděpodobné, proto měla právní předchůdkyně více zkoumat reálné výdaje žalovaného, hlavně co se týče výdajů na bydlení a nespokojit se s tvrzenou částkou 7 000 Kč. Jinak řečeno pokud výdaje žalovaného byly podezřelé, byla povinnost právní předchůdkyně žalobkyně prověřit jejich reálnost, jinak nemůže dostát řádnému prozkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

20. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná písemná dohoda, jež měly být smlouvou o úvěru, je absolutně neplatná spolu se všemi poplatky či smluvními pokutami dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, byl žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni (pouze) tuto poskytnutou částku.

21. Žalovaný převzal částku 15 000 Kč a bylo prokázáno, že již vrátil 8 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni dosud neuhrazenou částku ve výši 7 000 Kč (15 000 Kč – 8 000 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ode dne 26. 9. 2024, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty, do které byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v souladu s § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, do zaplacení. Při určení počátku nároku na zákonný úrok je nutné totiž vycházet z výzvy k úhradě, a nikoliv z neplatné smlouvy. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. K doručení výzvy ze dne 10. 9. 2024 uvádí soud, že má za to, že výzva žalovanému došla do jeho dispoziční sféry v souladu s ustanovením § 570 občanského zákoníku dne 13. 9. 2024, kdy byla uložena na poště, když žalovaný měl sjednanou výhradu odnášky, a je pouze vinou žalovaného, že si tuto zásilku nevyzvedl.

22. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené, tj. nárok žalobkyně na zaplacení částky 20 338 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 236,65 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 632,02 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 257,71 Kč od 23 4. 2024 do 25. 9. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 257,71 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 7 000 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 855,7 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl.

23. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodoval ve smyslu § 142 odst. 1 a 151 odst. 1 o. s. ř., kdy by žalovanému náležela náhrada nákladů řízení, avšak s ohledem na skutečnost, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).