14 C 135/2024

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 51 712,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 012 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 898,41 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 012 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky 28 700,02 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 378,48 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 51 412,02 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 120,47 Kč od 24. 11. 2023 do 26. 2. 2024, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 700,02 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 51 712,02 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 378,48 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 51 412,02 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 2 018,88 Kč od 24. 11. 2023 do 26. 2. 2024, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 712,02 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru č. , RČ, žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr v 60 splátkách i s úrokem, kdy žalovaný má celkem zaplatit 111 840 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni postupně částku v celkové výši 36 988 Kč a dále jí neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že prověřila jeho finanční situaci, a to především lustrací v registru SOLUS, v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru NRKI. Uvedla, že zkoumá, jestli má žalovaný jiné závazky a zda tyto závazky hradí, a dále pak přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Ve vyjádření ze dne 9. 8. 2024 žalobkyně odkázala také na kartu klienta a metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta. Žalobkyně vyšla z tvrzených příjmů žalovaného a jeho tvrzených výdajů.

3. Ve věci bylo nařízeno na den , datum, jednání u Okresního soudu v Bruntále, kdy na toto jednání přišel pouze žalovaný a bylo tedy jednáno v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli písemnou dohodu, na základě které žalobkyně poskytne žalovanému částku do výše 60 000 Kč a ten se jí zavázal vrátit v 60 splátkách společně s úrokem, tak že vrátí celkem částku 111 840 Kč (důkaz: Smlouva o hotovostním úvěru a smlouva o revolvingovém úvěru ze dne , datum, ). Žalobkyně dne , datum, zaslala žalovanému částku 60 000 Kč (důkaz: výpis čerpání, splátek a úhrad). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala žalobkyně finanční možnosti žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečné finanční prostředky na případné splácení úvěru, k tomuto závěru došla zejména tak, že prozkoumala registry, vyšla z údajů uvedených v kartě klienta a vzala bez dalšího za prokázané jeho tvrzené příjmy ve výši 21 749 Kč a výdaje ve výši 13 000 Kč a skutečnosti, že je zaměstnán, bydlí ve státním bytě a nemá dítě (důkaz: karta klienta). Žalovaný žalobkyni vrátil postupně částku v celkové výši 36 988 Kč (důkaz: výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky do , datum, , kdy tato výzva byla žalovanému doručována dne , datum, , avšak žalovaný si ji nepřevzal (důkaz: výzva ke splacení celého úvěru ze dne , datum, , podací arch ze dne , datum, , služba sledování zásilek dostupná na https://www.postaonline.cz/trackandtrace). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou ze dne , datum, , která byla žalovanému doručována dne , datum, , avšak žalovaný si ji nepřevzal (důkaz: předžalobní výzva k plnění ze dne , datum, , podací arch ze dne , datum, , služba sledování zásilek dostupná na https://www.postaonline.cz/trackandtrace).

5. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalovaného proto, aby mu poskytla úvěr, přičemž vyšla z lustrace žalovaného v registrech, jeho tvrzených příjmů a výdajů, a údajů o jeho osobě, a shledala, že má dostatečné finanční prostředky pro splácení úvěru, proto s žalovaným dne , datum, uzavřela písemnou dohodu, na základě které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 60 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky bude průběžně vracet prostřednictvím 60 splátek a za poskytnutí prostředků se žalovaný zavázal zaplatit úrok. Na základě dohody mu žalobkyně poskytla částku 60 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze 36 988 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky do , datum, , kdy tato výzva byla žalovanému doručována dne , datum, , avšak žalovaný si ji nepřevzal. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou ze dne , datum, , která byla žalovanému doručována dne , datum, , avšak žalovaný si ji nepřevzal.

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

12. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

19. V daném případě má soud za to, že výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, když nikterak neověřovala výdaje žalovaného (např. výpisem z účtu, nájemní smlouvou), když vycházela pouze z jeho tvrzení. Stejně tak ani příjem žalovaného nebyl nikterak ověřen a žalobkyně se spoléhala pouze na tvrzení žalovaného. Dle názoru soudu tedy nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného.

20. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětné písemné dohody, jež měly být smlouvy o úvěru, jsou absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 60 000 Kč, je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku.

21. Žalovaný převzal bezhotovostně částku 60 000 Kč a vrátil pouze částku 36 988 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost doplatit rozdíl žalobkyni ve výši 23 012 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 24. 11. 2023, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty, do které byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v souladu s § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, do zaplacení. Dle názoru soudu byla výzva k úhradě doručena v souladu s § 570 odst. 1 občanského zákoníku dne , datum, , tedy dne, kdy žalovaný zmařil doručení tím, že si zásilku nepřevzal. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

22. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 28 700,02 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 378,48 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 51 412,02 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 120,47 Kč od 24. 11. 2023 do 26. 2. 2024, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 700,02 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl.

23. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. V daném případě byla žalobkyně převážně neúspěšná, takže by měla nahrazovat náklady řízení žalovaného, avšak v dané věci nebylo zjištěno, že by žalovanému vůbec nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř.