14 C 15/2025

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 48.990 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení, a částky 6 990 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (respektive návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala po žalovaném domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 12. 2. 2024 do zaplacení, a částky 6 990 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy následně žalovaný čerpal finanční prostředky v celkové výši 30 000 Kč ze sjednaného úvěrového rámce, avšak načerpané prostředky řádně a včas spolu s úrokem nevrátil, proto mu vznikl dluh v celkové výši 42 000 Kč skládající se z jistiny 30 000 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 000 Kč, a také dluh ve výši 6 990 Kč na smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že schopnost splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla ověřována před samotným uzavřením smlouvy o úvěru, a to na základě vyplněné žádosti o úvěru, ve které žalovaný uvedl základní údaje o své osobě. Dále pak žalobkyně prověřila žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Žalobkyně také prověřila finanční situaci žalovaného na základě předloženého výpisu z účtu.

3. Žalovaný podal odpor proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu, ve kterém zejména uvedl je předlužený, půjčoval si finanční prostředky a to bez toho, aby si různé společnosti prověřovali, zda je schopen splácet, a pokud jde o žalobkyni, uhradil jí už celkově částku 40 683 Kč, přestože si půjčil pouze 30 000 Kč a má za to, že je půjčka od žalobkyně a její vymáhání, kdy nechtěla žalobkyně přistoupit ani na splátky, není v souladu s dobrými mravy.

4. V dané věci byly splněny podmínky ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro soudu rozhodnutí bez nařízení jednání, když lze vycházet pouze z předložených listinných důkazů a oba účastníci souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání.

5. Soud má za prokázané, že žalovaný dne , datum, uzavřel písemnou dohodu s žalobkyní pojmenovanou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 20 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky musí průběžně vracet a za poskytnutí prostředků se zavázal zaplatit finanční prostředky, a v případě, že řádně nevrátí finanční prostředky, je žalovaný povinen uhradit i smluvní pokutu za každý den prodlení. Žalovaný uzavření písemné dohody potvrdil zasláním ověřovací platby ve výši 1 Kč, a to dne , datum, na účet žalobkyně (důkaz: Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, ). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala žalobkyně finanční možnosti žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečné finanční prostředky na případné splácení úvěru, k tomuto závěru došla zejména tak, že vyšla z jeho výpisu účtu za období měsíce března, dubna, a května , Anonymizováno, , a to i když žalovaný měl v březnu , Anonymizováno, kreditní položky ve výši 33 094 Kč a debetní položky ve výši 39 157,2 Kč a zůstatek na účtu na konci měsíce 0,39 Kč, v dubnu , Anonymizováno, kreditní položky ve výši 76 446,89 Kč a debetní položky ve výši 76 447,22 Kč a zůstatek na účtu na konci měsíce 1,86 Kč, v květnu , Anonymizováno, kreditní položky ve výši 47 596 Kč a debetní položky 47 593,49 Kč a zůstatek na účtu na konci měsíce 4,37 Kč (důkaz: výpis z účtu žalovaného za období od března do května , Anonymizováno, ). Žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, částku 15 000 Kč, dne , datum, částku 3 000 Kč, dne , datum, částku 2 000 Kč, dne , datum, částku 10 000 Kč (důkaz: potvrzení o platbách od , právnická osoba, . ze dne , datum, , , datum, , , datum, , výpis z účtu žalobkyně u , Anonymizováno, ze dne , datum, , výpis z účtu žalovaného). Žalovaný uhradil na základě výše uvedené dohody žalobkyni částku v celkové výši 40 683,12 Kč (důkaz: výpis z účtu žalovaného).

6. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalovaného pro to, aby jí za úplatu poskytla finanční prostředky až do výše 20 000 Kč, přičemž vyšla z jeho doložených příjmů a výdajů dle výpisů z účtu, kde žalovaný měl každoměsíční výdaje rovnající se příjmům a zůstatek na účtu vždy takřka nulový, a i tak usoudila, že má dostatečné finanční prostředky pro vrácení částky i s odměnou za poskytnutí finančních prostředků, proto s žalovaným dne , datum, uzavřela písemnou dohodu pojmenovanou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 20 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky bude průběžně vracet a za poskytnutí prostředků se žalovaný zavázal zaplatit odměnu (úroky) a případně i uhradit smluvní pokutu za každý den prodlení, pokud by řádně nevracel poskytnuté finanční prostředky. Na základě této dohody mu žalobkyně poskytla postupně finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný žalobkyni postupně uhradit na základě dohody částku 40 683,12 Kč.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

15. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

16. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. V daném případě má soud za to, že příjmy a výdaje žalovaného žalobkyně sice prověřila, avšak způsobem naprosto formálním. Jinak řečeno žalobkyně si nechala od žalovaného předložit výpisy z jeho účtů, ze kterých vyplývá, že žalovaný veškerý svůj měsíční příjem utratí a každý měsíc má takřka nulový zůstatek na účtu, přičemž z žádných skutečností neplyne, že by v následujících měsících (po poskytnutí peněz od žalobkyně) by to mělo být jinak a žalovaný by měl nějaké finanční prostředky na řádné splácení poskytnutých finančních prostředků a neměl by pouze takřka nulový zůstatek na účtu. Dle názoru soudu tedy nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného, a to bez ohledu na to, že žalobkyně měla výpis z účtu žalovaného. Naopak výpis z účtu žalovaného svědčí o tom, že žalovaný zjevně není úvěruschopný, když každý měsíc končí se skoro nulovým zůstatkem na účtu. Pokud by měla být prokázaná úvěruschopnost žalovaného, i přes jeho špatný stav bankovního účtu, musela by žalobkyně zjišťovat nějaké další skutečnosti ohledně finanční situace žalovaného (např. příjmy mimo účet), toto však žalobkyně nečinila (když nic takového ani netvrdí, natož nedokazuje).

18. Lze tak shrnout, že žalobkyně si sice vyžádala výpisy z účtu, aby prověřila finanční stránku žalovaného, avšak tuto nevyhodnotila řádně, když pouze z těchto výpisů se nedá seznat, že by žalovaný měl volné prostředky k vracení poskytnutých finančních částek, a nic jiného (další případné příjmy či výdaje mimo bankovní účet) žalobkyně nezkoumala, a proto nebyla zkoumána řádně úvěruschopnost.

19. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), a proto jsou neplatné veškeré nároky vyplývající ze smlouvy včetně úroků a smluvní pokuty. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému postupně částku v celkové výši 30 000 Kč byl žalovaný povinný pouze takto získaný majetkový prospěch žalobkyni jako ochuzené vydat (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). V daném případě však bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil žalobkyni částku v celkové výši 40 683,12 Kč.

20. Jelikož tedy žalobkyně měla právo na vrácení poskytnuté částky 30 000 Kč a tato částka už jí byla vrácena (když bylo žalovaným uhrazeno 40 683,12 Kč), je celá žaloba nedůvodná, a proto ji soud musel zamítnout v celém rozsahu.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý účelně vynaložený úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, přičemž zde byl proveden ze strany žalovaného jeden účelný úkon, a to podání odporu společně s důkazy (hlavně s výpisem z účtu). O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Zcela nad rámec tohoto řízení soud poučuje žalovaného, že pokud se ocitá v nelehké finanční situaci, kdy nezvládá své všechny dluhy splácet, je na místě zauvažovat, respektive poradit se s nějakým odborníkem (například advokát či insolvenční správce), o tom, zda se nenachází v úpadkové situaci a neměla by být jeho situace řešena insolvenčním právem, a to například skrz institut oddlužení. Právní institut oddlužení právě míří na situace, kdy je nějaká osoba předlužená a nezvládá splácet své dluhy, přičemž při několikaletém trvání procesu oddlužení nenabíhají nové úroky a dlužník se tak poctivě snaží splatit kolik jen může, a i když nesplatí při poctivé snaze vše, tak se může domoci toho, aby ho na konci celého procesu oddlužení insolvenční soud osvobodil od nutnosti platit dosud nesplacené dluhy.