14 C 166/2025

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 10.792,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 504 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 504 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 288,13 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 003,51 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 8 692,13 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 145,22 Kč od 5. 12. 2024 do 24. 2. 2025, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 288,13 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 792,13 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 003,51 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 8 692,13 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 302,73 Kč od 5. 12. 2024 do 24. 2. 2025, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 792,13 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 17 000 Kč, do jehož výše mohl žalovaný čerpat finanční prostředky, která měl průběžně vracet i s poplatky a úroky. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný načerpal v průběhu trvání úvěrového vztahu celkem částku 26 185 Kč a uhradil 20 681 Kč, přičemž z této částky se hradila jak jistina, tak úroky a poplatky, a zůstalo neuhrazeno 10 792,13 Kč, kdy tato částka se sestává z neuhrazené jistiny ve výši 8 692,13 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že prověřila jeho finanční situaci, a to především lustrací v registru SOLUS, v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru NRKI. Dále uvedla, že podrobuje klienty důslednému credit scoringu, kde posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení zůstal pasivní. Nevyužil možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy.

4. V dané věci byly splněny podmínky ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) pro soudu rozhodnutí bez nařízení jednání.

5. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, písemnou dohodu nazvanou „smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, “, na základě které žalobkyně poskytne žalovanému opakovaně částku do výše 17 000 Kč a ten se jí zavázal vrátit i s úroky, a případně i poplatky a smluvními pokutami (důkaz: smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , úvěrové podmínky žalobkyně). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala žalobkyně finanční možnosti žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečné finanční prostředky na splácení úvěru, když žalovanému z jeho příjmu ve výši 30 000 Kč po odečtení životního minima ve výši 4 470 Kč a po zaplacení splátky žalovaného ve výši 680 Kč zbyde ještě 24 850 Kč, k tomuto závěru došla zejména tak, že prozkoumala žalovaného v registrech, dále vyšla z údajů uvedených v kartě klienta (např. že bydlí ve vlastním bytě či domě, je svobodný, je zaměstnán) a vzala bez dalšího za prokázané jeho tvrzené příjmy ve výši 30 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 30 000 Kč a výdaje domácnosti ve výši 12 000 Kč, a nakonec nevycházela z tvrzených ani reálných výdajů žalovaného, ale jeho výdaje určila dle částky životního minima a pak dle splátek, které žalovaný má hradit (důkaz: karta klienta, výpočet MLS, smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný postupně získal od žalobkyně částku v celkové výši 26 185 Kč a uhradil jí částku v celkové výši 20 681 Kč (důkaz: Výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 4. 12. 2024 ve výzvě ze dne 20. 11. 2024, která byla žalovanému doručována dne 27. 11. 2024, avšak žalovaný si ji nevyzvedl. Poté byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě předžalobní výzvou ze dne 3. 1. 2025, která byla žalovanému doručována dne 10. 1. 2025, avšak žalovaný si ji opět nepřevzal (důkaz: výzva ze dne 20. 11. 2024, předžalobní výzva ze dne 3. 1. 2025, podací arch ze dne 6. 1. 2025, podací arch ze dne 21. 11. 2024, a služba sledování zásilek pro zásilky , hodnota, a , hodnota, dostupná na internetové adrese: „, e-mail, “).

6. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalovaného proto, aby mu poskytla úvěr, přičemž vyšla z lustrace žalovaného v registrech, z jeho tvrzených příjmů, a osobních informacích o jeho osobě (že bydlí ve vlastním bytě či domě, je svobodný, je zaměstnán) shledala, že má dostatečné finanční prostředky pro splácení úvěru, když mu po odečtení životního minima, zůstane ještě 24 850 Kč, proto s žalovaným dne , datum, uzavřela písemnou dohodu, na základě které mu bylo nabídnuto opakované poskytnutí finančních prostředků až do výše 17 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky vrátí i s úroky, případně i poplatky a smluvními pokutami. Na základě dohody žalovaný postupně získal od žalobkyně částku v celkové výši 26 185 Kč a uhradil jí částku v celkové výši 20 681 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 4. 12. 2024 ve výzvě ze dne 20. 11. 2024, která byla žalovanému doručována dne 27. 11. 2024, avšak žalovaný si ji nevyzvedl, a poté i předžalobní výzvou.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala reálné příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

19. Nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024-380 ze dne 31. 7. 2024 vyplývá, že se při zkoumání úvěruschopnosti musí vycházet ze zjištěných skutečných informací o příjmech a výdajích a nelze pouze vycházet z fiktivních částek, např. z publikovaného údaje o životním minimu.

20. V daném případě má soud za to, že příjmy i výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, když nikterak neověřovala příjmy (např. pracovní smlouvou a výplatními páskami, výpisem z účtu) a výdaje žalovaného (např. výpisem z účtu), když vycházela pouze z jeho tvrzení o příjmech a zkoumání jakýchkoliv reálných výdajů naprosto ignorovala a nahradila je částkami životního minima. Žalobkyně tak vycházela pouze z neověřených tvrzení a fiktivních částek životního minima jednotlivce. Dle názoru soudu tedy nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného, a to bez ohledu na to, že žalovaný byl lustrován v registrech. Soud neříká, že s ohledem na tvrzené vlastní bydlení nemohl mít žalovaný náklady v tvrzené výši, avšak nelze bez dalšího vycházet z pouhých tvrzení či pouze z fiktivních částek životního minima, žalobkyně tedy měla ověřovat, životní náklady (náklady na jídlo, dopravu do zaměstnání, volnočasové aktivity atd.) žalovaného jsou v tvrzené výši. A stejně tak, že tvrzené příjmy mají odraz v realitě. Byla zde proto důvodná pochybnost o úvěruschopnosti žalovaného, která měla vyústit buď v nesjednání smlouvy o úvěru či v další prověřování úvěruschopnosti žalovaného – ověření jejích reálných příjmů a výdajů, které by vyvrátilo důvodnou obavu, že žalovaný nebude schopen splácet poskytnutý úvěr.

21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná písemná dohoda, jež měla být smlouvou o úvěru, je absolutně neplatná spolu se všemi poplatky či smluvními pokutami i navazujícím pojištěním schopnosti splácet dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku v celkové výši 26 185 Kč, byl žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni tuto poskytnutou částku.

22. Žalovaný převzal částku 26 185 Kč a bylo prokázáno, že již vrátil 20 681 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni dosud neuhrazenou částku ve výši 5 504 Kč (tj. 26 185 Kč – 20 681 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 504 Kč od 5. 12. 2024 do zaplacení, tedy se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty, do které byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v souladu s § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, do zaplacení. Při určení počátku nároku na zákonný úrok je nutné totiž vycházet z výzvy k úhradě, a nikoliv z neplatné smlouvy. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Dle názoru soudu byla výzva ze dne 20. 11. 2024 doručena v souladu s § 570 odst. 1 občanského zákoníku dne 27. 11. 2024, tedy dne, kdy žalovaný zmařil doručení tím, že si zásilku nevyzvedl.

23. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené, tj. nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 288,13 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 003,51 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 8 692,13 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 145,22 Kč od 5. 12. 2024 do 24. 2. 2025, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 288,13 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, výrokem II zamítl.

24. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodoval ve smyslu § 142 odst. 2 a 151 odst. 1 o. s. ř., kdy by žalovanému náležela jakožto procesně úspěšnějšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení, avšak s ohledem na skutečnost, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).