14 C 174/2025

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 14.167,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 27. 1. 2025 do zaplacení, a to 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 167,98 Kč, zákonného úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 14 167,98 Kč od 23. 12. 2024 do 26. 1. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 167,98 Kč od 27. 1. 2025 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 27. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 014,62 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 14 167,98 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 167,98 Kč od 23. 12. 2024 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené smlouvy, kdy právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), poskytla na základě písemné dohody nazvané „Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, “, ze dne , datum, žalovanému částku v celkové výši 10 000 Kč a žalovaný jí nezaplatil ničeho, když neuhradil ani jistinu ani smluvený úrok ve výši 4 167,98 Kč, přičemž tato pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni následně úplatně převedena.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu žalovaný nepřevzal.

3. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaný uzavřel dne , datum, s předchůdkyní žalobkyně písemnou dohodu nazvanou „Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, “, kdy na základě této dohody měl obdržet finanční prostředky až do výše 10 000 Kč a tyto prostředky měl po sjednaném čase vrátit i se sjednaným úrokem. Dohoda byla uzavřená, aniž by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, aby bylo zjištěno, zda může žalovaný sjednanou dohodu řádně splnit. Po sjednání této dohody žalovaný obdržel částku v celkové výši 10 000 Kč na jím určený účet (důkaz: Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, , výpisy z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, s žalobkyní dohodu, na základě které jí byla převedena i pohledávka za žalovaným z výše uvedené dohody (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Dodatek č. 1 ke Smlouvě o postoupení pohledávek ze dne , datum, , oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2025, seznam postupovaných pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky a také předžalobní výzva byly žalovanému zaslány dne 18. 1. 2025 a doručovány dne 23. 1. 2025, kdy žalovaný si zásilku nepřevzal a neučinil tak ani poté, co byla zásilka uložena na poště v odběrní lhůtě. V předžalobní výzvě byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky do 3 dnů (důkaz: oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18. 1. 2025, předžalobní výzva ze dne 18. 1. 2025, podací lístek, výpis ze služby sledování zásilek pro zásilku , hodnota, dostupný online na: , e-mail, ).

5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaný obdržel na základě dohody nazvané „Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, “ od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč, které měl vrátit ve sjednaném čase i se smluveným. Tato dohoda byla sjednána bez toho, aby právní předchůdkyně žalobkyně zjistila finanční možnosti žalovaného sjednanou dohodu řádně splnit. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, s žalobkyní dohodu, na základě které jí úplatně převedla pohledávku za žalovaným z výše uvedené dohody. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu do 3 dnů, byla žalovanému zaslána dne 18. 1. 2025 a tyto dokumenty se nepodařilo doručit dne 23. 1. 2025, neboť žalovaný si zásilku nepřevzal.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

11. Podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

12. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným coby spotřebitelem uzavřít smlouvu, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o spotřebitelském úvěru. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

15. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

16. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. V projednávané věci žalobkyně netvrdila a nedokazovala ničeho ohledně toho, že by právní předchůdkyně zkoumala finanční možnosti (příjmy a výdaje) žalovaného k plnění sjednané dohody. Soud tedy nemá za to, že by řádně byla prozkoumaná úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu mohlo být rozhodnuto bez jednání a nebylo třeba poučovat k tomuto žalobkyni dle § 118a o.s.ř., neboť poučení by směřovalo do hmotného práva. Jiná situace by byla, kdyby žalobkyně tvrdila, že byla prozkoumávána řádně úvěruschopnost a nějaké tvrzení by bylo neúplné či navržené důkazy by nebyly dostačující, o tento případ však v dané věci nešlo. Ostatně žalobkyně sama v žalobě uvádí, že kdyby neměl soud nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, žádá, aby soud tento nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu poskytnuté jistiny.

18. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že písemná dohoda, jež měla být smlouva o úvěru, je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), v důsledku toho jsou neplatné i veškeré smluvní ujednání o úrocích. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku, neboť až na ni právní předchůdkyně žalobkyně postoupila v souladu § 1879 o. z. pohledávku za žalovaným.

19. Žalovaný převzal bezhotovostně částku 10 000 Kč a nevrátil ničeho. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 27. 1. 2025, tedy ode dne následujícího po uplynutí třetího dne od doručení předžalobní výzvy, ve které byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Dle názoru soudu byla předžalobní výzva doručena totiž v souladu s § 570 odst. 1 občanského zákoníku dne 23. 1. 2025, tedy dne, kdy žalovaný zmařil doručení tím, že si zásilku nevyzvedl. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pro úplnost lze poznamenat, že úrok z prodlení nelze počítat od doby určené neplatnou smlouvou, ale od uplynutí lhůty dané v první výzvě k plnění, která byla prokazatelně doručena žalovanému, což v tomto případě byla předžalobní výzva.

20. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 167,98 Kč, zákonného úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 14 167,98 Kč od 23. 12. 2024 do 26. 1. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 167,98 Kč od 27. 1. 2025 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 27. 1. 2025 do zaplacení, výrokem II zamítl.

21. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 a 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 15 939,63 Kč (14 167,98 Kč + 1 771,65 Kč), představující 100 % nároku, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 11 061,92 Kč (10 000 Kč + 1 061,92 Kč) odpovídající 69,4 % výše nároku, a ve zbylém rozsahu odpovídajícím 30,6 % výše nároku byla žalobkyně neúspěšná; žalobkyni proto náleží náhrada nákladů odpovídající 38,8 % výše jejích nákladů. Soud má (na rozdíl od žalobkyně) za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. K aplikaci § 14b advokátního tarifu soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto paragrafu, kdy se jednak jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 advokátního tarifu ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž zástupce žalobkyně učinil v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby), a dále byla ke každému úkonu právní služby přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, byla žalobkyni z odměny za zastoupení a náhrady hotových výdajů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznána i náhrada 21 % DPH ve výši 315 Kč. Náklady žalobkyně tak činí 2 615 Kč, proto část nákladů odpovídající poměru 38,8 %, kterou musí žalovaný nahradit žalobkyni, činí 1 014,62 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta žalobkyně (výrok III).

22. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.