14 C 184/2023

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 64 631,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 999,88 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 999,88 Kč od 5. 2. 2023 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky 18 631,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 631,79 Kč ode dne 5. 2. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 64 631,67 Kč od 16. 9. 2022 do 4. 2. 2023, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 324,45 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Návrhem podaným u Okresního soudu v Bruntále dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 64 631,67 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně jako podnikající právnická osoba poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení, a to prostřednictvím zřízeného , Anonymizováno, , Anonymizováno, a vystavené , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a žalovaný na základě dohody s žalovanou ze dne , datum, využil služeb ve výši 85 943,23 Kč. Následně na vyúčtování uhradil částku ve výši 39 943,35 Kč, která byla použita k úhradě poplatků ve výši 18 631,79 Kč a dále k úhradě jistiny (tedy částky 85 943,23 Kč). Výsledný dluh, který požaduje žalobkyně uhradit žalobou představuje částku ve výši 64 631,67 Kč jako zbývající dlužnou jistinu.

2. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech ve výši 20 000 Kč, jeho výdajích ve výši 10 000 Kč, a dále prověřením žalovaného ve veřejných registrech (CEE, SOLUS, insolvenční rejstřík) a ze statistických modelů.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a na jednání nařízené dne , datum, se k soudu nedostavil. Na jednání byla žalobkyně poučena v souladu s § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), o tom, že má soudu doložit, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to zejména jeho příjmy a výdaje, a současně byla poučena o možnosti neunesení důkazního břemene. K výzvě soudu žalobkyně nenavrhla žádný nový důkaz.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne , datum, uzavřena dohoda nazvaná „smlouva ke službě , Anonymizováno, , Anonymizováno, “, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky pro zákazníky a ceníku. Při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně vyšla pouze z tvrzení žalovaného o jeho příjmech ve výši 20 000 Kč, jeho výdajích ve výši 10 000 Kč, a dále prověřením žalovaného ve veřejných registrech a ze statistických modelů. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku s tím, že podpis žalovaného byl k návrhu smlouvy při pojen na základě kódu, který byl žalované zaslán prostřednictvím SMS (smlouva k službě , Anonymizováno, , Anonymizováno, , kopie občanského průkazu, všeobecné obchodní podmínky). Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému finanční limit na možnost platby u vybraných e-shopů za zboží, který činil až 60 000 Kč (smlouva o splátkovém limitu ze dne , datum, ). Žalovaný obdržel , Anonymizováno, , Anonymizováno, ke zřízenému , Anonymizováno, nákupnímu účtu, na základě níž čerpal služby v celkové ceně 12 624 Kč, dále žalovaný využil částku 5 236 Kč prostřednictvím , Anonymizováno, , Anonymizováno, a částku ve výši 68 082,3 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu (objednávky na , Anonymizováno, , Anonymizováno, , měsíční vyúčtování, přehled čerpání prostředků , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Žalovaný žalobkyni neuhradil řádně finanční prostředky, které od ní získal na nákup zboží a služeb, když uhradil pouze částku 39 943,35 Kč, která byla žalobkyní použita k úhradě poplatků v celkové výši 18 631,79 Kč a k ponížení dluhu, žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě zbylé dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne , datum, , která byla žalovanému zaslána , datum, (předžalobní upomínka, podací lístek, měsíční vyúčtování).

5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla být spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

12. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

13. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

14. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

15. V řízení nebylo žalobkyní prokázáno, že by před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet i z jiných než z poskytnutých údajů od žalovaného. Neprověřila jeho skutečné výdaje (např. prostřednictvím výpisu z bankovního účtu) a jeho příjmy (např. doložením pracovní smlouvy a výplatních pásek), pouze vycházela z jeho tvrzení, statistický modelů a z lustrace žalovaného v registrech, což je dle názoru soudu nedostačující. Teprve zjištěné příjmy a výdaje může žalobkyně komparovat se statickými modely a současně s lustrací žalovaného v registrech může dospět k řádnému posouzení úvěruschopnosti, to se však v daném případě nestalo. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o tom, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

16. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 85 943,23 Kč, musí žalovaný vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaný získal od žalobkyně částku 85 943,23 Kč a žalobkyni již vrátil 39 943,55 Kč, uložil soud žalovanému výrokem I. povinnost doplatit rozdíl ve výši 45 999,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 999,88 Kč od 5. 2. 2023 do zaplacení. K tomu soud uvádí, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne , datum, , odeslanou žalovanému dne , datum, , proto jí byl přiznán nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku od , datum, s přihlédnutím k domněnce doby dojití. Výše požadovaných úroků byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 18 631,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 631,79 Kč ode dne 5. 2. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 64 631,67 Kč od 16. 9. 2022 do 4. 2. 2023, výrokem II. zamítl.

18. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 77 486,3 Kč (64 631,67 Kč + 12 854,63 Kč) představující 100 %, žalobkyně byla úspěšná co do částky 52 445,34 Kč (45 999,68 Kč + 6 445,66 Kč) odpovídající 67,68 % a neúspěšná ve zbývající části odpovídající 32,32 %, žalobkyni proto náleží náhrada nákladů řízení odpovídající 35,36 % výši nákladů řízení. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 586 Kč, jehož výše byla určena dle položky 1 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za zastoupení stanovená dle § 11 a § 7 advokátního tarifu ve výši 3 700 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž zástupce žalobkyně učinil v dané věci 4 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, účast na jednání) a odměna tedy činí celkem 14 800 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznána i náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč/úkon, a to v souladu s § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Dále náklady řízení tvoří i náhrada za zmeškaný čas při cestě na jednání k soudu a za samotné jednání u soudu, kdy za jednání a za cestu z Jeseníku do Bruntálu a zpět náleží 4 x 100 Kč za každou započatou půlhodinu dle ust. § 14 odst. 3 cit. vyhlášky. Při cestě na jednání z , adresa, a zpět bylo použito osobní vozidlo Opel, RZ: , SPZ, , palivo benzín, kdy bylo při průměrné spotřebě 7,2 l/100 km ujeto 110 km. Cena spotřebovaného paliva při ceně 38,2 Kč/l činila 303 Kč a sazba základní náhrady za použití dopravního prostředku dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, pro rok 2024 činila 5,6 Kč/1 km, tedy v daném případě 616 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za zastoupení, náhrady hotových výdajů, cestovného, a náhrady za ztrátu času v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH ve výši 3 637 Kč. Náklady řízení tak celkem činily 23 542 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 35,36 %, která náleží žalobkyni, činí 8 324,45 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta.