14 C 190/2024

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 72 656,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 48 391,7 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 48 391,7 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 24 264,36 Kč, zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky 72 656,06 Kč od 20. 12. 2023 do 26. 1. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 48 391,7 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 264,36 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 400 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 72 656,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 72 656,06 Kč od 20. 12. 2023 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené smlouvy o úvěru, kdy právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, poskytla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, finanční prostředky, které ji všechny žalovaná i s úrokem nevrátila, a pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni převedena.

2. Žalovaná k žalobě pouze uvedla (v emailu ze dne 29. 1. 2025), že rozhodně neměla v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit, ale bohužel byla ve velmi těžké finanční situaci, která ji nedovolila peníze vrátit. K tomu dodala, že je schopna uhradit dlužnou částku i s náklady do jednoho měsíce.

3. Soud věc projednal dne 30. 1. 2025 v nepřítomností účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaná uzavřela dne , datum, s předchůdkyní žalobkyně, kterou společnost , právnická osoba, , písemnou dohodu nazvanou „úvěrová smlouva“, kdy na základě této dohody měla obdržet finanční prostředky až do výše 50 000 Kč a tyto prostředky měla vrátit i se sjednaným úrokem. Dohoda byla uzavřená, aniž by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala reálnou příjmovou a výdajovou stránku žalované, aby bylo zjištěno, zda může žalovaná řádně sjednanou dohodu splnit. Po sjednání této dohody žalovaná obdržela postupně částku v celkové výši 50 000 Kč, avšak vrátila pouze 1 608,3 Kč (důkaz: úvěrová smlouva, payments and withdrawal record, proof of payout ze dne , datum, , proof of payout ze dne , datum, ). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne , datum, dohodu a k ní dne , datum, ještě dodatek, na základě které jí převedla svou pohledávku za žalovanou (důkaz: smlouva o opakovaném postoupení pohledávek ze dne , datum, , dodatek č. 2 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne , datum, , seznam postupovaných pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky a také předžalobní výzva byly žalované zaslány dne 20. 1. 2024 a doručovány dne 23. 1. 2024, kdy žalovaná si zásilku nepřevzala. V předžalobní výzvě byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužné částky do 3 dnů (důkaz: oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2023, předžalobní výzva ze dne 20. 3. 2023, podací lístek, výpis ze sledování zásilky , hodnota, ).

5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaná obdržela na základě dohody „úvěrová smlouva“ od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a vrátila jí pouze 1 608,3 Kč. Tato dohoda byla sjednána bez toho, aby právní předchůdkyně žalobkyně zjistila finanční možnosti žalované řádně sjednanou dohodu splnit. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne , datum, dohodu a k ní dne , datum, ještě dodatek na základě které jí převedla svou pohledávku za žalovanou. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva, kterou byla žalovaná vyzvána k úhradě svého dluhu do 3 dnů, byla žalované zaslána dne 20. 1. 2024, a tyto dokumenty se nepodařilo doručit dne 23. 1. 2024, neboť žalovaná si zásilku nepřevzala.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

11. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

13. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

15. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

16. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

17. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

18. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalované dostatečně. Bylo tvrzeno, že byla provedena lustrace žalované v databázi ISIR, CEE, CRKI, EUCB, avšak toto doloženo nebylo, stejně tak nebylo doloženo ničeho ohledně toho, že by právní předchůdkyně zkoumala reálné finanční možnosti (příjmy a výdaje) žalované k plnění sjednané dohody. Jakékoliv tvrzení o tom, že úvěruschopnost byla prozkoumána výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, je bez významu, když nebylo soudu předloženo ničeho ohledně doložení reálných příjmů a výdajů. Jinak řečeno úvěruschopnost lze řádně zkoumat pouze z doložených a nikoliv doložitelných (tj. pouze žalovaným tvrzených) příjmů a výdajů. Soud tedy nemá za to, že by řádně byla prozkoumaná úvěruschopnost žalované.

19. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že písemná dohoda, jež měla být smlouvy o úvěru, je absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), v důsledku toho jsou neplatné i veškeré smluvní ujednání na úroky a poplatky. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku ve výši 50 000 Kč, je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku, neboť na ni právní předchůdkyně žalobkyně postoupila v souladu § 1879 o. z. pohledávku za žalovanou.

20. Žalovaná převzala bezhotovostně částku 50 000 Kč a vrátila pouze 1 608,3 Kč. Soud proto uložil žalované výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 48 391,7 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 27. 1. 2024, tedy ode dne následujícího po uplynutí třetího dne od doručení předžalobní výzvy, ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Dle názoru soudu byla předžalobní výzva doručena totiž v souladu s § 570 odst. 1 občanského zákoníku dne 23. 1. 2024, tedy dne, kdy žalovaná zmařila doručení tím, že si doručovanou zásilku nevyzvedla. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pro úplnost lze poznamenat, že úrok z prodlení nelze počítat od doby určené neplatnou smlouvou, ale od uplynutí lhůty dané v první (soudu doložené) výzvě k plnění, která byla prokazatelně doručena žalované, což v tomto případě byla předžalobní výzva.

21. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 24 264,36 Kč, zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky 72 656,06 Kč od 20. 12. 2023 do 26. 1. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 48 391,7 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 264,36 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl.

22. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 a 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“), kdy žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 84 838,39 Kč (72 656,06 Kč + 12 182,33 Kč), představující 100 % nároku, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 55 627,25 Kč (48 391,7 Kč + 7 235,55 Kč) odpovídající 65,57 % výše nároku, a ve zbylém rozsahu odpovídajícím 34,43 % výše nároku; žalobkyni proto náleží náhrada nákladů odpovídající 31,14 % výše jejích nákladů. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastoupení dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu, zde 4 020 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž v daném případě byly provedeny 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby), dále byla ke každému úkonu právní služby přiznána i náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, a to v souladu s § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a dále přiznána i náhrada DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 721,6 Kč. Dále byl přiznán náklad spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 907 Kč dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Náklady řízení žalobkyně tak celkem činily 18 588,6 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 32,74 %, která náleží žalobkyni, činí 6 400 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyně v částce 6 400 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně dle 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III).

23. Jak vyplývá z výše citovaného § § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V daném případě žalovaná prohlásila, že je schopna vše uhradit do jednoho měsíce. Proto k úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I byla žalované soudem poskytnuta lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku jakožto doba přiměřená jejím možnostem. Dle názoru soudu náhrada nákladů soudního řízení musí sdílet osud žalobou přiznaného nároku, tedy i náhradu nákladů řízení dle výroku III má žalovaná uhradit žalobkyni ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku, což je přiměřené jejím možnostem. Bylo by totiž proti smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdyby poskytnutá jistina (respektive její nevrácená část) měla být uhrazena žalobkyni v době přiměřené možnostem spotřebitele (např. do měsíce od právní moci rozsudku), ale náhrada nákladů řízení by se měla hradit v „běžné“ lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a nikoliv ve lhůtě delší.