14 C 239/2024

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 14.795 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 72,74 Kč od 15. 6. 2024 do 2. 7. 2024 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky 4 795 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 34,88 Kč od 15. 6. 2024 do 2. 7. 2024 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 795 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 792,25 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 795 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 107,62 Kč od 15. 6. 2024 do 2. 7. 2024 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 795 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle úvěrové smlouvy s id žádosti , hodnota, a id klienta , hodnota, žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni úvěr i s poplatky ve 24měsíčních splátkách, kdy žalovaný měl celkem zaplatit 13 760 Kč, pokud by nevyužil nějakých dalších služeb žalobkyně. Žalovaný využil za poplatek doplňkové služby žalobkyně jako je expres výplata, bezpečná splátka. Žalobkyně tvrdí, že ji žalovaný neuhradil ničeho, kdy jí nebyla uhrazena jistina ve výši 10 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroky ve výši 1 470 Kč, účelně vynaložené náklady v celkové výši 900 Kč, a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že prověřila jeho finanční situaci, a to především lustrací v registru SOLUS, v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru NRKI. Dále uvedla, že podrobuje klienty důslednému credit scoringu, kde posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Ve vyjádření ze dne 17. 12. 2024 žalobkyně odkázala také na kartu klienta a metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení zůstal pasivní. Nevyužil možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy.

4. V dané věci byly splněny podmínky ve smyslu § 115a o. s. ř. pro soudu rozhodnutí bez nařízení jednání.

5. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, písemnou dohodu nazvanou „úvěrová smlouva s id žádosti , hodnota, a id klienta , hodnota, “, na základě které žalobkyně poskytne žalovanému částku do výše 10 000 Kč a ten se jí zavázal vrátit i s poplatky ve 24měsíčních splátkách. Žalobkyně dne , datum, zaslala na účet žalovaného částku 10 000 Kč (důkaz: úvěrová smlouva s id žádosti , hodnota, a id klienta , hodnota, , výpis čerpání, splátek a úhrad, opis výpisu proplacení smlouvy). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala žalobkyně finanční možnosti žalovaného a dospěla k závěru, že žalovaný má dostatečné finanční prostředky na případné splácení úvěru, k tomuto závěru došla zejména tak, že prozkoumala registry, vyšla z údajů uvedených v kartě klienta a vzala bez dalšího za prokázané jeho tvrzené příjmy ve výši 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč, a to, že žalovaný splácí jiným společnostem 1 000 Kč měsíčně (důkaz: karta klienta). Žalobkyně taky provedla výpočty, zda žalovaný bude moci řádně hradit úvěr, kdy zohlednila tvrzený příjem žalovaného (ve výši 35 000 Kč), životní minimum (4 470 Kč), splátky jiným společnostem (1 000 Kč) a výši splátky schváleného úvěru (1 045 Kč), a došla k závěru, že žalovaný může řádně hradit úvěr, když pak bude mít ještě rezervu ve výši 28 385 Kč (důkaz: výpočty MLS). Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 5. 2024, a to ve výzvě ze dne 3. 5. 2024, kdy tato výzva byla žalovanému doručována dne 9. 5. 2024 na jeho trvalé adrese, avšak nebyla mu předána, neboť žalovaný byl na ni neznámý (důkaz: výzva ke splacení celé půjčky ze dne 3. 5. 2024, podací arch ze dne 6. 5. 2024, služba sledování zásilek dostupná na https://www.postaonline.cz/trackandtrace).

6. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalovaného proto, aby mu poskytla úvěr, přičemž vyšla z lustrace žalovaného v registrech, jeho tvrzených příjmů a výdajů, a údajů o jeho osobě, a shledala, že má dostatečné finanční prostředky pro splácení úvěru, proto s žalovaným dne , datum, uzavřela písemnou dohodu, na základě které mu bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 10 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky vrátí i s poplatky. Na základě dohody mu žalobkyně poskytla částku 10 000 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 5. 2024, kdy tato výzva byla žalovanému doruč dne 9. 5. 2024 na jeho trvalé adrese, avšak nebyla mu předána, neboť žalovaný byl na ni neznámý.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

19. Nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024-380 ze dne 31. 7. 2024 vyplývá, že se při zkoumání úvěruschopnosti musí vycházet ze zjištěných skutečných informací o příjmech a výdajích a nelze pouze vycházet z fiktivních částek, např. z publikovaného údaje o životním minimu.

20. V daném případě má soud za to, že výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, když nikterak neověřovala příjmy (např. pracovní smlouvou a výplatními páskami, výpisem z účtu) a výdaje žalovaného (např. výpisem z účtu, nájemní smlouvou, účty za služby), když vycházela pouze z jeho tvrzení. Žalobkyně vycházela pouze z neověřených tvrzení a fiktivních částek životního minima jednotlivce. Dle názoru soudu tedy nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného, a to bez ohledu na to, že žalovaný byl lustrovaný v registrech.

21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná písemná dohoda, jež měla být smlouvou o úvěru, je absolutně neplatná spolu se všemi poplatky či smluvními pokutami dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku.

22. Žalovaný převzal bezhotovostně částku 10 000 Kč a nebylo prokázáno, že by cokoliv vrátil. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 18. 5. 2024, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty, do které byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v souladu s § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, do zaplacení. Při určení počátku nároku na zákonný úrok je nutné totiž vycházet z výzvy k úhradě. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. K doručení výzvy ze dne 3. 5. 2024 uvádí soud, že má za to, že výzva žalovanému došla do jeho dispoziční sféry v souladu s ustanovením § 570 občanského zákoníku dne 9. 5. 2024, kdy mu byla doručována na jeho trvalou adresu a je pouze vinou žalovaného, že je na této adrese neznámý a nepřebírá si tam poštu.

23. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 795 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 34,88 Kč od 15. 6. 2024 do 2. 7. 2024 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 795 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl.

24. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 a 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), kdy žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 16 170,13 Kč (14 795 Kč + 107,62 Kč + 1 267,51 Kč), představující 100 % nároku, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 929,45 Kč (10 000 Kč + 72,74 Kč + 856,71 Kč) odpovídající 67,59 % nároku a neúspěšná co do částky odpovídající 32,41 % nároku; žalobkyni proto náleží náhrada nákladů odpovídající 35,18 % výše jejích nákladů. Náklady žalobkyně tvoří odměna za právní zastoupení dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 advokátního tarifu činí 300 Kč za jeden úkon právní služby, tedy v daném případě za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby) celkem 900 Kč, dále byla ke každému úkonu právní služby přiznána i náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a dále přiznána i náhrada DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Dále byl přiznán náklad spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč dle položky 2 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Náklady řízení žalobkyně tak celkem činily 2 252 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 35,18 %, která náleží žalobkyni, činí 792,25 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyně v částce 792,25 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně dle 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění žalobních nároků byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti žalovaného k placení nebyly zjištěny (výrok III).