14 C 24/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 14.472 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 16. 4. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 472 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 472 Kč od 1. 1. 2022 do 16. 4. 2022 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 472 Kč od 16. 4. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 164 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 472 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 472 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“) žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostní úvěr ve výši 8 000 Kč. V bodě 4.1 smlouvy bylo sjednáno, že žalovaný je povinen do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Dále bylo v bodě 5.1 smlouvy ujednáno, že žalovaný je povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, což v daném případě je částka ve výši 1 600 Kč (20 % z 8 000 Kč), kdy tento poplatek má pokrýt náklady žalobce související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o čerpání úvěru a zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobce, jejich rezervací pro úvěru a vyplacení žalovanému. V bodě 5.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že poplatek za čerpání úvěru se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Dále v bodě 6.1 a násl. smlouvy bylo sjednáno, že žalovaný je povinen zaplatit z dlužné částky úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným postupem dle bodu 6.5 smlouvy, je za dobu od prvního dne splatnosti celého dluhu až do celkového splacení dluhu žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok z peněžních prostředků ve výši pevné úrokové sazby 8% ročně místo sjednaného úroku ve výši 20% měsíčně, přičemž úrok se ke konci kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. V daném případě činí celková výše úroků, jež je tvořena součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisu k revolvingovému úvěru, 4 509 Kč. V bodě 6.2 smlouvy bylo ujednání, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a tento úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. V souladu s bodem 6.6 smlouvu pak bylo také sjednáno, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý měsíc prodlení. Žalobce však uplatňuje v daném případě účelně vynaložené náklady ve výši 121 Kč měsíčně (100 Kč + DPH) za mimosoudní vymáhání dlužné částky dle čl. 4 mandátní smlouvy ze dne [datum]; součástí dlužné částky jsou tak i účelně vynaložené náklady ve výši 363 Kč dle bodu 6.5 smlouvy se bez dalšího stává celý dluh splatným a žalobce je tak oprávněn požadovat splacení celé dlužné částky v případě, že bude žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce. Žalovaný v daném případě dlužnou částku v době splatnosti neuhradil a je proto od [datum] v prodlení. Žalobci uvádí, že jeho celkový nárok je ve výši 14 472 Kč a tento požaduje se zákonným úrokem z prodlení. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, a to ani po předžalobní upomínce, která byla žalovanému zaslána [datum].

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že ho prověřovala lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu, přičemž došla k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a že žalovaný byl schopen splácet pravidelné splátky úvěru.

3. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zrušen.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] sdělila soudu mimo jiné, že úvěruschopnost žalovaného prověřovala zejména nahlédnutím do veřejně přístupných registrů, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených – obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, administrativní registr ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastr nemovitostí, kdy u žalovaného nebyl nalezen negativní záznam. Dále byla úvěruschopnost posuzována dle údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěru, konkrétně hrubý příjem ve výši 20 000 Kč, čistý příjem ve výši 17 000 Kč a náklady na obživu ve výši 11 000 Kč. Žalovaným deklarovaný příjem nebyl vyšší nežli průměrná hrubá měsíční mzda (v 1. čtvrtletí roku 2021 ve výši 35 285 Kč) či medián mezd (v 1. čtvrtletí roku 2021 ve výši 29 867 Kč) a nijak tedy nevybočovala z pravděpodobné výši příjmu osoby v produktivním věku. Výši příjmu si dále žalobkyně ověřila z výplatní pásky a výpisu z účtu žalovaného, kde je patrná čistá mzda ve výši 17 225 Kč, tedy odpovídající výši příjmu deklarovaného žalovaným. Pokud jde o problematiku zjišťovaní výdajů žalovaného, odkazuje se žalobkyně na komentář k ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ úvahy, že poskytovatel musí vždy zjišťovat konkrétní výdaje konkrétního spotřebitele nepovažujeme za správné, a to z několika důvodů…dále je třeba si uvědomit, že řadu výdajů nelze individuálně zjistit právě jen od spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoli dokumentárně ověřit – výdaje na potraviny, nápoje, volný čas a podobě (snaha o dokumentární ověření těchto výdajů by paradoxně nevyhnutelně vedla k jejich podcenění, protože i pečlivý spotřebitel, který od obchodníků vyžaduje a ukládá si i účtenky za drobná vydání, těžko bude mít uloženy všechny; méně poctivý spotřebitel, u kterého bude riziko nesplácení spíše větší, nebude mít uloženy často žádné). Víme přitom, že většina spotřebitelů sama o svých výdajích příliš dobrý přehled nemá a nelze se na jejich sdělení tedy spolehnout. Nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle statisticky podložených modelů, považujeme za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je korigován v případě, že spotřebitel informuje poskytovatele, že má nějaké neobvyklé výdaje (například nadstandardně vysoké výdaje na životně důležité léky)“. Vzhledem k tomu, že skutečné výdaje žalovaného lze ověřit jen obtížně, ověřoval je tedy žalobce s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta. Z údajů uvedených na internetové stránce Českého statistického úřadu vyplývá, že průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti pro rok 2020 činí přibližně 12 500 Kč (149 810 Kč ročně děleno 12 měsíci po zaokrouhlení). Jelikož žalovaný jako výši svých nákladů uváděl částku 11 000 Kč, počítala žalobkyně právě s částkou 12 500 Kč. K této byly následně připočítány náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 920 Kč. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila tak, že odečetla výši žalovaným deklarovaných výdajů upravených podle reálných odhadovaných nákladů, a to včetně nákladů na spotřebitelský úvěr (14 420 Kč) od výše žalovaným doložených příjmů (17 225 Kč), z čehož žalobkyně zjistila, že po odečtení měsíčních nákladů i po uhrazení minimální splátky úvěru žalovanému zůstane k dispozici částka ve výši 2 805 Kč. Z výše uvedeného žalobkyně shledala, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu si žalovaný osobně nepřevzal.

6. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně i žalovaný byli v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzváni, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdávají práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Oba byli současně poučeni, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K výzvě žalobkyně sdělila, že souhlasí s rozhodnutím bez jednání, a žalovaný se nevyjádřil, proto měl soud za to, že oba souhlasí s postupem soudu, kdy bude rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání.

7. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Při sjednání úvěru elektronickou cestou bylo žalovaným uvedeno, že má hrubý příjem ve výši 20 000 Kč, čistý příjem ve výši 17 000 Kč, jako druh bydlení uvedl pronájem, náklady na obživu vyčíslil na částku 11 000 Kč, náklady na bydlení vyčíslil na 0 Kč a ostatní náklady taktéž na 0 Kč, tedy jeho celkové náklady byly ve výši 11 000 Kč, přičemž dále uvedl, že nemá žádnou vyživovanou osobu a je jedinou osobou v jeho domácnosti. K prokázání příjmu žalovaný doložil žalobkyni detail platby od jeho zaměstnavatele, ze které vyplývá, že obdržel dne [datum] částku ve výši 17 225 Kč, která odpovídá doložené výplatní pásce za měsíc červenec 2021. Z výpisu účtu žalobkyně ze dne [datum] pak vyplývá, že žalovanému zaslala celkem částku 8 000 Kč. Z mandátní smlouvy ze dne [datum] pak vyplývá, že si žalobkyně se společností [právnická osoba], [IČO], sjednala vymáhání pohledávek, kdy si společnost [právnická osoba], [IČO], bude mimo jiné účtovat poplatek za správu pohledávky ve výši 100 Kč + DPH měsíčně. Z výzvy k úhradě (předžalobní upomínce) ze dne [datum] odeslané právním zástupcem žalobkyně žalovanému dle podacího lístku doporučeně dne [datum], soud vzal za prokázanou výzvu adresovanou žalovanému k plnění dluhu ve výši 14 472 Kč, úroku z prodlení ve výši 289 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 4 840 Kč, přičemž žalovaný měl tyto částky uhradit žalobkyni do [datum]. Pro úplnost soud uvádí, že se jednalo jednoduchou výzvu k plnění (a nikoliv o výzvu se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě). Z internetových stránek Českého statistického úřadu (na které žalobkyně odkazovala) soud zjistil, že statistika "Peněžní vydání domácností podle postavení osoby v čele domácnosti“ za rok 2020 (dostupné online z internetové adresy: [webová adresa] [rok]) uvádí, že průměrné spotřební vydání člena domácnosti je 149 810 Kč ročně. Spotřební vydání je pak rozčleněno na více podkategorií: potraviny a nealkoholické nápoje; alkoholické nápoje a tabák; odívání a obuv; bydlení, voda, energie, paliva; bytové vybavení, zařízení domácnosti, opravy; zdraví; doprava; pošty a telekomunikace; vzdělávání, stravování a ubytování; ostatní zboží a služby. K tomu pak je uvedeno, že průměrný počet členů domácnosti je 2,33 a z toho pracujících členů domácnosti 1,06 a vyživovaných dětí 0,56. Pokud jde např. o kategorii nájemné z bytu, tak průměrný člověk platí (pouze) za nájemné 14 564 Kč ročně.

8. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb, o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla být spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí – nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

18. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. V řízení nebylo žalobkyní konkrétně tvrzeno a prokazováno, že by před uzavřením smlouvy prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet i z jiných než z poskytnutých údajů od žalovaného. Je třeba, aby poskytovatel úvěru posuzoval v rámci kvalifikovaného posouzení úvěruschopnosti výdaje spotřebitele, jeho životní náklady, náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné. Ačkoliv se v daném případě žalobkyně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, omezila se pouze na přezkoumávání příjmu žalovaného a prozkoumávání registrů (živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí atd.), a výši výdajů žalovaného se nepokoušela ani ověřit (např. výpisem z účtu žalovaného). Z formuláře vyplněného na základě poskytnutých údajů žadatelem o úvěr je zřejmé, že výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním. Žalovaný totiž uvedl, že bydlí sám v pronájmu (jedna osoba v domácnosti), ale náklady na bydlení má nulové a ostatní náklady také nulové, přičemž žalovaný má pouze náklady na obživu ve výši 11 000 Kč. Žalobkyně vůbec nezjišťovala, proč má žalovaný náklady na bydlení nulové, když bydlí v pronájmu. I kdyby žalovaný souhrnně uvedl veškeré své životní náklady včetně nákladů na bydlení do kolonky„ obživa“ a vyčíslil by tyto náklady na (pouhých) 11 000 Kč, je tato informace minimálně způsobilá vyvolat důvodnou pochybnost o správnosti výše tvrzených výdajů žalovaného. Tato důvodná pochybnost měla vyústit v pokus o prověřování reálných výdajů žalovaného a podle toho posouzení, zda je žalovaný schopen řádně splácet úvěr či nikoliv. Pokud žalobkyně uvádí, že při hodnocení úvěruschopnosti a svých výpočtech nepočítala s částkou 11 000 Kč, ale s částkou 12 500 Kč, která odpovídá průměrné měsíční výši výdajů na člena průměrné české domácnosti pro rok 2020 dle Českého statistického úřadu, uvádí k tomu soud, že tento„ model průměrných výdajů“ nelze použít pro hodnocení úvěruschopnosti, neboť se v daném případě porovnává neporovnatelné. Soud neříká, že by obecně nebylo možné použít nějaký model, který by vytvářel statistický obraz průměrných výdajů, které by se poměřovali s údaji, které spotřebitel uvádí v žádosti o úvěr, avšak důležité je, z jakých veličin se tento model vypočítává. Pokud jde o výše uvedený statistický model od Českého statistického úřadu, tak je velice zavádějící a nepřesný, a to z mnoha důvodů. Příkladmo soud uvádí, že jde o průměr výdajů v domácnosti, kde jsou započítáni pracující, nepracující, děti, důchodci, a je počítáno, že průměrně 2,33 lidí sdílí jednu domácnost, z čehož průměrně 1,06 je pracující, 0,56 je vyživované dítě a 0,57 je nepracující důchodce. Co se třeba týče průměrného nájemného, tak dle výše uvedeného modelu vychází průměrné roční nájemné na 14 564 Kč, což je cca 1 214 Kč měsíčně. Již z této měsíční částky průměrných výdajů na nájem je zřejmé, že tento obecný model neodpovídá situaci běžného pracujícího člověka, který bydlí sám v podnájmu, jak je tomu v tomto případě u žalovaného. Výše uvedený statistický model totiž zahrnuje i případy, kdy lidé nemají výdaje na (pod) nájemné a je lhostejno, zda jde např. o děti či osoby, které mají vlastní bydlení, a proto nemají výdaj na nájemným. K tomu soud uvádí, že dle Českého statistického úřadu žije v (pod) nájmu v ČR jen cca 20 % domácností. Lze tedy shrnout uvedený model nemůže být poměřován s celkovými výdaji (tedy včetně nákladů na nájemné) žalovaného. O použitelnosti uvedeného modelu by šlo polemizovat (a i to by vzhledem k tvorbě statistického modelu bylo do značné míry nereprezentativní, nepřesné a zavádějící) pouze kdyby byla částka ve výši 12 500 Kč poměřována toliko s výdaji na obživu (tj. náklady na jídlo, pití, drogerii, ošacení, telekomunikační služby atd.), avšak nikoliv, když zde jsou zásadní výdaje (náklady na nájemné), které neodpovídají (a ze své podstaty ani nemůžou odpovídat) danému statistickému modelu.

20. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 8 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

21. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal bezhotovostně částku 8 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně jí neuhradil ničeho, soud uložil žalovanému výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky výzvou ze dne [datum] s tím, že žalovaný má dlužnou částku uhradit nejpozději do [datum], proto jí byl přiznán nárok na zaplacení úroku z prodlení od [datum]. Výše zákonných úroků z prodlení je určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb..

22. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 6 472 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 472 Kč od 1. 1. 2022 do 16. 4. 2022 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 472 Kč od 16. 4. 2022 do zaplacení, výrokem II. zamítl.

23. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 16 489,26 Kč (14 472 Kč + 2 017,26 Kč) představující 100 %, žalobkyně byla úspěšná co do částky 8 844,72 Kč odpovídající 53,64 % a neúspěšná co do částky 7644,54 Kč (6 472 Kč + 489,17 Kč + 683,37 Kč) odpovídající 46,36 %; žalobkyni proto náleží náhrada odpovídající 7,28 %. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Soud má (na rozdíl od žalobkyně) za to, že předmětná žaloba je tzv. formulářovou žalobou, neboť žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu své žaloby na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech a současně peněžité plnění nepřevyšuje 50 000 Kč; jsou tedy splněny podmínky ustanovení § 14b advokátního tarifu Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupce žalobkyně učinil v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby) a odměna tedy činí celkem 900 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznán i režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za právní zastoupení a režijních paušálů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH ve výši 252 Kč. Náklady řízení tak celkem činily 2 252 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 7,28 %, která náleží žalobkyni, činí 164 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta (výrok III.).

24. K úhradě částky přiznané žalobci výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.