14 C 294/2024

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 15 939 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, a to 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 939 Kč, zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky z částky 15 939 Kč od 26. 4. 2023 do 15. 6. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 939 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 436,89 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 15 939 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 939 Kč od 26. 4. 2023 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené smlouvy o úvěru, kdy právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, , poskytla na základě písemné dohody nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, žalovanému částku v celkové výši 11 000 Kč a žalovaný jí nevrátil ničeho, a pohledávka za žalovaným byla až na žalobkyni následně úplatně převedena.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nevznesla tak žádné právní ani skutkové námitky.

3. V dané věci byly splněny podmínky ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro soudu rozhodnutí bez nařízení jednání.

4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaný uzavřel dne , datum, s předchůdkyní žalobkyně, kterou je , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, , písemnou dohodu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , kdy na základě této dohody měl obdržet finanční prostředky až do výše 11 000 Kč a tyto prostředky měl po sjednaném čase vrátit i se sjednaným úrokem. Dohoda byla uzavřená, aniž by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala reálnou příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, aby bylo zjištěno, zda může žalovaný sjednanou dohodu řádně splnit. Po sjednání této dohody žalovaný obdržel částku ve výši 11 000 Kč na jím určený účet (důkaz: Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, , potvrzení o provedení transakce). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, , , Anonymizováno, , adresa, , dohodu na základě které jí úplatně převedla svou pohledávku za žalovaným, a společnost , právnická osoba, ., následně uzavřela s žalobkyní dne , datum, dohodu, na základě které jí úplatně převedla svou pohledávku za žalovaným (důkaz: Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , seznam postupovaných pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky a také předžalobní výzva byly žalovanému zaslány dne , datum, a doručovány dne , datum, , kdy žalovaný si zásilku na poště nepřevzal, přestože měl sjednanou výhradu odnášky. V předžalobní výzvě byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky do 3 dnů (důkaz: oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, , předžalobní výzva ze dne , datum, , podací lístek, služba sledování zásilek dostupná na https://www.postaonline.cz/trackandtrace).

5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaný obdržel na základě dohody nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 11 000 Kč, které měl vrátit ve sjednaném čase i s úrokem. Tato dohoda byla sjednána bez toho, aby právní předchůdkyně žalobkyně zjistila finanční možnosti žalovaného sjednanou dohodu řádně splnit. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, , , Anonymizováno, , adresa, , dohodu na základě které jí úplatně převedla svou pohledávku za žalovaným, a společnost , právnická osoba, ., následně uzavřela s žalobkyní dne , datum, dohodu, na základě které jí úplatně převedla svou pohledávku za žalovaným. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu do 3 dnů, byla žalovanému zaslána dne , datum, a tyto dokumenty se nepodařilo doručit dne , datum, , neboť žalovaný si zásilku na poště nepřevzal, přestože měl sjednanou výhradu odnášky.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

11. Podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

12. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

15. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

16. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečně. Bylo tvrzeno, že byla provedena lustrace žalované v databázi ISIR, SOLUS, CEE, BRKI, NRKI, avšak toto doloženo nebylo, stejně tak nebylo doloženo ničeho ohledně toho, že by právní předchůdkyně zkoumala finanční možnosti (příjmy a výdaje) žalovaného k plnění sjednané dohody. Soud tedy nemá za to, že by řádně byla prozkoumaná úvěruschopnost žalovaného.

18. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že písemná dohoda, jež měla být smlouvy o úvěru, je absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), v důsledku toho jsou neplatné i veškeré smluvní ujednání na úroky. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 11 000 Kč, je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku, neboť až na ni právní předchůdkyně žalobkyně postoupila v souladu § 1879 o. z. pohledávku za žalovaným.

19. Žalovaný převzal bezhotovostně částku 11 000 Kč a nevrátil nic. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 16. 6. 2024, tedy ode dne následujícího po uplynutí třetího dne od doručení předžalobní výzvy, ve které byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Dle názoru soudu byla předžalobní výzva doručena totiž v souladu s § 570 odst. 1 občanského zákoníku dne , datum, , tedy dne, kdy žalovaný zmařil doručení tím, že si zásilku na poště nevyzvedl, ač měl sjednanou výhradu odnášky. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pro úplnost lze poznamenat, že úrok z prodlení nelze počítat od doby určené neplatnou smlouvou, ale od uplynutí lhůty dané v první výzvě k plnění, která byla prokazatelně doručena žalovanému, což v tomto případě byla předžalobní výzva.

20. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 939 Kč, zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky z částky 15 939 Kč od 26. 4. 2023 do 15. 6. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 939 Kč od 16. 6. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl.

21. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 a 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve znění do 31. 12. 2024, kdy žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 20 465,24 Kč (15 939 Kč + 4 526,24 Kč), představující 100 % nároku, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 12 217,99 Kč (11 000 Kč + 1 217,99 Kč) odpovídající 59,7 % výše nároku, a ve zbylém rozsahu odpovídajícím 40,3 % výše nároku; žalobkyni proto náleží náhrada nákladů odpovídající 19,4 % výše jejích nákladů. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastoupení dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 advokátního tarifu činí 300 Kč za jeden úkon právní služby, tedy v daném případě za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby), dále byla ke každému úkonu právní služby přiznána i náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a dále přiznána i náhrada DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Dále byl přiznán náklad spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč dle položky 2 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Náklady řízení žalobkyně tak celkem činily 2 252 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 19,4 %, která náleží žalobkyni, činí 436,89 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyně v částce 436,89 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně dle 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III). K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.