14 C 3/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 36 384 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 384 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 384 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, a dále zaplacení částky 2 500 Kč a částky 10 000 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 288,26 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 4. 8. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 384 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], ve znění dodatku ze dne [datum], žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky a poplatkem za navýšení zápůjčky v celkové výši 6 384 Kč. Splatnost byla ujednána na den 25. 2. 2021. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, a tím se ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 26 384 Kč. V souladu s článkem II. bodu 2. 3. smlouvy o zápůjčce žalobkyně uplatňuje rovněž náklady s uplatněním pohledávky, a to konkrétně náklady za upomínky ve výši 500 Kč za upomínku, přičemž žalobkyně 5 krát upomínala žalovaného, a proto náklady spojené s uplatněním pohledávky činí celkem 2 500 Kč, a dále žalobkyně nárokuje dle stejného ustanovení smlouvy smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že podstatným bylo posouzení rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech žalovaného. Přičemž poskytnuté informace a dokumenty od žalovaného byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Byť žalobkyně vyzývala žalovaného k dobrovolnému uhrazení dlužné částky, a to jak upomínkami, tak předžalobní výzvou, žalovaná částka žalobkyni uhrazena nebyla.

2. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zrušen.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilky soudu si žalovaný osobně nepřevzal.

4. Žalobkyně na výzvu soudu, aby doplnila skutková tvrzení a důkazy k prokázání, že řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, dne 5. 1. 2023 sdělila soudu, že nebude doplňovat ničeho a v případě, že by soud shledal smlouvu mezi žalobkyní a žalovaným za neplatnou, žádá o vrácení bezdůvodného obohacení, úhradu zákonných úroků z prodlení, a náhradu nákladů řízení.

5. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně i žalovaný byli v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzváni, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdávají práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Oba byli současně poučeni, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K výzvě se žalobkyně ani žalovaný nevyjádřili, proto měl soud za to, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemají námitek.

6. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum], dodatku k této smlouvě ze dne [datum], a z výpisu běžného účtu žalobkyně, bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce finančních prostředků, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2390 a násl. občanského zákoníku. K této smlouvě byly sjednány dodatky, přičemž z posledního dodatku ze dne [datum], který byl jako jediný z dodatků doložen soudu, se podává, že dodatky byla zvýšena celková výše zápůjčky z původně sjednaných 7 200 Kč až na 20 000 Kč. Výpisy běžného účtu žalobkyně pak potvrzují, že žalobkyně žalovanému postupně posílala peněžní prostředky, kdy celkově bylo žalovanému zasláno 20 000 Kč. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti, nedoložila žalobkyně soudu prakticky ničeho k prokázání svých tvrzení, že řádně prověřila rodinné, pracovní, příjmové, výdajové a jiné relevantní poměry u žalovaného. Žalobkyně pouze doložila, že žalovaný podepsal všeobecné smluvní podmínky, kde je mimo jiné uvedeno, že„ Klient k Okamžiku uzavření Věřiteli prohlašuje a potvrzuje, že důkladně posoudil svoji majetkovou situaci, a že je tudíž schopen splácet Zápůjčku a současně, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv závazku vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí, či v Databázi neplatných dokladů MVČR a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho závazků vůči Věřiteli. V souvislosti s návrhem na uzavření Smlouvy Klient souhlasí s tím, aby Věřitel požadoval informace týkající se Klienta nebo související informace z informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které evidují záznamy o závazcích spotřebitelů, u kterých nedošlo k prodlení a o potenciálních závazcích spotřebitelů.“. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně upozorňovala žalovaného na nutnost zaplacení dluhu, a to výzvami ze dne 4. 3. 2021, 11. 3. 2021, 18. 3. 2021, 27. 3. 2021, 11. 4. 2021, a současně také předžalobní výzvou ze dne 2. 6. 2022.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o zápůjčce, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. V řízení nebylo žalobkyní konkrétně tvrzeno (bylo pouze obecně tvrzeno, že byly prozkoumávány rodinné, pracovní a jiné poměry žalovaného) a prokazováno, že před uzavřením smlouvy prověřovala řádně schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Pokud se žalobkyně spokojila s tím, že žalovaný uvedl, že bude schopen řádně splácet, respektive pouze podepsal všeobecné obchodní podmínky, kde je toto uvedeno, nelze mít za to, že byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Nebylo tedy prokázáno, že by se žalobkyně zabývala řádným posouzením úvěruschopnosti žalovaného, a žalobkyně ani nehodlala žádné tvrzení a důkazy ke svým tvrzení ohledně prověřování úvěruschopnosti doplňovat (viz reakce na výzvu soudu ze dne 5. 1. 2023).

19. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný získal bezhotovostním převodem částku 20 000 Kč a žalobkyni nevrátil ničeho, dluží žalovaný žalobkyni stále 20 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. povinnost uhradit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném ke dni vzniku prodlení) ode dne 26. 2. 2021, tj. ode dne následujícího po smluveném dni splatnosti (25. 1. 2021) zápůjčky, neboť žalovanému muselo být již při sjednávání smlouvy zřejmé, že den splatnosti je nejzazším dnem, kdy musí vše vrátit, jinak by byl se ocitl v prodlení.

21. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 6 384 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení z částky 6 384 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, jakož i nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, výrokem II. zamítl.

22. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 43 183 Kč (30 683,69 Kč + 2 500 Kč + 10 000 Kč) představující 100 % nároku. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 23 259,32 Kč odpovídající 53,86 % nároku a neúspěšná co do částky 19 924,37 Kč (7 424,37 Kč + 2 500 Kč + 10 000 Kč) odpovídající 46,14 % nároku. Žalobkyni proto náleží náhrada nákladů řízení odpovídající rozdílu v úspěchu a neúspěchu ve věci, tedy 7,72 %. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 556 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3 advokátního tarifu ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupce žalobkyně učinil v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby) a odměna tedy činí celkem 1 500 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznán i režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za právní zastoupení a režijních paušálů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH ve výši 378 Kč. Náklady řízení tak celkem činily 3 734 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 7,72 %, která náleží žalobkyni, činí 288,26 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu advokátu (výrok III.).

23. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.