14 C 4/2023

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 16.300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 030 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 030 Kč od 15. 4. 2022 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 270 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 300 Kč od 28. 4. 2021 do 14. 4. 2022 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 270 Kč od 15. 4. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 22. 9. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 300 Kč od 28. 4. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr ve výši 15 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po částce 454,5 Kč Poslední splátka byla splatná 27. 4. 2021. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, neboť uhradil pouze 10 970 Kč, a tím se ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 16 300 Kč.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva Vnitra, kontrolu RČ dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrolu náhledem do záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, kontrolu platební historie klienta u žalobkyně, kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (Čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta (a to na základě odborných vědomostí z„ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.

3. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] zrušen.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10.

5. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; k výzvě se žalovaný nevyjádřil.

6. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podpisem předmětné smlouvy žalovaný potvrdil, že mu byla předána jistina úvěru ve výši 15 000 Kč. Součástí smlouvy byla i evidenční karta klienta, ve které je uvedeno, že žalovaný žije sám v nájmu, má práci na plný úvazek s průměrnou výší mzdy 27 188 Kč, a jeho jedinými výdaji jsou životní výdaje na bydlení ve výši 4 670 Kč a životní minimum na ověření ve výši 3 910 Kč. Další výdaje jako jsou bankovní závazky, nebankovní závazky, výživné, jiné srážky, životní výdaje jiné (např. výdaje na telefon, internet, pojištění, rozhlas apod.) a jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti nejsou v evidenční kartě klienta uvedeny. Předžalobní výzvou ze dne 12. 4. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení svého dluhu a tato výzva byla žalovanému zaslána dne 12. 4. 2022, a to na obě adresy uvedené ve smlouvě, přičemž žalovaný byl na obou adresách při doručování dne 14. 4. 2022 neznámý.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí – nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost, jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015–39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C –449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

18. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

20. Ačkoliv se v daném případě žalobkyně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, činila tak pouze formálně, když ověřovala pouze registry a příjmy žalovaného ze dvou výplatních pásek. Je třeba, aby poskytovatelka úvěru řádně posuzovala v rámci kvalifikovaného uvážení výdaje spotřebitele, včetně jeho životních nákladů a dalších (více či méně) pravidelných výdajů, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné.

21. Z formuláře vyplněného na základě poskytnutých údajů žadatelem o úvěr je zřejmé, že výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, neboť nezkoumala vůbec výdaje žalovaného, pouze je nahradila částkou životních výdajů na bydlení ve výši 4 670 Kč a životního minima na ověření ve výši 3 910 Kč. Výši reálných výdajů žalovaného žalobkyně nezjišťovala a ani neověřovala. Již s ohledem na uvedené výdaje žalované, aniž by byly zjišťovány reálné výdaje žalovaného na pokrytí běžných životních nákladů, které se týkají domácnosti, stravy, dopravy do zaměstnání, nákladů hrazených mobilnímu operátorovi a jiných nákladů, nebyla dle soudu dostatečně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost.

22. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

23. Žalovaný převzal hotově částku 15 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně jí uhradil pouze částku 10 970 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. povinnost doplatit rozdíl ve výši 4 030 Kč (15 000 Kč – 10 970 Kč). Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky dopisy ze dne 12. 4. 2022, které nepodařilo doručit vinou žalovaného dne 14. 4. 2021, a proto jí byl přiznán nárok na zaplacení úroku z prodlení a úroku z úvěru dle § 1970 občanského zákoníku od 15. 4. 2022 s přihlédnutím k tomu, že žalovaný zmařil v souladu s § 570 občanského zákoníku dne 14. 4. 2022 dojití písemností tím, že byl na adresách uvedených ve smlouvě neznámý a neoznámil žalobkyni svou adresu, na které si přebírá poštu.

24. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 12 270 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 300 Kč od 28. 4. 2021 do 14. 4. 2022 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 270 Kč od 15. 4. 2022 do zaplacení, výrokem II. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno dle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, avšak z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by procesně úspěšné žalovanému jakékoliv náklady v průběhu tohoto řízení vznikly, proto soud rozhodl výrokem III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalovaného ohledně placení nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.