14 C 52/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 21.572,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 000 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 572,2 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 113,2 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 169,93 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 19 519,52 od 1. 6. 2022 do zaplacení, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 19 519,52 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 16. 7. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 21 572,52 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 113,2 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 169,93 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 19 519,52 od 1. 6. 2022 do zaplacení, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 519,52 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela dne datum s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalované bezúčelový úvěr ve výši 19 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou, a to do dne 12. 12. 2024. K úvěru si pak žalovaná sjednala ještě pojištění pro případ smrti, invalidity či pracovní neschopnosti, kdy za toto pojištění měla žalovaná platit 66 Kč měsíčně. Žalovaná se tedy zavázala vrátit žalobkyni úvěr ve výši 19 000 Kč spolu s úrokem ve výši 29,9 % ročně, a to v 47 pravidelných měsíčních splátkách, a současně měla ještě hradit měsíční pojištění po dobu trvání smlouvy o úvěru ve výši 66 Kč za měsíc. Pravidelná splátka měla činit 700 Kč a poslední splátka byla splatná dne 12. 12. 2024. Žalobkyně uvádí, že žalovaná jí uhradila pouze částku 3 945 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná svůj závazek ze smlouvy pak řádně a včas neplnila a tím se ocitla v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 21 572,52 Kč.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, že podstatným byl její pravidelný a prokázaný měsíční příjem (z rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč). Žalobkyně posuzovala schopnost žalované úvěr splácet i prověřením žalované v insolvenčním rejstříku, v systému CBCB (tj. přes bankovní a nebankovní úvěrové registry), přes který bylo zjištěno, že se žalovaná nenachází v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím a doposud byla schopna své závazky splácet, současně žalovaná v době uzavírání smlouvy o úvěru s žalobkyní nebyla zatížena žádným úvěrovým produktem. Co se týče výdajů žalované, vycházela žalobkyně z ekonomického modelu, jenž vychází z dat Českého statistického úřadu, a který vzhledem k situaci žalované (typ bydlení, rodinný stav a počet osob v domácnosti) stanovil existenční výdaje na 8 050 Kč. Dle názoru žalobkyně tak měla žalovaná při příjmu 10 000 Kč čistého a průměrných existenčních výdajích (dle ekonomického modelu) ve výši 8 050 Kč možnost bez problémů hradit měsíční splátku úvěru ve výši 700 Kč, přičemž po uhrazení výdajů a splátky by žalované mělo zbýt ještě cca 1 250 Kč. Žalobkyně má proto za to, že vynaložila veškeré nutné úsilí prokázání úvěruschopnosti žalované. K tomu pak žalobkyně doplňuje, že stačí, když při posuzování úvěruschopnosti vychází především z informací dodaných spotřebitelem (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39), a současně prověřuje dostupné veřejně dostupné registry – např. insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, registr živnostenského oprávnění a další (srovnej s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2017, sp. zn. 34 Cm 4712/2015). Žalobkyně dále uvádí odkazy na judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020) a komentářovou literaturu k zákonu o spotřebitelském úvěru, jež mají potvrzovat, že přiměřeně zkoumala úvěruschopnost žalované.

3. Okresní soud v Bruntále vydal dne datum rozhodnutí pod číslo jednací elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, byl usnesením téhož soudu ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací, zrušen.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v průběhu řízení zůstala pasivní. Nevyužila možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy. Veškeré písemnosti byly žalované doručovány na evidovanou adresu trvalého pobytu v Centrální evidenci obyvatel (ulice a číslo, PSČ obec), včetně žaloby, procesního poučení a předvolání k nařízenému jednání. Takto byly veškeré písemnosti doručeny žalované dne 9. 2. 2023, a to dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. U jednání dne 27. 4. 2023 soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované.

6. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne datum žalovaná vyplnila žádost o poskytnutí úvěrového produktu. V této žádosti uvedla, že žádá o úvěr ve výši 19 000 Kč, je rozvedená, žije ve státním či obecním bytě, je na mateřské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč čistého, má základní vzdělání, počet členů její domácnosti jsou dva, přičemž jeden člen je bez pravidelného příjmu, a její výdaje (na nájem, splátky jiných úvěrů a ostatní pravidelné výdaje) jsou nulové. K této žádosti žalovaná doložila přehled vyplácených dávek, ze kterého je zřejmé, že žalovaná pravidelně dostává rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč měsíčně. Z listiny„ posouzení úvěruschopnosti klienta“ vyplývá, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost klienta, kdy zohlednila příjem ve výši 10 000 Kč, ověřila platební morálku žalované v registrech (např. v insolvenčním rejstříku, z informací z CBCB, z interních registrů), a s ohledem na uvedení nulových výdajů od žalované počítala s částkou výdajů ve výši 8 050 Kč, která vychází z interního ekonomického modelu. Smlouvou o úvěru číslo ze dne datum ve spojení s žádostí o poskytnutí úvěrového produktu bylo prokázáno, že dne datum žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni poskytnutý úvěr ve výši 19 000 Kč spolu s úrokem ve výši 29,9 % ročně, a to v 47 pravidelných měsíčních splátkách, a současně měla ještě uhradit poplatek za vyřízení úvěru ve výši 190 Kč a dále hradit měsíční pojištění po dobu trvání smlouvy o úvěru ve výši 66 Kč za měsíc. Dne 24. 8. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou z důvodu, že není řádně plněna smlouva o úvěru, k úhradě dlužné částky ve výši 3 398 Kč a upozornila ji, že ke dni 24. 8. 2021 je částka ve výši 3 398 Kč po splatnosti a musí jí uhradit do 25. 9. 2021, jinak bude žalobkyně požadovat okamžité vrácení celého úvěru. Dne 25. 9. 2021 žalobkyně zesplatnila celý úvěr. Jelikož po zesplatnění úvěru nebyl úvěr uhrazen, vyzvala (předžalobní výzvou) dne 25. 5. 2022 žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k úhradě dluhu. Z výpisu z účtu č. bankovní účet, který vede pro žalovanou žalobkyně, za období od 5. 1. 2021 do 31. 12. 2021 vyplývá, že účet byl zřízen datum a stejný den byla na tento účet převedena žalobkyní částka 19 000 Kč, představující poskytnutý úvěr. Z výpisu z interního systému žalobkyně ze dne 9. 6. 2022 se podává, že žalovaná uhradila dne datum poplatek za vyřízení úvěru ve výši 190 Kč, dne 9. 3. 2021 byla uhrazena dlužná částka ve výši 823 Kč (jako splátka poplatku ve výši 123 Kč a splátka jistiny po splatnosti ve výši 700 Kč), dne 12. 3. 2021 byla provedena bezhotovostní splátka úvěru ve výši 700 Kč, dne 12. 4. 2021 byla provedena bezhotovostní splátka úvěru v celkové výši 766 Kč (700 Kč na anuitu, 66 Kč na pojištění), dne 12. 5. 2021 byla provedena bezhotovostní splátka úvěru v celkové výši 766 Kč (700 Kč na anuitu, 66 Kč na pojištění), a dne 21. 6. 2021 byla provedena splátka v celkové výši 700 Kč (představující uhrazení částky 66 Kč na pojištění, částky 1,12 Kč na úrok z prodlení, a částky 632,88 Kč na jistinu po splatnosti); celkem tedy žalovaná uhradila na úvěr částku 3945 Kč. Návrh na výslech jméno příjmení, zprostředkovatelky smlouvy o úvěru, soud pro nadbytečnost zamítl, neboť má zato, že by tento výslech nepřinesl ničeho nového ohledně zkoumání úvěruschopnosti a poměrů žalované, protože i kdyby byly zjištěny nějaké nové skutečnosti (o čemž soud pochybuje), tak z těchto skutečností nebylo vycházeno při zkoumání úvěruschopnosti, a proto by nebyly relevantní v tomto případě. Jinak řečeno, ať už byly poměry žalované jakékoliv, žalobkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu a z ekonomického modelu.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovanou coby spotřebitelem uzavřít smlouvu, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla být spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se zabývala zkoumáním úvěruschopnosti, neboť žalobkyně zkoumala příjem žalované, prověřila si ji v registrech a interních systémech, avšak takovéto zkoumání nepovažuje soud za dostatečné s ohledem na okolnosti, za kterých byla smlouva o úvěru sjednávána. Dle názoru soudu je totiž třeba, aby poskytovatel úvěru posuzoval v rámci kvalifikovaného uvážení, zda poskytnout či neposkytnout úvěr, i výdaje spotřebitele (jeho životní náklady, a to jak výdaje pravidelné, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, tak i výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity). Proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací o příjmech, ale taktéž o výdajích, a jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné. Z listiny„ posouzení úvěruschopnosti klienta“ je zřejmé, že výdaje žalované posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním. Žalobkyně pro potřeby dokladování úvěruschopnosti počítala s částkou výdajů ve výši 8 050 Kč dle svého interního ekonomického modelu, který vychází z informací z Českého statistického úřadu a z aktuálních údajů o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení). Podle soudu však model, který nezohledňuje situaci žalované (např. typ bydlení, rodinný stav, počet osob v domácnosti), nemůže být relevantní k posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud neříká, že naprosto odmítá používání statistických modelů k určení průměrných výdajů osoby žádající o úvěru, avšak pokud je nějaký statistický model použit, musí být použit takový model, který zohledňuje obdobné klienty žalobkyně. Dle názoru soudu vhodně určený a přiléhavý statistický model může být dobrým ukazatelem průměrných výdajů, které mívají běžně klienti žalobkyně, a tyto náklady pak můžou být konfrontovány s výdaji, jež sdělí konkrétní žadatel o úvěr, přičemž výsledkem tohoto poměření výdajů může být jisté ujištění nebo naopak důvodná pochybnost ohledně reálné výši měsíčních výdajů klienta. Promítnuto na tento případ to znamená, že za situace, kdy žalovaná uvedla, že žádá úvěr ve výši 19 000 Kč, je rozvedená, žije ve státním či obecním bytě, je na mateřské dovolené a pobírá pouze rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč čistého, má základní vzdělání, počet členů její domácnosti jsou dva, přičemž jeden člen (bezpochyby její dítě) je bez pravidelného příjmu, a její výdaje (na nájem, splátky jiných úvěrů a ostatní pravidelné výdaje) jsou nulové, nelze automaticky uplatnit statistický model, který určí, že by žalovaná mohla vyžít s výdaji ve výši 8 050 Kč. Již z tohoto je zřejmé, že žalovaná musí z částky 10 000 Kč uhradit náklady na bydlení (nájemné, energie, případně i další služby související s bydlením), náklady na živobytí (jídlo, ošacení, obuv, drogistické zboží) a náklady na volnočasové aktivity pro sebe i pro své dítě. V tomto případě nelze očekávat, že by výdaje žalované byly pouze ve výši 8 050 Kč, jak uvádí statistický model, naopak lze očekávat, že žalovaná bude mít problém uhradit všechny výdaje z částky 10 000 Kč. Ostatně z částky ve výši 10 000 Kč by se při právní úpravě platné od 1. 1. 2021 (tedy v době podpisu smlouvy o úvěru) nedala provádět ani srážka z příjmu pro vymožení přednostní pohledávky, neboť příjem žalované ve výši 10 000 Kč je při zohlednění jedné vyživované osoby pro provádění jakékoliv srážky nedostatečný. Soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavírá, že byť žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, tak posuzování nebylo dostatečné, protože již z informací poskytnutých žalovanou vzniká důvodná pochybnost o možnosti žalované řádně splácet úvěr, o který požádala, a na tomto nemění ničeho užití ekonomického modelu, který zjevně neporovnává (s ohledem na typ bydlení, rodinný stav, počet osob v domácnosti, a další) žalovanou s obdobnými klienty žalobkyně.

19. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

20. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalované částku 19 000 Kč, je žalovaná povinna vrátit tuto poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem.

21. Žalovaná převzala bezhotovostně od žalobkyně částku 19 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně byla uhrazena žalovanou pouze částka ve výši 3 945 Kč. Soud proto uložil žalované výrokem I. povinnost doplatit žalobkyni rozdíl ve výši 15 055 Kč (19 000 – 3 945 Kč).

22. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaná povinna (dosud nesplacenou) jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaná byla během celého řízení zcela pasivní, ničeho netvrdila ani soudu k věci neoznačila žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalované, určil lhůtu pro vrácení (dosud nevrácené části) jistiny úvěru žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

23. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na příslušenství úvěru. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku a žalovaný proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení.

24. Dále soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky zaplacení částky 6 517,52 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 113,2 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 169,93 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 19 519,52 od 1. 6. 2022 do zaplacení, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 19 519,52 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, výrokem II. zamítl.

25. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 27 395,9 Kč (nárokovaná jistina ve výši 21 572,52 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 1 113,2 Kč + kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1 169,93 Kč + úrok /ve výši 8,25 % ročně z částky 19 519,52 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení/ ve výši 1 460,35 Kč + zákonný úrok z prodlení /z částky 19 519,52 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení/ ve výši 2 079,9 Kč) představující 100 % nároku. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 15 055 Kč (tedy doposud nesplacené jistiny) odpovídající 55 % celkového nároku a ve zbytku nároku byla neúspěšná, tedy neúspěch odpovídá zbylým 45 % celkového nároku. Žalobkyni proto náleží po zohlednění poměru úspěchu a neúspěchu (55 % - 45 %) náhrada nákladů odpovídající 10 % celkové výše nákladů řízení. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Soud má (v souladu s názorem žalobkyně) za to, že předmětná žaloba je tzv. formulářovou žalobou, neboť žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu své žaloby na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech a současně peněžité plnění nepřevyšuje 50 000 Kč; jsou tedy splněny podmínky ustanovení § 14b advokátního tarifu Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 864 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. b) bodu 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupce žalobkyně učinil v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby) a odměna tedy činí celkem 900 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznán i režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, pak ještě odměna za účast právního zástupce na jednání ve výši 1 980 Kč dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu a k tomu jeden režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za právní zastoupení a režijních paušálů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH ve výši 730,8 Kč Náklady řízení tak celkem činily 5 074,8 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 10 %, která náleží žalobkyni, činí 507,48 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaná dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.).