14 C 7/2023

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 5.763 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 18,49 Kč za období od 12. 9. 2022 do 20. 9. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 000 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 763 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,82 Kč za období od 12. 9. 2022 do 20. 9. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 763 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 094,42 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 763 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 21,31 Kč za období od 12. 9. 2022 do 20. 9. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 763 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalované bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni úvěr ve výši 5 000 Kč spolu s poplatkem (za poskytnutí úvěru) ve výši 165 Kč, a to 30 dnů od poskytnutí úvěru. Kromě toho mezi žalobkyní a žalovanou byly k poskytnutému úvěru sjednány i další služby, za které se žalovaná zavázala uhradit poplatek, a to konkrétně poplatek ve výši 49 Kč za SMS servis a poplatek ve výši 99 Kč za tzv. Bezpečnou splátku. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná svůj závazek ze smlouvy nesplnila řádně a včas, když neuhradila ničeho, a tím se ocitla v prodlení. Žalobkyně proto chce vrátit jak jistinu poskytnutého úvěru ve výši 5 000 Kč, tak i poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 165 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč, účelně vynaložené náklady v celkové výši 300 Kč, a smluvní pokutu ve výši 150 Kč, a dále taky zákonné úroky z prodlení ze všech těchto částek. Žalovaná ničeho nezaplatila žalobkyni ani po předžalobní výzvě ze dne [datum].

2. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, že její finanční situaci, a to především lustrací v registru SOLUS, v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru NRKI a BRKI. Uvedla, že zkoumá, jestli má žalovaná jiné závazky a zda tyto závazky hradí, a dále pak přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Ve vyjádření ze dne [datum] žalobkyně poukázala na skutečnost, že využívá tzv. credit scoring, jehož výstupem je statistický model s pravděpodobností dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Dle názoru žalobkyně je kreditní skóre statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, dle kterého lze schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr predikovat.

3. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] zrušen.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v průběhu řízení zůstala pasivní. Nevyužila možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy.

5. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř. zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaná byla v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzvána, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaná byla současně poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; k výzvě se žalovaná nevyjádřila.

6. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o úvěru ze dne [datum] (ID žádosti [číslo], ID klienta [číslo]), bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta vystaveného dne [datum] se podává, že žalovaná byla prověřena v registru ISIR, NRKI, SOLUS, a CRIBIS, dále bylo zohledněno, že je zaměstnanec s příjmem 23 000 Kč a dvěma dětmi, příjem jejího partnera je 35 000 Kč, výše žádaného úvěru je 5 000 Kč a splátky jiným společnostem jsou 1 200 Kč. Z potvrzení dále vyplývá výpočet MLS (limitu nejvyšší měsíční splátky), v němž je ověřována schopnost splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Ve výpočtu je počítáno s příjmem žalované ve výši 32 000 Kč od kterého je odečítáno životní minimum dospělých členů domácnosti ve výši 5 970 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 97 Kč a výše splátky schváleného úvěru ve výši 5 313 Kč, přičemž zbývající MLS žalované má činit 20 621 Kč; kromě toho je vypočítáno i MLS celé domácnosti žalované. Z úvěrových zpráv, které žalobkyně předložila soudu ve svém vyjádření ze dne [datum], vyplývá, že žalovaná měla již několik úvěrů. První úvěr byl ve výši 4 249 Kč, trval od [datum] do [datum] a žalovaná ho řádně splatila. Druhý úvěr byl na částku 3 446 Kč a to od [datum] do [datum], přičemž ho žalovaná splatila, ale ne včas, protože se opozdila s platbou v měsíci 1/2022 o 10 dnů. Třetí uvedený úvěr žalované zněl na částku 2 000 Kč a trval od [datum] do [datum], přičemž žalovaná tento úvěr řádně nehradila a byla po několik měsíců v prodlení. Čtvrtý úvěr žalované byl ve výši 30 000 Kč a trval od [datum] do [datum] a byl žalovanou řádně splacen. Kromě toho má žalovaná revolvingový úvěr od [datum], přičemž se dvakrát ocitla v prodlení s placením úvěru, a to v měsíci [číslo] a [číslo], a také má žalovaná povolený debet na běžném účtu od [datum], kdy v podstatě co druhý měsíc meškala s hrazením debetu. V neposlední řadě žalovaná žádala dvakrát o revolvingový úvěr dne [datum] ve výši 20 000 Kč a jednou o splátkovou kreditní kartu s úvěrovým rámcem 10 000 Kč dne [datum], přičemž tyto její žádosti byly odmítnuty. Předžalobní výzvou ze dne [datum], zaslanou žalované [datum], byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužné částky do 30 dnů od sepsání výzvy a současně byla poučena o možnosti uplatnění tohoto nároku žalobou u soudu.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. V řízení bylo tvrzeno a prokazováno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy prokazovala úvěruschopnost žalované, a to zejména lustrací žalované v registrech a prověřováním její bonity na základě kreditního skóre a limitu nejvyšší měsíční splátky (MLS). V daném případě žalobkyně netvrdila a ani soudu nedoložila, že by měla doklady o tvrzeném příjmu žalované ve výši 23 000 Kč (např. pracovní smlouva ve spojení s výplatními páskami či výpisy z účtů), ostatně i kdyby žalobkyně tvrdila a doložila, že má tyto doklady, bylo by to podle názoru soudu naprosto nadbytečné, neboť žalobkyně nepočítá s příjmem žalované ve výši 23 000 Kč, ale pro posouzení MLS počítá s příjmem žalované ve výši 32 000 Kč. Tento rozdíl musí hrubě zkreslovat výsledky posouzení úvěruschopnosti žalované. Dále je třeba, aby poskytovatel úvěru posuzoval v rámci kvalifikovaného uvážení i další výdaje nežli jiné splátky spotřebitele, a to jeho životní náklady, výdaje pravidelné, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Tyto údaje nelze dle názoru soudu podřadit pod životní minimum jednotlivce, neboť z částky životního minima běžný člověk (který pracuje, má své bydlení, živí rodinu) nevyžije a je naprosto nereálné ho brát za souhrn běžných nákladů. Žalobkyně tedy neprověřovala řádně příjmy a výdaje žalované, a dokonce lze říci, že je i (lhostejno zda úmyslně) zkreslila. Jakékoliv posuzování žalované dle statistického modelu je v tomto případě bezvýznamné, neboť credit scoring nemůže být řádný (bez ohledu na metody výpočtu), když nemá relevantní vstupní informace, zejména informace o příjmu a výdajích žalované. Mimo to žalobkyně měla úvěrové zprávy o úvěrech žalované a jejich žádostech o finanční produkty, nichž se podává, že žalovaná se často dostávala do prodlení, byť povětšinou krátkodobějšího. Již úvěrová zpráva měla být signálem pro žalobkyni, aby více prověřovala úvěruschopnost žalované, pokud jí chtěla půjčit peníze. Na základě výše uvedeného je tedy nepochybné, že prověření úvěruschopnosti nebylo řádné a bylo toliko formální, když žalobkyně nezohlednila řádně platební historii žalované, neprověřila její příjmy a výdaje, a spoléhala se pouze na statistický model, který zjevně musel být podložen nesprávnými vstupními údaji o osobě žadatele o úvěr.

19. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku) a neplatné jsou tak i všechny související poplatky a smluvní pokuty. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku 5 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaná je povinna takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Soud proto uložil žalované výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky dopisem ze dne [datum], odeslaným [datum], proto jí byl přiznán i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, od [datum] (tedy od uplynutí 30 denní lhůty dané k plnění v předžalobní výzvě) z částky 5 000 Kč (nikoliv z částky 5 763 Kč, kterou žalobkyně požadovala v žalobě), přičemž výše zákonných úroků z prodlení vychází nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. K tomu soud pro srozumitelnost dodává, že žalobkyně požadovala kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 21,31 Kč za období 12. 9. 2022 do 20. 9. 2022 (vypočtené z částky 5 763 Kč), avšak soud přiznal pouze poměrnou část těchto kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 18,49 Kč, která byla vypočítána z částky 5 000 Kč; obdobně pak soud přiznal (dosud nekapitalizovaný) zákonný úrok z prodlení od 21. 9. 2022 do zaplacení, který se bude vypočítávat pouze z částky 5 000 Kč.

20. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 763 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,82 Kč za období od 12. 9. 2022 do 20. 9. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 763 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, výrokem II. zamítl.

21. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 6 270,33 Kč (5 763 Kč + 21,31 Kč + 486,02 Kč) představující 100 %, žalobkyně byla úspěšná co do částky 5 439,72 Kč (5 000 Kč + 18,49 Kč + 421,23 Kč) odpovídající 86,75 % a neúspěšná co do částky 830,61 Kč (763 Kč + 2,82 Kč + 64,79 Kč), odpovídající 13,25 %, žalobkyni proto náleží náhrada odpovídající 73,5 %. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Soud má (v souladu s názorem žalobkyně) za to, že předmětná žaloba je tzv. formulářovou žalobou, neboť žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu své žaloby na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech a současně peněžité plnění nepřevyšuje 50 000 Kč; jsou tedy splněny podmínky ustanovení § 14b advokátního tarifu. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 1 advokátního tarifu ve výši 200 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupce žalobkyně učinil v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby) a odměna tedy činí celkem 600 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznán i režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, byla žalobkyni z odměny za právní zastoupení a režijních paušálů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznána i náhrada 21 % DPH ve výši 189 Kč. Náklady řízení tak celkem činily 1 489 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 73,5 %, která náleží žalobkyni, činí 1 094,42 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaná dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit tuto náhradu advokátovi.

22. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalované poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalované nebyly pro její pasivitu soudem zjištěny.