14 C 73/2023

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 41 160,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 020 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 314,92 Kč za období od 1. 9. 2022 do 21. 11. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 020 Kč od 22. 8. 2022 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 140,31 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 044,89 Kč, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 39 298,65 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 53,08 Kč od 1. 9. 2022 do 21. 11. 2022, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 140,31 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 368,44 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou (respektive návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne [datum] podanou u Okresního soudu v Olomouci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 160,31 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 044,89 Kč, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 39 298,65 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 368 Kč od 1. 9. 2022 do 21. 11. 2022, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 160,31 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o revolvingovém úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr žalobkyni řádně a včas uhradit. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný čerpal úvěr ve výši 40 000 Kč a na poskytnutý úvěr uhradil pouze 980 Kč. S ohledem, že žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, zesplatnila žalobkyně úvěr ke dni [datum] a žalovaný byl dopisem z téhož dne vyzván ke splacení celého úvěru. Dále byla žalovanému zaslána i předžalobní výzva s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Dle žalobkyně žalovaný na výzvy nereagoval a po zesplatnění úvěru už neuhradil žalobkyni ničeho.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že podstatnou pro ni byla metodika posouzení úvěruschopnosti klienta a karta klienta. Žalobkyně uvedla, že zákonnou povinnost zkoumání úvěruschopnosti naplňuje důsledným zkoumáním kreditního skóre klienta. Tímto procesem je prověřována příjmová a výdajová stránka klienta a dále jsou prozkoumávány klientské informace jako je např. věk klienta, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel žalobkyně vychází ze statistických modelů. Pro další ověřování bonity klienta je zkoumán taky limit nejvyšší měsíční splátky (dále jen„ MLS“) v rámci něhož je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Kromě toho je klient ověřován v registrech (SOLUS, NRKI, ISIR, CEE).

3. Okresní soud v Olomouci usnesením [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Bruntále jako soudu místně příslušnému.

4. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný dne [datum] odpor. Tímto podaným odporem byl elektronický platební rozkaz zrušen. V podaném odporu žalovaný uvedl, že je delší dobu bez zaměstnání, jeho manželka taktéž, přičemž s manželkou mají 3 malé děti, a proto není schopen uhradit dluh. S ohledem na nedostatek příjmů žalovaný požádal soud o vystavení splátkového kalendáře.

5. Žalobkyně na základě žádosti žalovaného o nižší splátky navrhla, aby žalovaný uhradil dluh v pravidelných splátkách v minimální výši 2 000 Kč. S takovou výší však žalovaný nesouhlasil a soudu dne [datum] sdělil, že je schopen splácet pouze 300 Kč měsíčně.

6. Veškeré písemnosti byly žalovanému doručovány do jeho datové schránky, a to dle § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

7. Z nařízeného jednání se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti.

8. U jednání dne [datum] soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně, respektive i jejího právního zástupce. Žalovaný při jednání nerozporoval podanou žalobu, pouze se domáhal možnosti splácet dluh prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek po částce 500 Kč měsíčně, vzhledem k tomu, že nemá v současné době dostatek finančních prostředků. Žalovaný soudu sdělil, že bude od [datum] zaměstnán na dohodu o provedení práce, kdy očekává, že si vydělá 2 000 až 2 500 Kč za den, přičemž hodlá pracovat 7 až 20 dnů v měsíci, a to dle potřeb zaměstnavatele a s ohledem na potřeby jeho rodiny. Na dotaz soudu, jaká je maximální částka, kterou by mohl splácet, uvedl žalovaný, že 980 Kč.

9. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum] ve spojení úvěrovými podmínkami žalobkyně platnými od [datum] bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu kontokorentním úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 40 000 Kč, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Z výše uvedené smlouvy se mimo jiné podává, že žalovaný je ženatý, nemá žádné dítě, jeho vzdělání je základní, bydlí v podnájmu, je zaměstnán od ledna 2022 a jeho příjem činí 24 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 5 000 Kč. Stejné informace o žalovaném jsou uvedeny v kartě klienta, kdy je zde navíc uvedeno, že splátky jiným společnostem činí 12 000 Kč. Z vyjádření žalobkyně ze dne [datum] pak vyplývá výpočet MLS žalovaného, kdy bylo počítáno s příjem žalovaného ve výši 24 000 Kč a bylo zohledněno jeho životní minimum ve výši 3 550 Kč a splátky schváleného úvěru ve výši 980 Kč, další výdaje zde nebyly uvedeny, proto zbývající MLS žalovaného činilo 19 470 Kč. Z výpisu čerpání, splátek, a úhrad je zřejmé, že dne [datum] žalovaný vyčerpal celý úvěrový rámec, tedy vzal si úvěr ve výši 40 000 Kč, na který uhradil dne [datum] splátku ve výši 980 Kč a dále už neuhradil žalobkyni ničeho, a to i přestože dne [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru. O tomto zesplatnění byl žalovaný vyrozuměn výzvou ke splacení celého úvěru ze dne [datum], která žalovanému byla zaslána dne [datum]. Z výpisu sledování zásilek k zásilce [anonymizováno] soud zjistil, že zásilka žalovanému nebyla doručena, neboť dne [datum] byl žalovaný na adrese (uvedené ve smlouvě) v [obec] neznámý. Nakonec byl žalovaný vyzván k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], která mu byla zaslána dne [datum]. Soud má dále za prokázané z účastnického výslechu žalovaného, že žalovaný je ochoten platit na svůj dluh vůči žalobkyni 500 Kč měsíčně a nejvíce by mohl splácet 980 Kč, a to s ohledem, že bude od [datum] pracovat na dohodu o provedení práce, na základě které by si mohl vydělat až 2 500 Kč denně, přičemž počítá s tím, že za měsíc bude pracovat 7 až 20 dnů.

10. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

16. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

19. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

22. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

23. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

24. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

25. V řízení bylo žalobkyní tvrzeno a prokazováno, že před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Ačkoliv se v daném případě žalobkyně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, nedodržela obecné pokyny ČNB či EBA, dle kterých by měl poskytovatel úvěru zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele. Je třeba, aby poskytovatel úvěru posuzoval v rámci kvalifikovaného uvážení i další výdaje spotřebitele, jeho životní náklady, výdaje pravidelné, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné.

26. V daném případě má soud za to, že příjmy i výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním. Žalobkyně vyšla z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu, aniž by ho nikterak ověřovala (z pracovní smlouvy a výplatních pásek či třeba výpisem z účtu), stejně tak žalobkyně nikterak nezjišťovala a neověřovala výdaje žalovaného. Žalovaným uváděné splátky ve výši 12 000 Kč ani nezohlednila ve svém počítání MLS. Ostatně i kdyby zohlednila, tak zkoumání MLS, které bylo pro žalobkyni jednou ze zásadních věcí při zkoumání úvěruschopnosti, bylo chybné, protože zde nejsou žádné další náklady žalovaného, pouze je zde uvedena částka 3 550 Kč jako životního minima jednotlivce, která však nemůže nahradit všechny výdaje žalovaného jaké jsou již zmíněny výše, a tudíž tato částka nemůže odpovídat naprosto realitě. Jakýkoliv odkaz na statistická data pak je taky nepřípadný, když nejsou řádně prozkoumány příjmy a výdaje žalovaného (např. prostřednictvím výpisu z účtu), které by mohly být porovnány se statistickými daty. S ohledem na to, že žalobkyně řádně neprozkoumala příjmy a výdaje žalovaného, nemohla být splněna podmínka posouzení úvěruschopnosti a na tomto ničeho nemůže změnit skutečnost, že žalobkyně žalovaného lustrovala v registrech.

27. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

28. Jak už bylo uvedeno výše, bylo zjištěno, že žalovaný převzal od žalobkyně bezhotovostně částku 40 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně jí uhradil pouze částku 980 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. povinnost doplatit rozdíl ve výši 39 020 Kč (40 000 Kč – 980 Kč) se zákonným úrokem z prodlení.

29. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 140,31 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 044,89 Kč, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 39 298,65 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 53,08 Kč od 1. 9. 2022 do 21. 11. 2022, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 140,31 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení, výrokem II. zamítl.

30. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky dopisem ze dne [datum], který nebyl žalovanému řádně doručen z důvodu, že dne [datum] byl žalovaný na adrese uvedené ve smlouvě neznámý, proto má soud za to, že žalovaný zmařil doručování, neboť na oznámené adrese byl neznámý a jinou adresu, na kterou by žalobkyně mohla řádně doručovat, žalobkyni nesdělil. S ohledem na to, má soud za to, že k doručení výzvy k zaplacení dluhu došlo [datum]. Soud tedy přiznal žalobkyni i nárok na zaplacení (kapitalizovaného) úroku z prodlení dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a to od žádaného dne [datum] s přihlédnutím k výše uvedené fikci dojití výzvy, která nastala před žádaným dnem. Výše požadovaných úroků je určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

31. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 54 674,2 Kč (41 160,31 Kč + 4 044,89 Kč + 3 956,78 Kč + 1 368 Kč + 4 144,22 Kč) představující 100 %, žalobkyně úspěšná co do částky 44 263,65 Kč (39 020 Kč + 1 314,92 Kč + 3 928,73 Kč) odpovídající 80,96 % a neúspěšná ve zbývající části odpovídající 19,04 %, žalobkyni proto náleží náhrada nákladů řízení odpovídající 61,92 %. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 647 Kč, jehož výše byla určena dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 advokátního tarifu ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupkyně žalobkyně učinila v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, účast na jednání) a odměna tedy činí celkem 1 500 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznán i režijní paušál ve výši 100 Kč/úkon, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za právní zastoupení a režijních paušálů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH ve výši 378 Kč Náklady řízení tak celkem činily 3 825 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 61,92 %, která náleží žalobkyni, činí 2 368,44 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupovala v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta.

32. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost soud podotýká, že nelze vyhovět návrhu žalovaného na stanovení splátkového kalendáře, dle kterého by měl žalovaný splácet dluh po částce 500 Kč měsíčně z důvodu nepříznivé finanční situace žalovaného a jeho rodiny. Ostatně samotné sociální poměry samy o sobě nejsou důvodem k povolení splátek; tento názor zastává nejen Okresní soud v Bruntále, ale i Krajský soud v Ostravě (např. v usnesení č. j. 8 Co 141/2023-115 ze dne 10. 7. 2023). Pokud ke dni rozhodnutí soudu žalovaný dluží částku 44 263,65 Kč, kdy tato částka bude narůstat kvůli úrokům z prodlení až do dne zaplacení, trvalo by splácení po částce 500 Kč měsíčně více jak 7 let. Taková doba splácení je zcela zjevně nepřiměřená. Soud v daném případě neurčil ani jinou výši měsíční splátky (např. splátku ve výši 2 000 Kč, na kterou by byla žalobkyně ochotna přistoupit), neboť z vyjádření žalovaného je zřejmé, že víc jak 980 Kč měsíčně nebude schopen plnit, a proto by jakýkoliv splátkový kalendář s rozumnou splátkou pro věřitele pozbýval smyslu. I při splátce ve výši 980 Kč by splácení dluhu trvalo cca 4 roky, což je také nepřiměřená doba splácení dluhu. Taktéž pouhé prodloužení lhůty k zaplacení dluhu z 3 dnů na jinou (např. 1 měsíc) postrádá smyslu, neboť nelze důvodně očekávat, že majetková situace žalovaného se v brzké době vyřeší. Za stávajících okolností nelze dle názoru soudu určit jinou lhůtu k úhradě dluhu a ani určit splátkový kalendář, a to i se zohledněním nového tvrzeného zaměstnání žalovaného a tvrzení o maximální možné splátce ve výši 980 Kč. Jiná situace by byla, kdyby žalovaný pravidelně pracoval 20 dnů v měsíci a měl by skutečně za každý odpracovaný den 2 000 až 2 500 Kč, pak by měl žalovaný příjem ve výši 40 000 Kč až 50 000 Kč hrubého a z takovéhoto příjmu by šly stanovit vyšší měsíční splátky, u kterých by bylo také reálné, že tyto splátky zvládne žalovaný plnit. Při očekávaném rozpětí tvrzeného příjmu od 14 000 Kč hrubého (7 dnů x 2 000 Kč za den) do 50 000 Kč hrubého (20 dnů x 2 500 Kč za den) soud nemůže určit žádnou částku vyšší hodnoty, u které by se dalo očekávat, že bude reálně žalovaným zaplacena s ohledem na výše uvedené rozpětí a kolísavý příjem (je na zaměstnavateli kolik bude potřebovat, aby žalovaný odpracoval denních směn v každém měsíci). Nelze také přehlédnout, že žalovaný soudu žádnou dohodu o provedení práce nepředložil a soud tak vycházel pouze z tvrzených skutečností, že žalovaný nastoupí do zaměstnání za výše uvedených podmínek.

33. Na závěr soud podotýká, že ani vydáním tohoto rozsudku není dotčena možnost žalovaného a žalobkyně dohodnout se spolu na nějakém splátkovém kalendáři, aby případně nemuselo dojít k exekučnímu vymáhání dlužné částky.