14 C 74/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 40.609 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 085 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 524 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 414,62 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % z částky 16 414,62 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 901,56 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne 22. 6. 2022 domáhala zaplacení částky ve výši 40 609 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % z částky 16 414,62 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 901,56 Kč. Předmětný nárok má vyplývat ze skutečnosti, že žalovaný dne [datum] uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]) smlouvu o úvěru. Na základě smlouvy o úvěru byla žalovanému poskytnuta právní předchůdkyní žalobkyně v hotovosti částka ve výši 23 000 Kč. Za poskytnutí a spravování úvěru se žalovaný zavázel právní předchůdkyni žalobkyně vrátit kromě částky 23 000 Kč také předem vyčíslený a neměnný poplatek v částce 18 624 Kč. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně postupně uhradil pouze částku ve výši 14 915 Kč, která byla započtena ve výši 6 585,38 Kč na jistinu ve výši 23 000 Kč, která tak byla ponížena na 16 414,62 Kč, a částka ve výši 8 329,62 Kč pak byla započtena na poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru ve výši 18 624 Kč, které tak byly poníženy na 10 294,38 Kč. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení s placením jednotlivých splátek, vyúčtovala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dle smlouvy také kapitalizovanou smluvní pokutu (v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně nichž je žalovaný v prodlení za období do 1. 2. 2022) v celkové výši 11 500 Kč a současně také sankční poplatek ve výši 2 400 Kč za zahájení vymáhání dluhu a za poplatky za upomínky. Dále byl po žalovaném požadován kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 901,56 Kč za období do 1. 2. 2022, který vznikl z důvodu prodlení žalovaného s hrazením jednotlivých splátek. Z právní předchůdkyně žalobkyně byla pohledávka postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni 1. 2. 2022. Oznámení o postoupení bylo žalovanému zasláno dne 10. 2. 2022 společně s Výzvou k okamžitému splacení dluhu, kde byl žalovaný vyzván, aby uhradil dlužné částky nejpozději do 17. 3. 2022. S ohledem na výše uvedené žalobkyně požaduje po žalovaném částku 40 609 Kč (= jistina ve výši 16 414,62 Kč + poplatky za poskytnutí a správu úvěru ve výši 10 294,38 Kč + kapitalizované smluvní pokuty ve výši 11 500 Kč + sankční poplatky ve výši 2 400 Kč), a k tomu příslušenství tvořené kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 901,56 Kč a dále pak zákonným úrokem z prodlení od 18. 3. 2022 (tj. ode dne následujícího po marném uplynutí nejzazšího termínu pro úhradu dlužné částky) do zaplacení, a úrokem ve výši 29 % z částky 16 414,62 Kč od 18. 3. 2022 (tj. ode dne následujícího po marném uplynutí nejzazšího termínu pro úhradu dlužné částky) do zaplacení.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že žalovaný byl prověřován právní předchůdkyní žalobkyně v registru SOLUS, v bankovním i nebankovním registru klientských informací, v interních registrech, v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, a v dalších dostupných registrech. Při samotném posuzování schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr hodnotila právní předchůdkyně žalobkyně celkovou finanční situaci žalovaného, kdy konfrontovala skutečnosti doložené žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty dle ekonomických modelů. Žalovaný předložil před podpisem smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně pracovní smlouvu, z níž je patrné, že žalovaný byl zaměstnán na pozici údržbář. Žalovaný uvedl v zákaznické kartě jako svůj pravidelný čistý měsíční příjem částku 13 085 Kč, přičemž tento příjem byl ověřen vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně z doložených výplatních pásek za měsíc březen a duben roku 2019. V zákaznické kartě pak žalovaný uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 5 118 Kč (interní splátky ve výši 1 618 Kč a další odhadované výdaje ve výši 3 500 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně k této částce výdajů připočetla ještě částku životního minima a následně vzniklou částku navýšila dle svého ekonomického modelu, přičemž výsledkem těchto propočtů bylo, že žalovaný byl poskytnutý úvěr schopen splácet.

3. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] zrušen.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení zůstal pasivní.

5. U jednání dne 27. 4. 2023 soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

6. Z tvrzení žalobkyně a listin předložených žalobkyní soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou zápůjčce – zelená v hotovosti [číslo] uzavřenou [datum], bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Před uzavřením smlouvy dne [datum] ještě žalovaný vyplnil zákaznickou kartu k žádosti o spotřebitelský úvěr. V této kartě uvedl, že žije s rodiči, má bankovní účet, je svobodný, má učňovské vzdělání, pracuje jako údržbář pobírající čistou mzdu ve výši 13 085 Kč, a má výdaje v celkové výši 5 118 Kč (interní splátky ve výši 1 618 Kč a další odhadované výdaje ve výši 3 500 Kč). Ze zákaznické karty se dále podává, že příjem byl ověřen na základě předložení pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek (za měsíc březen a duben 2019). Žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě, že úvěrující, tj. právní předchůdkyně žalobkyně, mu uvedeného dne poskytla částku 23 000 Kč v hotovosti jako bezúčelový spotřebitelský úvěr. Žalovaný se zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr ve výši 23 000 Kč a poplatek v celkové výši 18 624 Kč v 18 pravidelných měsíčních splátkách. Úroková míra byla ve smlouvě sjednána ve výši 29 % ročně. Dle smluvních podmínek, které jsou součástí smlouvy o zápůjčce, byla sjednána možnost v případě prodlení žalovaného požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů na vymáhání a za zasílání upomínek, smluvní pokutu v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně nichž je žalovaný v prodlení. Z právní předchůdkyně žalobkyně byla pohledávka postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni 1. 2. 2022. Oznámení o postoupení ze dne 1. 2. 2022 bylo žalovanému zasláno dne 11. 2. 2022 společně s Výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022, kde byl žalovaný vyzván, aby uhradil dlužné částky nejpozději do 17. 3. 2022. Předžalobní výzva ze dne 23. 5. 2022 byla žalovanému zaslána prostřednictvím právního zástupce žalobkyně dne 25. 5. 2022. Soud navržený výslech svědka [jméno] [příjmení], vázaného zástupce právní předchůdkyně pro nadbytečnost zamítl, neboť má zato, že by tento výslech nepřinesl ničeho nového ohledně zkoumání úvěruschopnosti a poměrů žalovaného, protože i kdyby byly zjištěny nějaké nové skutečnosti (o čemž soud pochybuje), tak z těchto skutečností nebylo vycházeno při zkoumání úvěruschopnosti, a proto by nebyly relevantní v tomto případě. Jinak řečeno, ať už byly poměry žalovaného jakékoliv, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti z žádosti o spotřebitelský úvěr (zákaznická karta) a ze statistických dat.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

16. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

18. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

20. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

21. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

22. V projednávané věci žalobkyně v žalobě tvrdila, že schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr byla posouzena její právní předchůdkyní s odbornou péčí v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, když bylo vycházeno z informací získaných z veřejných registrů a z informací získaných od žalovaného. K výzvě soudu doplnila žalobkyně svá tvrzení a předložila doklady k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla před poskytnutím úvěru řádně zkoumána a posouzena. Žalobkyně v podání ze dne 26. 1. 2023 tvrdila, že právní předchůdkyně vycházela zejména z informací, tedy z veřejných registrů i z neveřejných, kdy komplexně analyzovala data a podrobila je porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu a i s ohledem na informace poskytnuté žalovaným. Byly tedy prověřeny bankovní registry, nebankovní registry, ostatní registry a databáze a následně vycházeno z tvrzení žalovaného, že byl zaměstnán na pozici údržbář s pravidelným čistým měsíčním příjmem 13 085 Kč, který byl prověřen z výplatních pásek za měsíce březen a duben 2019. Výdaje žalovaného byly zjišťovány z informací získaných od žalovaného. Žalobkyně předložila zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr, která je formulářem a u žalovaného je uvedeno, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako údržbář s čistým měsíčním příjmem 13 085 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele činí 5 118 Kč (interní splátky ve výši 1 618 Kč a další odhadované výdaje ve výši 3 500 Kč). Z předloženého výtisku seznamu exekucí ze dne 12. 10. 2022 je zřejmá exekuce z roku 2021 a dále exekuce z roku 2022. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionálka v oblasti finančních služeb a poskytování spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnost s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá z žaloby i z doplnění tvrzení z 26. 1. 2023, když závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele byl odvozen pouze na základě údajů získaných od spotřebitele a dále z veřejných a neveřejných registrů. Pokud žalobkyně tvrdila, že pravidelný čistý měsíční příjem 13 085 Kč byl prověřen z výplatních pásek za měsíce březen a duben 2019, tak tyto výplatní pásky nepředložila. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že se poskytovatelka nezabývala dostatečně výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněno pouze tvrzení žalovaného a příjem měl být odvozen pouze ze dvou výplatních pásek. Bylo pouze zohledněno životní minimum klienta a předpokládané výdaje. Nebylo zjišťováno, na jaké období byla uzavřena pracovní smlouva žalovaného, jaké má náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, jakým způsobem se podílí na financování společné domácnosti s rodiči, atd.. Výdaje žalovaného pak nebyly žádným způsobem zkoumány a prověřeny (např. i pouhým výpisem z bankovního účtu). Tím, že nebyly dostatečně zkoumány a prověřovány jak příjmy a výdaje žalovaného, nebyly splněny nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoliv změnit to, že byly provedeny lustrace žalovaného ve veřejných a neveřejných registrech. I pokud v těchto registrech žalovaný nebyl veden, neznamená to automaticky, že byl schopen úvěr splácet. Na tomto závěru by pak nemohlo změnit nic, ani případný výslech vázaného zástupce přítomného při uzavírání smlouvy, když je zjevné, že postup, který právní předchůdkyně žalobkyně zvolila, je v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru.

23. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku. Podle závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

24. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 23 000 Kč, je žalovaný povinen vrátit tuto poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Žalovaný převzal hotovostně od právní předchůdkyně žalobkyně částku 23 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně byla uhrazena žalovaným pouze částka ve výši 14 915 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. povinnost doplatit žalobkyni rozdíl ve výši 8 085 Kč (23 000 – 14 915 Kč).

26. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaný povinen (dosud nesplacenou) jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaný byl během celého řízení zcela pasivní, ničeho netvrdil ani soudu k věci neoznačil žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalovaného, určil lhůtu pro vrácení (dosud nevrácené části) jistiny úvěru žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

27. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikl nárok na příslušenství úvěru a ani na smluvní pokutu. Rovněž žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť doba splatnosti jistiny byla soudem stanovena až uplynutím tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku a žalovaný proto není s úhradou jistiny úvěru (prozatím) v prodlení.

28. S ohledem na výše uvedené soud nárok žalobkyně ve zbývající části, tj. nárok na zaplacení částky 32 524 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 414,62 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % z částky 16 414,62 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 901,56 Kč, výrokem II. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, a z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by procesně úspěšné žalovanému jakékoliv náklady v průběhu tohoto řízení vznikly.