14 C 77/2023

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 65 709,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 867,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 41 867,05 Kč od 12. 7. 2022 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 23 842,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 62 899,63 Kč od 26. 5. 2022 do 11. 7. 2022, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 032,58 Kč od 12. 7. 2022 do zaplacení, smluvním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 62 899,63 Kč od 26. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 8 334,97 Kč, a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 905,22 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 26. 7. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 65 709,63 Kč (jistina ve výši 62 899,63 Kč + poplatek za úvěr ve výši 2 810 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 62 899,63 Kč od 26. 5. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 334,97 Kč a s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 905,22 Kč, a smluvním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 62 899,63 Kč od 26. 5. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalované dne [datum] bezhotovostní úvěr ve výši 80 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 12,9 % ročně. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni úvěr v 72 pravidelných měsíčních splátkách po částce 1 633 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná svůj závazek ze smlouvy nesplnila řádně a včas, a tím se ocitla v prodlení. K tomu dodává, že žalovaná uhradila na jistině pouze částku 17 100,37 Kč, na obchodním úroku částku 16 448,3 Kč, na úroku z prodlení částku 24,28 Kč a částku 4 560 Kč na poplatcích.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, že ji posoudila dostatečně, a to vyhodnocením informací z bankovních registrů (bankovní registr klientských informací), nebankovních registrů (nebankovní registr klientských informací, SOLUS), ostatních registrů a databází (interní databáze žalobkyně, insolvenční rejstřík, živnostenský rejstřík, evidence adres obecných a městských úřadů, neplatné doklady), příjmů žalované (žalovanou tvrzeného měsíčního příjmu ve výši 17 000 Kč), výdajů žalované (žalovanou tvrzených měsíčních výdajů žalované ve výši 2 216 Kč), výdajů žalované na splátky úvěrů, finanční rezervy a pojištění úvěru. Pokud jde o výdaje žalované, tak žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí osobního úvěru náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, ostatní výdaje ve výši 500 Kč, platby spoření ve výši 300 Kč, a úhradu splátek dřívějšího úvěru ve výši 416 Kč. Žalobkyně však pro účely posouzení úvěruschopnosti nepočítala s výše uvedenými částkami v celkové výši 2 216 Kč, ale naopak vycházela z částky 8 973 Kč, která se skládá z nákladů na pojištění ve výši 500 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 647 Kč (tj. částka na výdaje na bydlení dle Českého statistického úřadu) a částky ve výši 3 410 Kč představující životní minimum, a z výdajů žalované na splátky předchozího závazku ve výši 416 Kč. Po porovnání příjmů žalované ve výši 17 000 Kč měsíčně a výdajů ve výši 8 973 Kč žalobkyně zjistila, že rozdíl je ve výši 8 027 Kč; žalovaná je proto řádně schopná platit úvěr, jehož měsíční splátka je 1 633 Kč.

3. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací] elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zrušen.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v průběhu řízení zůstala pasivní. Nevyužila možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy. Veškeré písemnosti byly žalované doručovány na evidovanou adresu trvalého pobytu v Centrální evidenci obyvatel, včetně žaloby, procesního poučení a předvolání k nařízenému jednání na 20. 7. 2023. Takto byly veškeré písemnosti doručeny žalované dne 22. 5. 2023 a dne 16. 6. 2023, a to dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. U jednání dne 20. 7. 2023 soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované.

6. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o úvěru [číslo] bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Z výpisu z účtu [číslo] [bankovní účet] se podává, že žalované žalobkyně poskytla dne [datum] bezhotovostním převodem částku ve výši 80 000 Kč. V žádosti o poskytnutí osobního úvěru žalovaná uvedla, že žádá o úvěr ve výši 80 000 Kč, má výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, výdaje na spoření ve výši 300 Kč a ostatní výdaje ve výši 500 Kč Tyto údaje pak byly převedeny i do návrhu žalobkyně na rozhodnutí o poskytnutí osobního úvěru, kde byla žádost o poskytnutí úvěru po prozkoumání registrů a celkové úvěruschopnosti schválena. Upomínkou ze dne 29. 7. 2021 byla žalovaná upozorněna na dluh (neuhrazené splátky) vůči žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru a současně jí bylo sděleno, že žalobkyně může zesplatnit celý úvěr a vymáhat ho. S ohledem na neplnění podmínek smlouvy o úvěru žalobkyně vyzvala žalovanou dne 23. 3. 2022 k okamžitému splacení dluhu (neuhrazených splátek), jinak dojde dne 11. 5. 2022 k zesplatnění celé pohledávky z úvěru a k vymáhání pohledávky soudní cestou. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 7. 2022 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě zesplatněné pohledávky do 7 dnů od odeslání výzvy, jinak dojde k vymáhání pohledávky; výzva byla odeslána žalované 4. 7. 2022 na adresu [adresa žalované], a současně i na adresu [adresa žalované].

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

15. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí – nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015–39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C− 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

18. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

20. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalované dostatečně, k tomu viz odst. 2 tohoto rozhodnutí. Dle názoru soudu je správné, že žalobkyně prověřovala bankovní registry, nebankovní registry, insolvenční rejstřík, interní databáze žalobkyně atd., avšak základní prověření je vždy prověření příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně bez dalšího vyšla z tvrzení žalované o průměrné výši příjmu (17 000 Kč) aniž by tuto skutečnost ověřovala (např. výplatnicemi a pracovní smlouvou). Pokud žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí osobního úvěru náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, ostatní výdaje ve výši 500 Kč, platby spoření ve výši 300 Kč, a úhradu splátek dřívějšího úvěru ve výši 416 Kč, pak tato výše výdajů žalované v celkové výši 2 216 Kč měsíčně vyvolává vážné pochyby o pravdivosti sdělené částky celkových měsíčních výdajů. Žalobkyně však nekonfrontovala žalovanou ohledně pochybností o výši jejich reálných měsíčních výdajů, nýbrž sama bez dalšího vycházela z toho, že náklady žalované musí být ve výši 8 973 Kč (500 Kč výdaje na pojištění, 416 Kč výdaje na splácení jiného závazku, 4 647 Kč výdaje na bydlení, a částka 3 410 Kč představující životní minimum jednotlivce). Žalobkyně tak vycházela pro určení nákladů z nějakého statistického modelu, který zohlednil výdaje na bydlení ve výši 4 647 Kč a životní minimum ve výši 3 410 Kč. Dle názoru soudu je třeba, aby poskytovatel úvěru posuzoval v rámci kvalifikovaného uvážení různé výdaje spotřebitele, zejména životní náklady a pravidelné výdaje, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné. Lze tak shrnout, že v tomto případě nebylo zjišťováno, na jaké období byla uzavřena pracovní smlouva žalované, jaký je její reálný příjem za poslední měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru, jaké má žalovaná reálné výdaje, neboť tyto nebyly žádným způsobem zkoumány a prověřeny (např. i pouhým výpisem z bankovního účtu). Tím, že nebyly dostatečně zkoumány a prověřovány jak příjmy a výdaje žalované, nebyly splněny nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoliv změnit to, že byly provedeny lustrace žalované ve veřejných a neveřejných registrech. I pokud v těchto registrech žalovaná nebyla vedena, neznamená to automaticky, že byla schopna řádně úvěr splácet. Pokud jde o skutečnost, že žalobkyně nevycházela z tvrzení žalobkyně ohledně výdajů, ale vycházela z modelů a statistických dat, uvádí k tomu soud, že nevylučuje možnost poměřovat sdělenou výši výdajů s modely a statistickými daty, naopak schvaluje poměřování výše výdajů, avšak nelze vycházet pro účely řádného prozkoumání úvěruschopnosti jen z nákladů na bydlení ve výši 4 647 Kč (získaných z nějakých blíže neurčitých statistických dat) a z částky 3 410 Kč jako životního minima jednotlivce, neboť pouze tyto částky nemůžou odpovídat realitě výše všech životních nákladů žalované. Jinak řečeno, pokud žalovaná vypočítá výši všech měsíčních nákladů na částku 2 216 Kč a statistické modely a data žalobkyně uvádí částku vyšší, má to vést ke zjišťování reálných částek, nikoliv k zaměnění tvrzené částky za částku obecnou a zcela formální, která by byla přidělena každému spotřebiteli, neboť by žalobkyně měla za to, že z částek 3 410 Kč a 4 647 Kč se dá„ normálně“ vyžít, a přitom ještě splácet úvěr. Soud tedy nemá za to, že by řádně byla prozkoumaná úvěruschopnost žalované, když její příjmy a výdaje byly prozkoumány pouze formálně.

21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku 80 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaná je povinna takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

22. Žalovaná převzala bezhotovostním převodem částku 80 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně jí žalovaná uhradila pouze částku 38 132,95 Kč (na jistině částku 17 100,37 Kč, na obchodním úroku částku 16 448,3 Kč, na úroku z prodlení částku 24,28 Kč a částku 4 560 Kč na poplatcích). Soud proto uložil žalované výrokem I. povinnost doplatit rozdíl ve výši 41 867,05 Kč (80 000− 38 132,95 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ode dne 12. 7. 2022 (tedy ode dne následujícího po uplynutí 7denní lhůty k zaplacení od zaslání předžalobní výzvy ze dne 4. 7. 2022). Nárok na zaplacení úroku z prodlení a úroku z úvěru je dána dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a její výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 23 842,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 62 899,63 Kč od 26. 5. 2022 do 11. 7. 2022, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 032,58 Kč od 12. 7. 2022 do zaplacení, smluvním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 62 899,63 Kč od 26. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 8 334,97 Kč, a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 905,22 Kč, výrokem II. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a to za situace, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná jen v malé míře (úspěch žalobkyně činil cca 52,5 % a její neúspěch pak 47,5 %).

25. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalované poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalované nebyly pro její pasivitu soudem zjištěny.