14 C 88/2024

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 23 415 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 6 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 000 Kč od 23. 6. 2023 do 7. 12. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení, a částky 2 415 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 904 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 21 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 000 Kč od 23. 6. 2023 do zaplacení, a částky 2 415 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, následně žalovaná čerpala finanční prostředky ve výši 15 000 Kč ze sjednaného úvěrového rámce, avšak načerpané prostředky řádně a včas spolu s úrokem nevrátila, proto jí vznikl dluh ve výši 21 000 Kč s příslušenstvím a také dluh ve výši 2 415 Kč na smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, že schopnost splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla ověřována před samotným uzavřením smlouvy o úvěru, a to na základě vyplněné žádosti o úvěru, ve které žalovaná uvedla základní údaje o své osobě a okolnosti vypovídající o její finanční situaci. Dále pak žalobkyně prověřila žalovanou ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Žalobkyně také prověřila příjem žalované na základě předložených výplatních pásek.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalované na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu si žalovaná osobně nepřevzala.

4. Soud nařídil ve věci jednání na den , datum, . Účastníci se na jednání nedostavili, proto soud jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.

5. Soud má za prokázané, že žalovaná dne , datum, uzavřela písemnou dohodu s žalobkyní pojmenovanou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které jí bylo nabídnuto opakované poskytnutí finančních prostředků až do výše 20 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky musí průběžně a za poskytnutí prostředků se zavázala zaplatit finanční prostředky (důkaz: Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala žalobkyně finanční možnosti žalované a dospěla k závěru, že žalovaná má dostatečné finanční prostředky na případné splácení úvěru, k tomuto závěru došla zejména tak, že vyšla z její žádosti o úvěr, prověřila její příjmy na základě předložených výplatních pásek, prolustrovala ji v dostupných registrech a vzala za prokázané její příjmy ve výši 35 155 Kč a dále vzala bez dalšího za prokázané jeho tvrzené výdaje ve výši 7 000 Kč (důkaz: Žádost s spotřebitelský úvěr č. , hodnota, , výplatní pásky). Žalobkyně poskytla žalované dne , datum, částku 15 000 Kč (důkaz: potvrzení o platbě od , právnická osoba, .). K vrácení dlužné částky byla žalovaná prokazatelně vyzvána nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 1. 12. 2023, kde byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 3 dnů, a tato výzva byla žalované doručována dne 4. 12. 2023 na adresu jejího trvalého pobytu, avšak žalovaná si zásilku osobně nepřevzala (důkaz: předžalobní výzva ze dne 1. 12. 2023, podací lístek ze dne 1. 12. 2023, služba sledování zásilek dostupná na: „https://www.postaonline.cz/trackandtrace“).

6. K tomu soud dodává, že doručení jiných dokumentů (např. zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, ) do dispoziční sféry žalované nebylo prokázáno. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobkyni cokoliv vrátila, ostatně to ani nebylo tvrzeno.

7. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalované pro to, aby jí za úplatu poskytla finanční prostředky až do výše 20 000 Kč, přičemž vyšla z jejích doložených příjmů a tvrzených výdajů, jakož i z lustrace v dostupných registrech, a zjistila, že má dostatečné finanční prostředky pro vrácení částky i s odměnou za poskytnutí finančních prostředků, proto s žalovanou dne , datum, uzavřela písemnou dohodu pojmenovanou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které jí bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků až do výše 20 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky bude průběžně vracet a za poskytnutí prostředků se žalovaná zavázala zaplatit odměnu (úroky). Na základě dohody jí žalobkyně poskytla částku 15 000 Kč. Předžalobní výzva byla žalované doručována dne 4. 12. 2023 na adresu jejího trvalého pobytu, avšak žalovaná si zásilku osobně nepřevzala.

8. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovanou (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

18. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

20. V daném případě má soud za to, že příjmy žalované žalobkyně sice prověřila, stejně tak provedla lustraci žalované v dostupných registrech, avšak výdaje žalované posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, když je nikterak neověřovala (např. výpisem z účtu, nájemní smlouvou). Již samotné tvrzené výdaje v celkové měsíční výši 7 000 Kč vyvolávají značné pochyby o správnosti této výše, když je obecně známo, že životní náklady (tj. náklady na bydlení, stravu, osobní potřeby, dopravu do zaměstnání, hygienické potřeby, zájmy atd.) jsou násobně vyšší. Jinak řečeno soud neříká, že žalovaná nemohla mít výdaje v takové výši jaké tvrdí, nicméně pokud jsou výdaje ve výši, která je podezřele nízká, je povinností osoby, jenž prověřuje úvěruschopnost, požadovat důkazy k prokázání reálné výše nákladů. Dle názoru soudu tedy nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalované, a to bez ohledu na to, že byla žalovaná lustrována v registrech a byl prověřen její příjem.

21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), a proto jsou neplatné veškeré nároky vyplývající ze smlouvy včetně smluvní pokuty. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku v celkové výši 15 000 Kč je žalovaná povinna takto získaný majetkový prospěch žalobkyni jako ochuzené vydat (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

22. Jak už bylo uvedeno výše, bylo zjištěno, že žalovaná převzala 15 000 Kč a nebylo zjištěno, že by vrátila cokoliv. Soud proto uložil žalované výrokem I povinnost zaplatit částku ve výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Zákonný úrok z prodlení se však nemůže přiznat od žádaného data 23. 6. 2023, ale musí se přiznat až od dne následujícího po uplynutí lhůty uvedené k zaplacení ve výzvě k zaplacení dluhu (v předžalobní výzvě), tedy ode dne 8. 12. 2023. K předžalobní výzvě jen soud doplňuje, že byla žalované doručována dne 4. 12. 2023 a tím se dostala do sféry žalované, pokud tedy žalovaná si zásilku nepřevzala, zmařila tak doručení této výzvy dle § 570 odst. 1 občanského zákoníku, a proto soud má tuto výzvu za doručenou. Soud tedy přiznal žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a to od dne 8. 12. 2023 z částky 15 000 Kč. Výše úroků byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Soud s ohledem na výše uvedené ve zbývající části nárok žalobkyně, tj. nárok na zaplacení částky 6 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 000 Kč od 23. 6. 2023 do 7. 12. 2023, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení, a částky 2 415 Kč, výrokem II zamítl.

24. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2. § 146 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 27 163,38 Kč (21 000 Kč + 3 748,38 Kč + 2 415 Kč) představující 100 % nároku, žalobkyně úspěšná co do částky 16 641,8 Kč (15 000 Kč + 1 641,8 Kč) odpovídající 61,27 % nároku a neúspěšná co do zbytku, který odpovídá 38,73 % nároku. Žalobkyni proto náleží náhrada odpovídající 37,82 % jejích nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 937 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, náklady zastoupení dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 ve výši 300 Kč za každý ze 3 úkonů vykonané právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), a dále 3 x 100 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, byla přiznána i náhrada 21 % DPH (z odměny a náhrady hotových výdajů) ve výši 252 Kč. Celková náklady řízení včetně uhrazeného soudního poplatku proto představují částku ve výši 2 389 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 904 Kč (37,82 % z částky 2 389 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně dle 149 odst. 1 o. s. ř. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalované poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti žalované nebyly pro její pasivitu soudem zjištěny. K aplikaci § 14b advokátního tarifu soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto ustanovení, když se jednak jedná o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (např. řízení vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , spisová značka, nebo , spisová značka, ) a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.